Článek
Lidé, kteří měli v životě smůlu a jsou odkázáni na pomoc druhých, se vydali spolu s rodinnými příslušníky od Národního divadla k Úřadu vlády, aby politikům ukázali, že i oni mají právo na důstojný život, a ne na pouhé přežívání.
Nikdo v celé zemi, kromě těch pár účastníků, o té akci neví. Média ji ignorovala (ano, včetně těch veřejnoprávních) a ti, kteří pochod v centru Prahy viděli, nemluví česky, takže jim nápisy v češtině typu „Nechci přežívat, chci žít“ evidentně nic neříkaly.
Situace kolem závislých osob a neformální i formální péče je přitom v České republice katastrofální. Je to přímý důsledek desítek let přehlížení této problematiky ze strany politických špiček. Vlády, poslanci i senátoři zavírají oči nad nedodržováním práv a mezinárodních úmluv, které Česká republika přijala a které mají tyto osoby chránit před arogancí moci. V normálním právním státě by to bylo nemyslitelné, ne však v České republice.
To přezírání a arogance moci jsou charakteristickým rysem každého státu, kde je vadná celková architektura řízení a kde se moc slepě koncentruje v centru. V tom centru, které žije v izolované politické a úřednické bublině, odtržené od každodenní reality běžných občanů v regionech. Je pak zcela logické, že ti centrální politici a úředníci, kteří by měli své spoluobčany zastupovat, sloužit jim, chránit je a ctít jejich práva, těm Čechům, Moravanům a Slezanům nerozumí. A už vůbec ne těm handicapovaným.
Je to takový paradox. Ti centrální politici mají pro kamery a diktafony novinářů plnou pusu řečí o právech a svobodě. Ale jakmile dojde na naplňování práv a vytváření podmínek, aby mohli všichni – nejen oni – žít v České republice podle svých práv a maximálně svobodně, jako by se stali někým zcela jiným. Tohle chování typu doktora Jekylla a pana Hydea zvládají bravurně. Asi nějaké speciální kurzy v Parlamentu.
Závislá osoba, neformálně pečující, ale ani celá rodina, kde se takový případ potřeby péče vyskytuje, nejsou objektem péče, o kterém by mohl stát, kraj nebo obec rozhodnout „co s nimi“. Člověk s handicapem je nositelem práv. Má právo na důstojnost, autonomii, rodinný a soukromý život a jako osoba se zdravotním postižením také právo podle čl. 19 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením žít v komunitě s možností volby na rovnoprávném základě s ostatními. Jako každý má také podle čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech právo na přiměřenou životní úroveň pro sebe a svou rodinu, včetně dostatečné výživy, ošacení, bydlení a na neustálé zlepšování životních podmínek. Podle Ústavy ČR a článku 1 Listiny základních práv a svobod má právo na stejně důstojný život jako všichni ostatní a podle článku 31 Listiny má právo na ochranu zdraví podle zákona. No a ten zákon o sociálních službách v § 38 říká:
„Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem podpořit život v jejich přirozeném sociálním prostředí a umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení. Každý má právo na poskytování služeb sociální péče v nejméně omezujícím prostředí.“
Průjezd vozíčkářů směřoval k vládě. Ve skutečnosti měl ale směřovat k Parlamentu, protože ten stojí výš. Jsou to zákonodárci, kteří mají jediní podle Ústavy ČR tu největší moc. Dokonce ji má jen většina poslanců (respektive většina všech poslanců, když se proti vůli Sněmovny postaví Senát nebo prezident). Jsou to poslanci, kteří schvalují zákony, mohou schválit usnesení, kterým mohou vyzvat premiéra k podání návrhu prezidentovi na odvolání konkrétního člena vlády, když si myslí, že nepracuje dobře, a mohou odhlasovat nedůvěru celé vládě, pokud se jim zdá, že nehájí zájmy občanů, ale nějaké jiné party – například oligarchů a dalších byznysmenů, pro které jsou peníze rozhodně víc než nějaká práva menšin v ČR. A jsou to poslanci, kteří mají dbát na to, aby, pokud se práva porušují, zajistili pro ty občany, které zastupují (a patří k nim, možná k překvapení zákonodárců, i handicapovaní a neformální pečující), aby se tak nedělo.
Neustále posloucháme nářky politiků a bohužel i různých analytických „expertů“, že nejsou peníze. Nejvíce v momentě, kdy právě třeba handicapovaní upozorňují na nedostatek financí v systému podpory pro ně. Ihned začnou s mediální masáží, že by rádi pomohli, ale nemohou. Nejsou peníze. A hned dodávají, že aby pomoci mohli, bude potřeba zvednout daně.
Je to jinak, milí zákonodárci a politici všech těch parlamentních partají. Ony by ty peníze byly. A bylo by jich dost. Ale to by nesměly mizet díky systému, který dovoluje nekoncepční a nesystémové řízení, a kde může nehospodárnost, neefektivita a neúčelnost kvést měrou nebývalou. Toto konstatování není výmysl. Je dokazatelné stovkami kontrolních akcí NKÚ, které ale v Parlamentu ve všech výborech končí třemi slovy: „Bereme na vědomí“, a je potvrzeno mnoha dalšími případy.
Jako například tím, který se objevil na stránkách Kverulanta. Dočtete se tam, že cena jednoho kilometru dálnice vzrostla mezi roky 2020 a 2024 o 84 %. Zopakujme si to pro jistotu ještě jednou. Cena kilometru dálnice se zvedla za 5 let o 84 %. Kolik handicapovaných by asi žilo v souladu s jejich právy a v dostatku, pokud by jen stavby a opravy komunikací stály normální ceny?
Problematice závislých osob a neformálních pečujících se budeme důkladněji věnovat. Plán na to, aby se stav věcí v této problematice změnil, máme. Zda s ním budou organizace a spolky, které se této problematice věnují, souhlasit – protože ten plán počítá s nekompromisním kolektivním postupem – se uvidí. Každopádně by si všichni měli uvědomit, že jedinou cestou je cesta silného tlaku zdola. Již skutečně nezávislí ekonomové, jako byl například nositel Nobelovy ceny James McGill Buchanan, upozorňovali, že ani politici a úředníci nejsou vedeni pouze veřejným zájmem, ale nezřídka také zájmy vlastními. A někdy i zájmy těch, se kterými sedávají u jednoho stolu. Pro ty dole pak zbývají jen drobky a razítko: „Bereme na vědomí“.
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
