Liškova Punkva 2025: když se otužilci ponoří do ticha a chladu

Pod zemí se čas zpomalí a voda pálí jako pravda. V devíti stupních Punkvy se potkává odvaha, přátelství a ticho, které hřeje víc než slunce nahoře.

Pod zemí je jiný svět. Žádný hluk, žádná reklama, žádné zbytečné řeči. Jen kámen, voda a dech. A když se do té vody ponoříš, zjistíš, že ticho může být hlasitější než potlesk, a chlad upřímnější než jakákoli výhra.

Liškova Punkva není závod. Je to návrat. Každý, kdo sem přijede, ví, že si jde pro víc než pro čas na stopkách. Jde si pro ten okamžik, kdy se tělo setká s vodou o devíti stupních — a duše se zastaví, aby se mohla znovu nadechnout.

Tam dole, v temnotě Punkevních jeskyní, se nepotřebuješ dokazovat. Všechno se měří jinak – pohledem, úsměvem, plácnutím po zádech, když se z té tmy vynoříš zpátky ke světlu. A právě proto má tahle voda sílu. Nejen studí, ale i hřeje.

Punkevní jeskyně znají kroky turistů, šustění bund a výkřiky dětí, co se lekly netopýra. Ale jednou za rok se v nich ozývá jiný zvuk. Ne zvenčí, ale zevnitř. Dech.

To ticho pod klenbou má zvláštní sílu. Pohlcuje všechno, co v tobě zůstalo z hlučného světa nahoře — a místo toho ti vrací rytmus. Tři nádechy. Dva kroky. Zanoření.

Voda má kolem devíti stupňů. Na papíře číslo, v těle oheň. Když se ponoříš, slyšíš, jak se z tebe odplavuje napětí, řeči i masky. Zůstává jen ten základní puls, který sdílíš s každým kolem sebe. Nikdo se nesměje, nikdo nekřičí, jen oči se potkávají v souhlasu. Tady jsme doma.

Na pokyn Michala Moravce se z lodí pomalu spouštíme do řeky. Každý pohyb má svůj význam, žádná zbrklost. Voda tě přijme, když se k ní chováš s respektem. A pak už jen kloužeš dopředu — metr po metru, tón po tónu — dokud se tma nerozestoupí a nezahlédneš světlo u ústí.

Tam končí jeskyně a začíná znovu svět. Ale ten, kdo vyplave, už není ten, kdo se zanořil. Má v očích ticho. A v duši klid, který se nedá naučit, jen prožít.

Když se z vody vynoříš, svět tě na chvíli oslní. Světlo je jiné — ostřejší, upřímnější, možná i spravedlivější. Na břehu stojí pár lidí v dekách, páry z úst a smích, který už nepatří k soutěži, ale k životu.

Tohle ticho po doplavání má zvláštní chuť. Není to klid, co uspává, ale klid, co tě probouzí. Jako když tě někdo obejme, aniž by musel mluvit. Všichni vědí, že tohle nebyl jen sport. Bylo to malé usmíření se světem — s tím hlučným, shonícím, rozpáleným světem, který na chvíli zůstal nahoře.

Na břehu se objímáme, třepe se nám hlas i ruce, ale nikomu to nevadí. Protože právě ten třes je důkaz, že jsme ještě živí. A že to ticho, které nás tam dole obklopilo, s námi zůstane — i když se vrátíme mezi lidi, auta a hluk.

Říká se, že chlad zocelí tělo. Ale pravda je, že nejvíc hřeje právě to, co nás na chvíli zbaví sebe. A voda o devíti stupních to umí dokonale. Učí člověka být pokorný, vděčný a přítomný. A to jsou tři dary, které vydrží déle než teplo ručníku.

Díky všem, kdo se do Punkvy letos ponořili – plavcům, organizátorům i těm, co jen stáli na břehu a drželi palce. A taky těm, co dělají svět o kousek klidnější. Protože i v téhle době je dobré vědět, že existují místa, kde ticho ještě hřeje.

📸 foto: Jaroslav Šanda / Správa jeskyní ČR
(publikováno se souhlasem autora)

Jak vnímáte vy ticho pod vodou? Co vás vede k tomu vstoupit do chladu? Podělte se dole v komentářích – o příběh, zážitek, nebo jen o ten první nádech.

Tento text vznikl jako osobní pocta všem otužilcům a přátelům od vody. Punkva není jen voda a kámen – je to kus pokory, který by se měl nosit v srdci, ne v diplomu. A možná i připomínka, že to nejhlubší ticho bývá někdy slyšet nejvíc.

Díky, že jste dočetli až sem. Možná vás k tomu přivedla voda, jeskyně, nebo jen zvědavost, co člověk pohledává v devíti stupních. Ať už jste otužilci, nebo jen fandové ticha, díky, že jste se zastavili.

Každý like, sdílení nebo komentář pomáhá tomu, aby se podobné příběhy dostaly dál – k lidem, kteří třeba právě teď hledají odvahu ponořit se do svého vlastního chladu.

Napište mi dolů do diskuze, co pro vás znamená voda, klid nebo odvaha. Rád si přečtu vaše příběhy – i ty krátké, co se vejdou mezi dva nádechy.

Díky, že jste tu.
— pT