Článek
Všichni budou rozviřovat emoce používáním jmen – Babiš, Okamura, Benda. Kdekdo bude problém zužovat na schéma černá/bílá, Sparta/Slavia. Všichni budou křičet, ale jen málokdo se zastaví u podstaty.
A tou není délka vystoupení jednotlivých poslanců.
Skutečný problém českého politického systému je mnohem hlubší a mnohem nebezpečnější: jakmile kdokoli jakýmkoli způsobem získá většinu v dolní sněmovně, nemusí se už s nikým bavit a může si prosadit cokoli, co se mu zamane.
Co toto umožňuje?
V ČR chybí to, co je v západních zemích při schvalování zákonů (novel) povinností. Chybí „procesní zajištění ochrany menšin“. Což je kombinace procedur, institucí a politické kultury, která nutí většinu se menšinami (a dopady na menšiny) zabývat ještě před přijetím zákona, ne až u soudu. A chybí celkový kvalitní proces, jehož cílem je donutit navrhovatele zákona přemýšlet dopředu, koho a jak zákon zasáhne, zda je vůbec potřebný a zda neexistuje lepší řešení. Chybí tedy řádný proces před předkládáním zákona ke schvalování do Sněmovny.
V západních zemích je povinnou součástí zákona skutečná analýza dopadů (na samosprávy, sociální skupiny, celkovou rovnost a férovost). Existují také nezávislé poradní orgány. Před předložením zákona je povinnost (!) provést otevřené konzultace s obcemi, regiony, profesními skupinami a menšinami. A existuje povinnost vysvětlit a obhájit jakoukoli námitku (nestačí jen pouhé „zamítá se“).
V ČR sice tzv. RIA hodnocení máme, ale provádí jej stát sám (komise, jejíž členy jmenuje vláda). Tato komise může vydat doporučení, ale nemůže zablokovat zákon ani vynutit si jeho přepracování. Vláda i poslanci mohou RIA ignorovat.
A toto je klíčový prvek, který je v západních zemích nastaven zcela jinak. V ČR si vítěz voleb může změnit zákony, jak se mu zlíbí, a na nikoho se nemusí ohlížet. Nic v ČR nezmůže ani horní komora (Senát), který sice může navrhnout změny či zamítnout celý zákon, ale tím to prakticky končí. Většina poslanců si zákon stejně může nakonec schválit tak, jak sama chce.
RIA je v ČR často pouze formální. Je vypracovávána až po politických rozhodnutích. Neexistuje sankce, pokud je toto hodnocení zpracováno špatně, tendenčně, nebo je nepravdivé či zavádějící. Nelze kvůli negativnímu hodnocení RIA zastavit schvalování zákona – poslanci tedy na RIA nemusí brát zřetel.
V Poslanecké sněmovně má Česká republika 200 poslanců. Při plném počtu znamená většina 101 hlasů. Jakmile je tato většina sestavena, neexistuje žádná účinná brzda, která by ji nutila ke skutečné debatě, kompromisu nebo respektu k menšinám.
Taková většina:
- může přehlasovat opozici kdykoli a jakkoli,
- nemůže být přehlasována Senátem,
- nemůže být zastavena kraji ani obcemi,
- nemůže být korigována občany, protože v Česku neexistuje lidová iniciativa.
Formálně máme dvoukomorový parlament. Fakticky ale dolní komora s většinou 101 hlasů vládne sama. Navíc spolu s příliš silnými pravomocemi ministerstev i samotných členů vlády.
Omezování řečnické doby může omezit obstrukce. Jistě. Jenže obstrukce jsou symptom, ne příčina. Jsou zoufalým nástrojem, nebo jen politickou komedií pro voliče, ve zcela špatném systému, kde se většina poslanců nemusí radit s opozicí, nemusí jednat s kraji nebo obcemi, nemusí jednat s odbornými institucemi, vysvětlovat občanům své kroky ani hledat širší shodu. Stačí jí číslo – 101.
A právě proto je omezování řečnické doby jen kosmetická úprava. Upravuje formu, nikoli podstatu. Zkracuje projevy, ale nezavádí žádnou povinnost dialogu.
Debata o tom, zda mají poslanci mezi sebou diskutovat deset minut nebo třicet, je ve skutečnosti zástupná. Zakrývá mnohem nepohodlnější otázku: proč v této zemi prakticky nikdo neprotestuje proti systému, který je nastaven tak špatně, že doslova hrstka osob – většina poslanců – se nemusí bavit vůbec s nikým?
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
