Článek
Důvodů je mnoho – jsou provázané a vyrůstají ze špatně nastaveného a příliš centralistického systému. Jenže právě o tom – stejně jako o hlavním tématu tohoto článku – se ve veřejné debatě téměř nemluví.
Naopak se v Česku roky opakuje stejný scénář: politici propojení s byznysem, ekonomové bank či korporátů a média vlastněná oligarchy přesvědčují veřejnost, že za prázdnou státní kasu mohou živnostníci, šedá ekonomika, nezdaněné víno a vůbec nízké daně tam či onde. Jenže o jedné z hlavních příčin se nemluví téměř vůbec.
Z české ekonomiky každoročně odtéká nezdaněně 400–500 miliard korun (odhad ČNB) na dividendách, úrocích, licenčních poplatcích a vnitropodnikových platbách nadnárodních koncernů. A to je jen měřitelná část. K tomu stát odhadem přichází o dalších 35–55 miliard (odhad OECD) z neměřených stamiliard, protože velké firmy umí zisk přesunout mimo ČR pomocí interních „daňových triků“. Jakými jsou např.:
- nafouklé transferové ceny mezi sesterskými firmami
- fiktivní management fees (poplatky hrazené v rámci podnikatelských uskupení)
- licenční poplatky do zahraničí
- umělé přefakturace mezi dceřinými společnostmi
- úroky z „vnitropodnikových půjček“ s extrémně vysokými sazbami
Vzhledem k tomu, že nejsem ekonom, vzal jsem si na pomoc AI. Následující data jsou tedy převzata od umělé inteligence, takže to vše nemusí být úplně pintlich, ale i tak je to solidní nástřel a hlavně mazec.
Šlo o to, jak se vyspělé západní země, ale i Polsko a pobaltské státy brání trikům koncernů, korporací a nadnárodních firem a zda a jak se je snaží omezovat a řešit svými specializovanými úřady atd.
Výsledek byl z pohledu ČR vysloveně tristní.
Nejde o to, že by stát měl nárok na celý odliv zisků. Ale jde o to, že desítky miliard na daních chybí jen proto, že systém je děravý a slabý. A že stovky miliard odtékající z ekonomiky do zahraničí a nereinvestované v ČR oslabují mzdy, regiony i budoucí růst.
Z celkových informací je zcela zřejmé, že politici tuto skutečnou daňovou díru vesměs ignorují. Ať jsou z jakékoli skupiny. Místo řešení podstaty neustále opakují mantru o nutnosti „konsolidačních“ balíčků (což je jen hezčí slovo pro zvyšování daní), vysvětlují, že další biliony v zadlužení státu nikoho nezabijí a znovu a znovu útočí na malé a střední podnikatele, jako by to byli největší zloději v zemi (aktuálně jsou terčem hlavně OSVČ). Čehož se ochotně chytají i novináři a velká část lidí na sociálních sítích.
Řeší se návrat EET, které nikdy neprokázalo měřitelný přínos pro státní kasu ani výrazný dopad na snížení šedé ekonomiky. Co se ale v médiích (včetně veřejnoprávních – sic!) důsledně neřeší, je jediný skutečný systémový problém: ten, který zemi dlouhodobě vysává – a to ze strany těch největších hráčů.
Koncerny tak dál využívají slabé české zákony, nízké standardy kontrol a děravý daňový systém.
Zatímco v Německu, Francii, Dánsku, Nizozemsku, Finsku, Polsku, Estonsku, Lotyšsku či Litvě existují specializované útvary pro velké podniky, nadnárodní skupiny a koncerny, které proti podobným praktikám postupují tvrdě, u nás nic takového neexistuje. Politici se velkého byznysu bojí – nebo je v tom něco jiného? Každopádně je zcela neuvěřitelné, že se dodnes nenašel ani jeden poslanec nebo senátor (natož politický subjekt), který by šel cíleně za řešeními, která by přinesla do rozpočtu státu a ideálně i přímo do rozpočtů krajů a hlavně obcí vysoké desítky miliard ročně navíc.
Ve všech výše uvedených zemích jsou zavedené mechanismy, které tuto problematiku – na rozdíl od ČR – řeší:
1. Funkční minimální daň – Pillar II (globální minimální daň 15 %) + národní minimální daň jako např. v Polsku = dodaňování do 10 % u velkých firem s miliardovými obraty, ale dlouhodobým minimálním ziskem nebo ztrátou (v ČR Pillar II sice má, ale je to nástroj nedostatečný)
2. Efektivní srážková daň na odliv zisků – 10–30 % (v ČR reálně 0 %, protože se to dá snadno obejít)
3. Přísná kontrola interních poplatků a licencí – v jiných zemích jsou silně omezené či nepovolené (v ČR běžné díky nízkým vnitrostátním standardům kontroly)
4. Podpora domácích firem, ne zahraničních montoven – bonusy při reinvestici v místě, podpora malých a středních firem (v ČR pobídky hlavně pro velké zahraniční korporace)
5. Opravdové využití Country-by-Country Reporting (CbCR) – jinde běžné, v ČR prakticky ignorované
6. Silné regiony, které udrží část peněz doma – v ČR dostávají obce jen cca 2 % z místního podnikání, takže logicky nemají motivaci rozvíjet podnikatelské prostředí
Až se kdokoli bude ptát, proč nejsou peníze na to či ono, pak by neměl papouškovat: „kvůli hospodskému, co nevystavil účtenku“, nebo „protože občané nebo OSVČ platí malé daně“. Odpověď by měla znít:
Protože politici dlouhodobě ignorují stovky a stovky miliard ročně, které bez odporu odtékají z České republiky – a desítky a desítky miliard ročně, které se díky tomu nikdy nevybraly.
Umělá inteligence je sice kontroverzní téma, ale díky ní si každý v ČR může udělat obrázek o mnoha otázkách, na které jinak nemá dost informací. Spoléhat se totiž na informace od politiků, kteří evidentně „nekopou“ za občany, ale za byznys, je opravdu hloupé. A je zcela zřejmé, že donekonečna opakované „politikům se nevěří“ u nás pořád nepadá na úrodnou půdu. Tady si každý zvolí buď Spartu, Slavii nebo Baník a od té chvíle slepě fandí — a stejné je to bohužel i v politice.
Ne, problém není jen v jednom oligarchovi, přátelé. Ani jedné politické slupině. Všechny předchozí vlády, poslanci a senátoři ve výše uvedeném neudělali zhola nic. Co naopak společně zákonodárci udělali – to je, že si letos schválili beztrestné lhaní voličům a schválili si zcela jalový lobbistický zákon. Ale určitě to nebylo proto, aby nikdo neviděl, kolik času tráví s lobbisty velkých koncernů, že?
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
