Článek
Řevnické Lesní divadlo
má atmosféru, která se těžko popisuje. Dřevěné lavice, šumění korun stromů, vůně jehličí – a pak se rozsvítí jeviště. Kdo tu jednou seděl, ví, že divadlo v Řevnicích neroste z kulis, ale přímo ze země. Je to místo, kde kultura a příroda tvoří jeden celek. Letos tu ožila Fidlovačka Josefa Kajetána Tyla – hra, která kdysi přinesla českou hymnu a která i po téměř dvou stoletích dokáže spojit lidi. Režisérka a rychtářka místních baráčníků Jiřina Cvancigerová text zkrátila a upravila. Díky tomu vzniklo představení svižné, hravé a přístupné i pro ty, kteří přišli poprvé.
Fidlovačka
Hudba, která spojuje
Fidlovačka není jen text – je to také zpěv a hudba. V Řevnicích ji obstarala dětská lidová muzika Notičky. Když krojované děti zazpívaly dvě sloky písně „Kde domov můj“, celé divadlo ztichlo. Ten okamžik připomněl, že divadlo tu není jen o příběhu, ale i o paměti, která se přenáší z generace na generaci.
Postavy, které zůstávají
Na jevišti zazářila mladá Liduška Benešová se svým Jeníkem (Jonáš Flemr). Přirozenost a radost, se kterou hráli, strhla celé publikum. Vedle nich zazářili i další: švec Kroutil, homolkářka Mastílková, dohazovačka Kozelková, komický baron Dudéc, Žid Mojžíš a samozřejmě pražské drbny Cibulková a Klinkáčková.
Fidlovačka v Řevnicích
Právě Klinkáčkovou jsem přijel vidět v podání Dagmar Váňové. S černou róbou a paraplíčkem vyklinkala celé jeviště – noblesně, s humorem i lidskostí. A když po představení pózovala se svými vnučkami v krojích, bylo jasné, že tady se tradice nejen hraje, ale i žije.
Generace na jednom jevišti
Fidlovačka v Řevnicích
Síla řevnické Fidlovačky spočívala v tom, že na jevišti stáli vedle sebe děti i dospělí. Malí muzikanti, ochotníci, celé rodiny. A při děkovačce se všichni chytili za ruce – od nejmladších po nejstarší. V tu chvíli člověk pochopil, že nejde jen o divadelní hru, ale o sounáležitost, která přesahuje hranice jeviště.
Díky patří Dagmar Váňové
Tečka, která zůstává
Fidlovačka v Řevnicích není jen inscenace. Je to připomínka, že kultura vzniká tam, kde lidé chtějí být spolu. V přírodním amfiteátru, pod širým nebem, se odehrál příběh, který spojil generace, obnovil paměť a ukázal, že tradice má smysl – když se žije, ne když se jen udržuje.
Diváci si z Lesního divadla neodnášeli jen zážitek. Odnášeli si kousek domova.
A kdyby tu seděl Josef Kajetán Tyl, možná by mlčky přikývl. Možná by si tiše povzdechl, že právě takhle si vždycky přál, aby jeho slova žila – ne v učebnicích, ale v hlasech dětí, v krojích, v smíchu, v tichu po písni. V divadle, které roste ze země. V domově, který se tvoří společně. -pT
Poděkování
Děkuji všem čtenářům, kteří se mnou dočetli až sem. Vaše pozornost je pro mě největší odměnou.
Zvláštní díky patří Dagmar Váňové, která mě pozvala na představení a která se jako vdova Klinkáčková stala jednou z hvězd večera. Bez ní by tahle řevnická Fidlovačka pro mě neměla tak osobní rozměr.
💬 Výzva čtenářům
Pokud vás tenhle text zaujal, budu rád za každý váš názor nebo zkušenost – klidně i kritický, ale prosím slušně.
👉 Klikněte na „Sledovat“, ať vám neutečou další moje články o divadle, historii i současnosti. Vaše zpětná vazba a diskuze jsou tím, co dává psaní smysl.-pT
