Ankarská účtenka aneb když být u toho nestačí

Politika má jednu zvláštní vlastnost. Když se někomu hodí velká slova o odpovědnosti, státnosti a reprezentaci České republiky, létají vzduchem jako konfety na hasičském plese. Jakmile ale přijde obyčejná otázka na konkrétní práci, výsledky a náklady, z velkých státníků se často stávají mistři mlhy.

Summit NATO v Ankaře nebyl školní výlet ani politická exkurze. Bylo to jednání aliančních špiček v době, kdy Evropa řeší bezpečnost, zbrojní výrobu, obranné výdaje, Ukrajinu a vlastní schopnost se bránit. V takové chvíli je každé české zaváhání vidět dvakrát. Právě proto by česká delegace měla působit jako srozumitelný a profesionální celek.

Místo toho jsme sledovali obraz, který připomínal spíš politické přetahování než klidnou státní práci. Prezident zvlášť, premiér zvlášť, dvě delegace, dva samostatné lety a nekonečné debaty o kompetencích. Po návratu z Turecka tak zůstává ve vzduchu viset jednoduchá otázka: co přesně z této cesty měla Česká republika?

Veřejná funkce není soukromý zájezd s diplomatickou visačkou. Ministr, který cestuje za peníze daňových poplatníků, má po návratu umět jasně říct, co bylo účelem cesty, jak vypadal jeho pracovní program a jaký konkrétní přínos jeho přítomnost pro stát měla.

Ne v marketingových frázích. Ne v mlze. Ne ve větách typu „proběhla řada jednání“. Pokud proběhla, tak jaká? S kým? O čem? A s jakým výsledkem?

Diplomacie samozřejmě není reality show. Nikdo nečeká, že se každý detail citlivého jednání bude okamžitě vyvěšovat na nástěnku jako rozpis směn v závodní jídelně. Jenže mezi mlčením a vyzrazením státního tajemství existuje široký prostor normální veřejné informace. A ten prostor dnes často vyplňuje jen PR, nikoli fakta.

U premiéra Andreje Babiše lze dohledat alespoň základní veřejnou stopu: program summitu, hlavní akce a oficiální rámec cesty a později i povýstupový popis účasti na summitu NATO. Můžeme s jeho postoji souhlasit nebo nesouhlasit, ale nějaký veřejně popsaný rámec existuje.

U ministra zahraničí Petra Macinky a ministra obrany Jaromíra Zůny je situace podstatně mlhavější. Veřejnost se dozví, že byli členy delegace. Dobře. Jenže být členem delegace není výkon. Je to logistická informace.

A tak jsou na místě úplně obyčejné otázky.

S kým konkrétně jednal ministr zahraničí Petr Macinka? Jaká témata v Ankaře otevřel? Jaký výsledek z jeho přítomnosti má česká diplomacie?

A stejně tak u ministra obrany Jaromíra Zůny. Jednal o obranných kapacitách České republiky? O zbrojní spolupráci? O závazcích vůči NATO? O pomoci Ukrajině? O českém obranném průmyslu?

Nebo jen doprovázel premiéra jako politická kulisa?

To není osobní útok. To je normální občanský dotaz.

Summit NATO v Ankaře se konal ve chvíli, kdy se v Alianci řeší obranné výdaje, výroba, investice a inovace v obranném průmyslu. Tedy přesně ta témata, u kterých je role ministra zahraničí i ministra obrany naprosto zásadní.

Do toho přišla i citlivá otázka další podpory Ukrajiny. Agentura Reuters například informovala, že Česká republika se podle premiéra Babiše nezapojí do spojeneckého balíku pomoci Ukrajině ve výši 70 miliard eur. O to víc by mělo být jasné, kdo v Ankaře za Českou republiku co hájil, vysvětloval a vyjednával.

Právě proto nestačí po návratu říct: byli jsme tam.

To opravdu není výkon státní služby. To je věta z třídní knihy.

A třídní kniha ještě nikdy nevyřešila obranné kapacity Evropy.

Skutečná práce se měří jednáními, kontakty, prosazenými postoji a konkrétním přínosem pro zemi. Pokud čeští ministři v Ankaře pracovali, měli by být první, kdo to veřejnosti srozumitelně popíše. Pokud hájili české zájmy, ať řeknou jaké. Pokud jejich účast měla smysl, ať ji klidně obhájí.

A pokud to obhájit neumí, pak se nelze divit, že vzniká nepříjemný dojem, že se někteří politici nejdřív do delegace tlačí rameny, ale po návratu by nejraději prošli zadním vchodem bez účtenky.

Celá ankarská epizoda nakonec není jen o Petru Macinkovi nebo Jaromíru Zůnovi. Je o základním principu veřejné služby.

Český občan není divák, kterému stát pošle jednu stylizovanou fotografii a očekává potlesk. Občan je ten, kdo celý tento aparát platí. Má proto právo vědět, zda cesta měla pracovní smysl, nebo šlo hlavně o politické divadlo se státním razítkem.

Transparentnost není nepřátelství vůči vládě. Transparentnost je normální hygienický návyk státu, který si váží vlastních občanů.

Ankara tak může být nakonec užitečnou lekcí. Ne o Turecku. Ne o NATO. Ale o české politické kultuře.

Protože ve veřejné službě nestačí jen být u toho.

Ve veřejné službě je potřeba umět doložit, že to k něčemu bylo.

A právě to je ankarská účtenka, kterou dnes veřejnost čeká.

Děkuji všem, kteří dočetli až sem. Pokud vás text zaujal, budu rád za srdíčko, odběr a sdílení.

A hlavně — napište do diskuse svůj názor. Věcně, slušně a bez mlhy. Právě o tom ten článek je: ptát se, chtít odpovědi a nenechat veřejnou odpovědnost zmizet za diplomatickou oponou.

–pT