Článek
Byl to spíš další v řadě tichých institucionálních převratů do ještě tužšího centralismu. Pod rouškou „zrychlení výstavby“ a „odstranění byrokracie“ došlo k jednomu z největších útoků na princip decentralizace a práva samospráv od roku 1989. Centrální moc bezprecedentně ignorovala odpor tisíců měst a obcí, profesních komor i odborné veřejnosti. Ano, systém v této zemi dovoluje takto centrální moci zasáhnout do autonomie samospráv, přestože Ústava samosprávným celkům samosprávu výslovně zaručuje. Výsledkem je právní paskvil, který bere občanům a starostům kontrolu nad vlastním územím a odevzdává ji do rukou ve finále několika málo stavebních holdingů a oligarchických koncernů.
Systém bez brzd a protivah
Český ústavní a politický systém, narychlo budovaný po roce 1993, odhaluje svou největší slabinu. Ukazuje se, že postrádá skutečné institucionální pojistky – kotvy, brzdy a protiváhy, které by dokázaly odolat zájmovým skupinám, pokud se jejich lidé dostanou skrze politiky či dokonce sami k moci. Právní filozofové, politologové i ekonomové od Montesquieua přes Jamese Madisona po Buchanana vždy varovali, že stabilní demokratický systém nesmí spoléhat na to, že v čele státu budou stát osvícení andělé. Dobrý systém musí být navržen tak, aby dokázal efektivně čelit špatným lidem a jejich partikulárním zájmům.
V České republice však dobrý systém nastavený není a brzdy a protiváhy proti zneužití moci chybí. Centralizací stavebního řízení pod jeden státní aparát a zavedením možnosti prohlásit komerční developerské projekty za „veřejný zájem“ se moc koncentruje v rukou několika málo úředníků na vrcholu pyramidy. Zde platí nemilosrdná poučka lorda Actona: Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Ovládnout, ovlivnit nebo uplatit jednoho centrálního úředníka či úzkou skupinu lidí na ministerstvu je pro miliardové koncerny nesrovnatelně snazší než vyjednávat se stovkami suverénních samospráv a stovkami jejich na centrální moci maximálně nezávislých lokálních stavebních úřadů.
Iluze pokroku a mlčení médií
Na celé situaci je děsivá ještě jedna věc: naprosté selhání a nepochopení ze strany novinářské obce. Média většinou nekriticky přejímají politické interpretace typu: ‚zajištění dostupnosti a rozvoje bytové výstavby‘, ‚odstranění duplicit a zefektivnění schvalovacích procesů‘ či ‚zrychlení stavebních řízení‘. Na rozdíl od nich si však profesní komory, jako je Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků (ČKAIT) a Česká komora architektů (ČKA), plně uvědomují, jaká rizika zavedení divoké výstavby investičních fondů přináší. Novinářům zcela uniká hloubka a dopad této změny. Nejde o papírování, ani o dostupné bydlení. Jde o majetky, o lidská práva a o to, jak budou vypadat naše města a krajina. Že jde o zásadní zásah do fungování regionů, dokazuje i rozsáhlá analýza Sdružení místních samospráv ČR, která natvrdo sepsala 70 věcných důvodů, proč pro novelu nehlasovat – od hlubokého narušení koncepčního plánování po faktickou likvidaci práv obcí.
Zatímco nositelka Nobelovy ceny Elinor Ostromová vědecky dokázala, že nejefektivněji a nejspravedlivěji spravují zdroje a území ti, kteří v nich reálně žijí – tedy místní komunity a samosprávy –, český stát se znovu po Listopadu vydal přesně opačnou cestou drakonického centralismu.
Krize dostupnosti bydlení má navíc hlubší strukturální kořeny – je přímým důsledkem špatně nastaveného rozpočtového určení daní (RUD). Zatímco v západních státech nebo i v sousedním Polsku získávají obce z ekonomické aktivity na svém území běžně 30 až 60 % svých rozpočtových příjmů, v České republice jsou to v obecních rozpočtech pouhá 2 %. Municipality tak nemají žádnou finanční motivaci podporovat novou výstavbu, protože z ní nezískají prostředky na rozvoj infrastruktury, škol či služeb, což lokální rozvoj, podnikání a investice v regionech dlouhodobě paralyzuje.
Developerům se legislativně zametá cesta. Obce a občané jsou systémově vytlačováni na okraj. Pokud má investor politické krytí, může skrze nově nastavené mechanismy fakticky obejít územní plán obce. Finanční náklady na novou infrastrukturu, silnice, školy a školky přitom nadále ponesou samy municipality, které na to ale kvůli zmíněnému nastavení RUD nemají peníze. Pro komerční fondy je to ideální byznys: zisky se zprivatizují, náklady se socializují. A vymalováno.
Tento proces nese mrazivou historickou paralelu. Nejde o ideologii – je úplně jedno, zda si mocní říkají komunisté, pravičáci, levičáci, liberálové, konzervativci nebo draví byznysmeni. Podstata je stejná jako před osmdesáti lety: ovládnout maximum majetku státu, samospráv a občanů za minimální cenu a vytvořit si právní monopol na rozhodování. Tehdy i dnes se tak dělo striktně „podle zákona“.
Výzva k odporu: Starostové, nenechte si vzít domov
Tento zákon nyní míří do Senátu, ale skutečný boj se musí odehrát v regionech vyvoláním masivního veřejného tlaku. Senát sám o sobě nic nezvrátí, poslanecká většina ho snadno přehlasuje. No a ve Sněmovně mají evidentně jasno. Dokázalo to ostatně i samotné hlasování, kde i poslanci „opozice“ svým přístupem ukázali, na čí straně reálně stojí. Samosprávy a jejich občané to věru nejsou. Toto je proto přímá výzva pro vedení všech malých a středních obcí, pro starostky a starosty, kteří mají dýchat pro své regiony.
Starostky a starostové, nastal čas odhodit politickou korektnost a diplomatické fráze. Centrální aparát vám právě sebral právo rozhodovat o tom, co vyroste pod okny vašich občanů. Pokud se nezačnete tomuto agresivnímu centralismu masivně a organizovaně bránit hned teď, stanou se vaše obce od roku 2027 pouhým levným stavebním pozemkem pro holdingy, které zajímá jen čistý zisk.
Braňte svá území, podávejte ústavní stížnosti, spojte se napříč republikou. Státní moc jasně ukázala, v čí prospěch hraje – obce ani občané pro ni nejsou partnery, ale pouhou překážkou v byznysu. Pokud nezačnete jednat tvrdě a nekompromisně, dopady na vaše území, kde budou rozhodovat jen peníze a centrální aparát ve vleku mocných, budou mít fatální následky. Opět.
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
