Článek
Psal se rok 1989, když jsem obdržel povolávací rozkaz. Na rozdíl od svých spolužáků jsem měl mít nástup stanoven na 29. 9. 1989. Zpočátku jsem uvítal, že mám před sebou ještě volné léto plné dovádění, ale uteklo to jako voda. V té době nemohl nikdo tušit, že během pár týdnů komunistická vláda padne a my okusíme konečně svobodu.
Z jistých důvodů v následujícím příběhu změním skutečná jména a neuvedu ani skutečné vojenské útvary, protože i když je to víc než 30 let, účinkující pravděpodobně stále žijí a nechci nikomu způsobit potíže.
Den před nástupem na vojnu jsem se rozloučil se svou dívkou, nechal jsem si od ní ostříhat dlouhé vlasy a ráno nasedl do vlaku. Cestou z Prahy na Moravu jsem mohl jen dlouze přemýšlet o tom, co mě čeká. Na nádraží nás okamžitě vyzvedl vojenský autobus a zavezl do kasáren.
Dnes si sotva někdo představí, že první, co jsme v kasárnách dostali, byl papírový pytel, do kterého jsme museli naházet vše a směli jsme si nechat jen základní hygienické potřeby. Nafasovali jsme zelené trenky a seřadili se.
Následovala lékařská prohlídka, kde se soudruh doktor podíval, jestli jsme kluci, a pak jsme do ramene dostali injekci „proti smrti.“ Dodnes mi nikdo nebyl schopen říct, co to bylo za sajrajt, ale nikdo se nás neptal a odmítnout nešlo.
A tak jsem se stal vojákem.
Přišel jsem na rotu, kde jsem našel na posteli vyskládanou výstroj, kterou jsem si měl okamžitě vyskládat do skříňky. Musel jsem to udělat asi 10×, než jsem pochopil, že i vojenská skříň podléhá přísným řádům a každá věc má své předepsané místo. Inu, tzv. staří (vojáci délesloužící) nám dali hned první den co proto.
Druhý den ráno v 6 hodin budíček a tvrdá rozcvička. Vlastně byla tak tvrdá jen proto, že jsme dělali mimo jiné hned 20 kliků a já byl do té doby zvyklý na kakao, lehkou snídani a línou cestu na autobus . I když jsem měl problém je udělat, během pár týdnů mě přesvědčili, že jich bez potíží zvládnu i 80.
Následoval tvrdý výcvik, ze kterého mi dodnes jde hlava kolem. Například dodnes nechápu, proč se lehkému kulometu říká „lehký.“ Každý, kdo jej nesl na zádech alespoň 1 kilometr, by rozhodně neřekl, že je lehký. Denně od 6 hodin dril až do večerky ve 22 hodin. A tu a tam i v noci cvičný poplach.
Já jsem od přírody líný člověk, a tak jsem začal přemýšlet, jak se z toho vyvlíknout.
Vidina spásy přišla, když se za mnou zastavil kolega z vedlejší roty, že prý se dozvěděl, že umím hrát na kytaru, a že má skvělý nápad, jak se z výcviku ulívat. I když v té době jsem vlastně uměl jen pár akordů a měl nadřených pár písniček, nadšeně jsem souhlasil!
Komunisté podporovali uměleckou činnost v jakémkoli směru, tedy pokud to byl směr, který sami určili.
Byl jsem tak zoufalý, že bych klidně zpíval o Fučíkovi, nebo se naučil vybrnkávat Internacionálu, jen abych si na chvíli odpočinul. A tak jsme založili kapelu. Přijat byl každý, kdo dokázal do rytmu aspoň cinkat na triangl nebo bubnovat na tamburínu. Celé dva měsíce jsme se vymlouvali, že se nemůžeme zúčastnit běžného výcviku, protože se chystáme reprezentovat náš vojenský útvar na veřejném vystoupení.
Tohle samozřejmě nemohlo procházet donekonečna. A tak jednoho dne přišel příkaz, že naše kapela sice může pokračovat a reprezentovat, ale zkoušet smíme jen ve svém osobním volnu.
Následující den jsme si všichni napsali vycházku a sešli jsme se v nejbližší restauraci k poradě. Alkohol tekl proudem a v opilosti padla myšlenka, že když je nemůžeme porazit, přidáme se k nim.
Druhý den ráno celá kapela stála ještě v podnapilém stavu u budovy štábu a domáhali jsme se toho, že se chceme stát vojáky z povolání. V opilosti jsme se upsali ďáblu.
Vojenský život nabral rychlé obrátky. Celá kapela byla převedena během pár dnů na důstojnickou školu. Celá, až na mne. Já jediný totiž neměl potřebnou maturitu.
Přesto jsem byl díky podpisu povýšen, ale zůstal jsem na rotě s ostatními vojáky. Nikdo vlastně nevěděl, co se mnou. Až nakonec majora ze štábu napadla zajímavá myšlenka: „On je z Prahy a v Praze máme generální štáb, tak by mohl prozatím jezdit jako kurýr!“
Obratem jsem dostal povolení nosit civil a mou prací se stalo, že jsem měl 1× týdně vozit tajnou poštu přes půl republiky z útvaru na generální štáb. To znamenalo v pátek ráno nafasovat poštu do ošklivého koženého kufříku uzamčeného kódem a v pondělí ji odevzdat na generálním štábu v Praze. Obratem nafasovat novou poštu a vrátit se zpět do kasáren. K tomu všemu podpažní pouzdro s vojenskou pistolí, abych to tajemství mohl bránit vlastním životem!
Problém jsem s tím v zásadě neměl. I když…
Představte si, že zavřete několik stovek puberťáků do uzavřeného prostoru kasáren, kde nemají možnost vidět ženu. Několik budov plných mladých kluků, kde testosteron doslova teče okny ven. A pak se najednou před okny budov projde mladá a nádherná žena v uniformě, která přechází ze své kanceláře přes kasárna. Stala se snem všech vojáků. Mladá nadrotmistryně, manželka nadporučíka ze štábu. Nikdo nechápal, proč se rozhodla pro tohle povolání. Říkejme jí třeba nadrotmistryně Nováková – to je takové neutrální jméno.
A tuhle nádhernou dámu jsem se svými kamarády i já pozoroval z okna den co den, s údivem jsem sledoval její přiléhavou sukni a nádhernou ženskou postavu. Snil o ní snad každý voják a proslýchalo se, že svému manželovi není zrovna věrná, ale vybírá si pouze vojáky z povolání.
A pak následovala moje první kurýrní cesta. Na uniformě se mi blýskaly nové hvězdičky. Přišel jsem na štáb a hledal spisovnu, kde nafasuji kufřík s depeší.
Přišel jsem do spisovny, které vládla ona. Posadila si mě vedle sebe, podala mi vytištěný seznam a říká: „Pane rotný, já vám budu předávat dopisy a vy si je tady odškrtávejte, že máte všechny.“ Položila přede mne formulář a podávala mi obálky. Pokaždé, když mi podala obálku, dotkla se nenápadně letmo mé ruky. I její pohled lecos napovídal. Vyděšeně jsem zabalil kufřík a odešel na vlak.
Když jsem šel pro poštu podruhé, zamkla dveře, aby nás nikdo nerušil. Doteky už nebyly tak letmé a pohledy byly zcela jasné. Od té doby jsem se na předávání pošty moc těšil. Asi není třeba vysvětlovat, že předávání pošty trvalo za zamčenými dveřmi čím dál déle a já měl co dělat, abych stihl vlak.
A musím se přiznat ještě k jedné věci. Několikrát, když jsem dorazil do Prahy, uložil jsem ten strašně tajný kufřík do úschovny. Ti starší možná pamatují na Hlavním nádraží v suterénu skříňky, do kterých se dalo uložit za 5 korun cokoli a uzamknout to pod 4místným kódem.
Já tam tehdy tu a tam jako dvacetiletý dával tajnou korespondenci naší armády, abych mohl vyrazit za svou dívkou. Tehdy mi asi nedocházelo, co tím riskuji. V pondělí ráno jsem kufřík vyzvedl a předal na štábu. Dnes jsou mé prohřešky promlčené, a popravdě, kdybych to sám nezažil, přijdou mi i neuvěřitelné. Ostatně počítám s tím, že ani spousta z vás tomu neuvěří.
