Článek
Před 110 lety zuřila první světová válka už více než rok. Fronty se táhly Evropou, ale stopy války byly vidět i v ulicích – v tom, co lidé směli a nesměli nosit. V létě 1915 se úřady rozhodly zarazit tichý odpor obyvatel: zakázaly prodej trikolor, stuh a kokard ve „všeslovanských“ barvách – bílé, modré a červené.
V Pardubicích byla tato vyhláška vydána 9. srpna 1915. Úřední jazyk byl jasný a hrozil „citelnými tresty“. Měla to být pojistka proti sympatiím k nepříteli, ale nakonec Rakousku nepomohla. Jeden výtisk se dochoval ve sbírkách Východočeského muzea – Zámku Pardubice, které tuto skutečnost připomnělo ve svém příspěvku z 9. srpna 2025.
Symbol, který vadí
Rakousko-Uhersko stálo v první světové válce proti carskému Rusku a královskému Srbsku. A právě jejich vlajky – bílo-modro-červená ruská a červeno-modro-bílá srbská – se staly v očích vídeňských úřadů symbolem nepřítele.
Jenže tyhle barvy byly i našimi barvami. Všeslovanská trikolóra byla od poloviny 19. století znakem slovanské vzájemnosti a také tichým projevem českého národního sebevědomí. Když si někdo připnul kokardu v těchto barvách, neříkal tím nutně: „Chci porážku Rakouska.“ Ale říkal: „Patřím k národu, který má bratry za hranicemi.“ A to bylo pro monarchii víc než dost důvodů k obavám.
Když stát přestává vidět rozdíl mezi zbraní a stuhou
V logice válčící mocnosti je symbol často stejně nebezpečný jako puška. Proto úřední zákaz v Pardubicích nevznikl z rozmaru místního hejtmana, ale navazoval na starší císařské nařízení z roku 1854, oživené a přizpůsobené válečné situaci.
Byla to snaha „udržet jednotu“ státu – i kdyby to znamenalo sáhnout lidem na jejich barvy, odznaky a právo na tichý nesouhlas.
A teď dejme slovo Pekařovi
Profesor Josef Pekař by se dnes asi neusmíval nad „směšností“ staré vyhlášky, jak bychom to možná udělali my. Neodsuzoval by ji jen proto, že byla protičeská. Připomněl by, že dějiny se musí měřit dobou, v níž se odehrály:
„Díváme-li se na tento kus papíru z mírových časů, může nám připadat pobuřující. Ale ve válce se stát dívá na barvy nepřítele jinak než my dnes. Trikolóra nebyla pro úřad ozdobou – byla znakem vojska, které stálo proti němu v poli.
Ať se nám to líbí, či ne, byla to logika každé moci, jež bojuje o život. Neposuzujme ji naším dnešním mírem, ale tehdejší válkou. A mějme za to, že po skončení konfliktu má svoboda symbolů být vrácena – neboť jen svobodný symbol je opravdovým znakem národa.“
📦 Všeslovanské barvy a jejich příběh
- Původ: Bílo-modro-červená kombinace byla přijata jako symbol slovanské vzájemnosti na všeslovanském sjezdu v Praze roku 1848. Inspirovala se ruskou vlajkou (pořadí barev: bílá, modrá, červená).
- Význam: Pro mnohé Slovany – včetně Čechů – znamenaly tyto barvy příslušnost k „rodině slovanských národů“. Nebyla to nutně politická deklarace, spíš kulturní a národní symbol.
- Citlivost pro Vídeň: Po vypuknutí první světové války bojovalo Rakousko-Uhersko proti Rusku a Srbsku, jejichž státní vlajky nesly právě tyto barvy. Úřady začaly barvy chápat jako znak nepřítele.
- Zákazy: Roku 1915 vydaly okresní úřady v českých zemích zákaz prodeje a nošení odznaků, kokard a stuh v těchto barvách. Porušení hrozilo pokutou či vězením.
- Po válce: V roce 1919, po vzniku Československa, byly zákazy zrušeny a všeslovanské barvy se staly součástí státní vlajky.
Jenže spolu s nimi přišly i jiné zákazy, křivdy a státní loupeže – o svobody, majetek i tituly.
Závěr
V šuplíku leží papír,
unavený časem jako kabát po dědovi.
Říká, že se nesmí prodávat barvy,
které má člověk odjakživa v očích.
Tehdy – v jejich válce –
měly strach i stuha a kokarda.
Lidé se naučili nosit barvy potichu,
schované v srdci,
jako se nosí dopis od milé,
který nechceš ukázat cenzorovi.
A dnes?
Dnes už si je můžeme připnout na klopu.
Ale kdo ví –
až jednou přijde říjen a listopad
s tváří rudého zla,
nebude vědět ani ono,
že je zase budeme schovávat
do veršů a písní,
kde je žádný zákaz nenajde.
-pT
