Článek
Říká se, že kdo má doma globus, má svět tak nějak pod kontrolou. V Burešově vládě tomu zjevně uvěřili doslova. Andrej Babiš totiž prohlásil, že si koupil globus za patnáct tisíc korun, aby na něm našel Grónsko. To Grónsko. To trumpovské. To, o kterém se mluvilo v televizi.
Na první poslech úsměvné. Na druhý už to zní jako metodika řízení státu.
Člověk by čekal, že předseda vlády země v srdci Evropy najde Grónsko buď v atlase, nebo v telefonu. Ale ne. Tady se jde po velkém řešení. Luxusní globus. Pevný. Drahý. Aby bylo vidět, že když se hledá svět, nešetří se. A když už se investovalo, tak se přece musí najít aspoň něco.
Grónsko se nakonec našlo. Bílé, chladné, nepřehlédnutelné. Trochu stranou, ale pořád na mapě. Co se ovšem hledalo hůř, byl směr. Ten se na globusu nekupuje. Ani v téhle cenové relaci.
Globus je totiž záludná věc. Neříká, co chceš slyšet. Nezohledňuje průzkumy. A hlavně: neotáčí se podle toho, kdo zrovna volá na mobil. Zatímco svět se točil dál, vláda se točila s ním — jen o něco rychleji a bez jasného směru.
Jednou k Bruselu, protože to dobře vypadalo na tiskovce. Podruhé k Moskvě, protože „je potřeba být pragmatičtí“. Potřetí k tomu, kdo měl nejhlasitější telefon. A když se někdo zeptal, kam vlastně míříme, odpověď byla pokaždé stejná: „Počkáme, až to spočítá marketing.“
Zahraniční politika se mezitím změnila v improvizované divadlo. Kulisy se posouvaly rychleji než názory, herci přicházeli a odcházeli a nikdo si nebyl jistý, v jaké hře právě hraje. Kompas ukazoval pokaždé jinam, ale vláda tvrdila, že je to moderní, flexibilní a hlavně „pro lidi“. Jaké lidi, to už se neřešilo. Ti byli potřeba až u voleb.
A tak dnes, když někdo řekne, že ta vláda byla geopoliticky dezorientovaná, zní to skoro jako lichotka. Dezorientace totiž předpokládá snahu najít směr. Tady se hledal hlavně slogan.
Možná by stačilo méně globusů a víc orientace. Méně marketingu a víc map. Ale to by se svět nesměl točit podle průzkumů a politika by musela mít směr i bez sloganu. Globus za patnáct tisíc tak zůstává hezkou rekvizitou jedné éry — doby, kdy jsme měli celý svět na stole, ale nevěděli, kam jdeme.
