Článek
Během svého života jsem nikdy neměl nejmenší problém se sexuální orientací svých přátel. Nikdy mi nedělalo potíže sedět u jednoho stolu s lesbičkou nebo homosexuálem. Ostatně za totality bylo mnoho lidí nuceno svou orientaci skrývat a po revoluci se konečně mohli veřejně přiznat.
Musím říct, že mě občas překvapilo, když jsem se dozvěděl, že je můj kolega gay – třeba když jsem zjistil, že ačkoliv byl dlouhé roky ženatý, ve skutečnosti žil se svým přítelem. Podobně to bylo i s některými kolegyněmi. Ale co se tím pro mě změnilo? Vlastně nic. Jen jsem pochopil, že některé dívky, o které jsem se zajímal, pro mě nikdy nebudou mít zájem. Toť vše.
Možná mě na chvíli zarazilo, že dlouholetý kamarád má zájem o muže, ale protože vždy hledal mezi stejně orientovanými a mě nikdy neobtěžoval, neměl jsem důvod to jakkoli řešit. Ostatně, co je komu do cizího osobního života? Přátelství se přece neodvíjí od sexuální orientace, ale od jiných hodnot – vzájemného porozumění, důvěry a společných zájmů.
Dlouhé roky jsem měl přítele, s nímž jsem dokázal v hospodě nad pivem rozebírat jeho trable s jeho životním partnerem, zatímco já jsem se mu svěřoval s tím, co ho štvalo na mé manželce. Podobně jsem to měl i s kamarádkou, která žila několik let s přítelkyní – rádi jsme spolu zašli na drink a poklábosili o životě.
Kdysi mi vrtalo hlavou, jak se vlastně může stát, že se někdo orientuje na stejné pohlaví, a tak jsem si o tom něco přečetl. Nejsem neurolog ani psychiatr, abych rozebíral zákoutí lidského mozku, ale pochopil jsem jedno – prostě se to stane. A takového člověka není důvod jakkoli měnit nebo „léčit“. Důležité je, aby měl možnost žít šťastně a spokojeně, stejně jako kdokoli jiný.
Co ale nechápu, je jiná věc. Ať byli moji přátelé jakkoli odlišní, nikdy neměli potřebu mávat někde duhovými vlajkami a svou orientaci vykřikovat do světa. Nikdy jsem je neviděl na pochodu homosexuálů, kde lidé demonstrativně ukazují svou odlišnost.
Vím, že tímhle názorem šlapu na tenký led, ale jaký je vlastně důvod těchto průvodů? Pokud chtějí dosáhnout respektu a pochopení, účinek je bohužel opačný. Na jedné straně chtějí být vnímáni jako běžní občané, ale na straně druhé se sami vymezují do zvláštní skupiny s vlastní vlajkou a symboly. Pak se nelze divit, že je část společnosti stále vnímá jako něco „jiného“.
Přitom jsou mezi nimi lidé, kteří by rádi měli stejná práva jako heterosexuální páry – a já s tím souhlasím. Považuji za zcela spravedlivé, aby mohli uzavírat sňatky se stejnými právy a povinnostmi jako kdokoli jiný. Jenže když si část z nich buduje image „něčeho speciálního“, zbytečně tím komplikují cestu těm, kteří chtějí prostě jen žít normální život bez nutnosti se vymezovat.
Na konci dne je podle mě důležité jediné – jsme lidé. A člověk by se neměl definovat podle toho, koho miluje, ale podle toho, jaký je.
A pokud někdo cítí potřebu být respektován, měl by se chovat tak, aby respekt přirozeně získal – ne ho vyžadoval průvody a demonstracemi.
