Článek
Řevnické Lesní divadlo má atmosféru, která se těžko popisuje. Dřevěné lavice, šumění korun stromů, vůně jehličí – a pak se rozsvítí jeviště. Kdo tu jednou seděl, ví, že divadlo v Řevnicích neroste z kulis, ale přímo ze země. Je to místo, kde kultura a příroda tvoří jeden celek. Letos tu ožila Fidlovačka Josefa Kajetána Tyla – hra, která kdysi přinesla českou hymnu a která i po téměř dvou stoletích dokáže spojit lidi. Režisérka a rychtářka místních baráčníků Jiřina Cvancigerová text zkrátila a upravila. Díky tomu vzniklo představení svižné, hravé a přístupné i pro ty, kteří přišli poprvé.
Fidlovačka
Hudba, která spojuje
Fidlovačka není jen text – je to také zpěv a hudba. V Řevnicích ji obstarala dětská lidová muzika Notičky. Když krojované děti zazpívaly dvě sloky písně „Kde domov můj“, celé divadlo ztichlo. Ten okamžik připomněl, že divadlo tu není jen o příběhu, ale i o paměti, která se přenáší z generace na generaci.
Postavy, které zůstávají
Na jevišti zazářila mladá Liduška Benešová se svým Jeníkem (Jonáš Flemr). Přirozenost a radost, se kterou hráli, strhla celé publikum. Vedle nich zazářili i další: švec Kroutil, homolkářka Mastílková, dohazovačka Kozelková, komický baron Dudéc, Žid Mojžíš a samozřejmě pražské drbny Cibulková a Klinkáčková.
Fidlovačka v Řevnicích
Právě Klinkáčkovou jsem přijel vidět v podání Dagmar Váňové. S černou róbou a paraplíčkem vyklinkala celé jeviště – noblesně, s humorem i lidskostí. A když po představení pózovala se svými vnučkami v krojích, bylo jasné, že tady se tradice nejen hraje, ale i žije.
Generace na jednom jevišti
Fidlovačka v Řevnicích
Síla řevnické Fidlovačky spočívala v tom, že na jevišti stáli vedle sebe děti i dospělí. Malí muzikanti, ochotníci, celé rodiny. A při děkovačce se všichni chytili za ruce – od nejmladších po nejstarší. V tu chvíli člověk pochopil, že nejde jen o divadelní hru, ale o sounáležitost, která přesahuje hranice jeviště.
Díky patří Dagmar Váňové
Tečka, která zůstává
Fidlovačka v Řevnicích není jen inscenace. Je to připomínka, že kultura vzniká tam, kde lidé chtějí být spolu. V přírodním amfiteátru, pod širým nebem, se odehrál příběh, který spojil generace, obnovil paměť a ukázal, že tradice má smysl – když se žije, ne když se jen udržuje.
Diváci si z Lesního divadla neodnášeli jen zážitek. Odnášeli si kousek domova.
A kdyby tu seděl Josef Kajetán Tyl, možná by mlčky přikývl. Možná by si tiše povzdechl, že právě takhle si vždycky přál, aby jeho slova žila – ne v učebnicích, ale v hlasech dětí, v krojích, v smíchu, v tichu po písni. V divadle, které roste ze země. V domově, který se tvoří společně.
Poděkování
Děkuji všem čtenářům, kteří se mnou dočetli až sem. Vaše pozornost je pro mě největší odměnou.
Zvláštní díky patří Dagmar Váňové, která mě pozvala na představení a která se jako vdova Klinkáčková stala jednou z hvězd večera. Bez ní by tahle řevnická Fidlovačka pro mě neměla tak osobní rozměr.
Výzva čtenářům
Pokud vás tenhle text zaujal, budu rád za každý váš názor nebo zkušenost – klidně i kritický, ale prosím slušně.
Klikněte na „Sledovat“, ať vám neutečou další moje články o divadle, historii i současnosti. Vaše zpětná vazba a diskuze jsou tím, co dává psaní smysl.
