Macinkova politická mlha: když se holding schová za řeči o nenávisti

Parlamentní půda se opět stala dějištěm střetu dvou zcela odlišných světů. Na jedné straně stály konkrétní otázky týkající se střetu zájmů, dotací a rizik pro státní rozpočet. Na straně druhé se však neobjevila věcná obhajoba, ale propracovaná rétorická strategie.

Sněmovní schůze, která měla otevřít debatu o vazbách premiéra Andreje Babiše na holding Agrofert, byla vládní většinou zablokována dříve, než stačila pořádně začít. Místo odpovědí nastoupila politická mlha v podobě tvrzení o „zhrzené opozici“ a „nenávisti“.

Tento moment nebyl jen běžnou parlamentní šarvátkou. Ukázal nový operační model, podle kterého může současná mocenská koalice tvořená hnutím ANO, SPD a Motoristy v příštích letech fungovat. Je to model, kde se věcné právní problémy rozpouštějí v emocích a kde se volební vítězství vydává za univerzální propustku k ohýbání pravidel.

Jádrem sporu zůstává otázka, zda český daňový poplatník nebude muset v budoucnu hradit účty za dotace, které Evropská unie odmítne proplatit kvůli nevyřešenému střetu zájmů předsedy vlády.

To není psychologická hra opozice. To je technický, právní a rozpočtový problém prvořadého významu.

Přesto premiér u jednání chyběl a jeho koaliční spojenci se postarali o to, aby program mimořádné schůze vůbec nebyl schválen.

Klíčovou roli v této obraně sehrál Petr Macinka, šéf Motoristů, který v debatě využil osvědčený, ale o to nebezpečnější narativ. Podle něj nejde o kontrolu legality čerpání veřejných peněz, nýbrž o projev nenávisti politických oponentů, kteří se nesmířili s porážkou.

Tento přístup vytváří nebezpečný precedens: každá kritika vládních kroků nebo upozornění na systémové vady může být předem diskvalifikována jako osobní útok.

Vzniká tak nová komunikační doktrína pro každodenní politiku. Její principy jsou až mrazivě jednoduché:

Když se někdo ptá na dotace pro Agrofert, mluvte o nenávisti médií a opozice. Když někdo upozorňuje na střet zájmů, mluvte o neúctě k výsledkům voleb. Když se řeší pravidla právního státu, odkažte se na „vůli lidu“, která údajně vše smaže.

Jenže volební výsledek, jakkoliv silný, není bianco šekem k aroganci moci. Vítězství ve volbách neruší platnost zákonů ani nevymazává rizika plynoucí z propojení politické moci s obřím byznysovým impériem.

Právní stát funguje jen tehdy, pokud pravidla platí pro všechny stejně – i pro ty, kteří zrovna drží klíče od Strakovy akademie.

Zatímco v hlavním sále Sněmovny se mluvilo o emocích, v legislativním zákulisí se děly mnohem podstatnější kroky. Paralelně s blokováním debaty se totiž objevily snahy o novelizaci zákona o střetu zájmů.

Cíl je zřejmý: rozvolnit stávající pravidla tak, aby byla pro současného premiéra politicky snesitelnější.

Návrh směřuje k tomu, aby se zákaz čerpání nenárokových dotací a veřejných zakázek vztahoval pouze na resort, který daný člen vlády přímo řídí. Pro předsedu vlády, který z logiky věci nemá pod sebou konkrétní ministerstvo průmyslu či zemědělství, by to znamenalo velmi pohodlné zúžení pravidel.

Pokud se takové změny prosazují narychlo, poslaneckou cestou a bez běžného připomínkového řízení, vyvolává to dojem, že se státní aparát mění v zakázkovou servisní dílnu pro jeden konkrétní holding.

Zákony mají platit obecně, předvídatelně a pro všechny stejně. Jakmile se začnou pravidla parametricky upravovat podle toho, kdo zrovna drží klíče od Strakovy akademie, končí právní jistota a začíná zakázková výroba práva.

Současná vládní většina se formuje do podoby pevného ochranného valu. Rozdělení rolí je v tomto spojenectví téměř učebnicové.

Hnutí ANO drží reálné mocenské páky. SPD dodává ideologický hluk. Motoristé přinášejí dravé sebevědomí, které však zatím není podloženo skutečnou prací pro stát, nýbrž hlavně politickou vděčností.

Právě Macinkův projev odkryl podstatu postavení menších partnerů v této koalici. Jejich vliv u vládního stolu není výsledkem samostatné politické převahy, ale povolební matematiky a vůle Andreje Babiše.

Loajalita, kterou u řečnického pultu předvádějí, působí jako pragmatická splátka za podíl na moci. Nejde o státotvornost, ale o hru na politickou odvahu, která končí přesně tam, kde začínají zájmy hlavního hráče celé koalice.

Každý občan má právo vědět, zda stát rozhoduje ve veřejném zájmu, nebo zda se tento zájem pouze podezřele překrývá se zájmem jednoho soukromého subjektu.

Pokud nová mocenská garnitura považuje jakýkoliv dotaz na systémové fungování státu za projev zášti, přestává se chovat jako sebevědomá vláda demokratické země.

Připomíná to řidiče, kterému v autě začne hlasitě klepat motor. Místo toho, aby zastavil a problém vyřešil, se prostě rozhodne otočit knoflíkem rádia doprava a hluk přehlušit hudbou.

Petr Macinka a jeho kolegové mohou dál sytit své publikum emocemi o „zhrzené opozici“. Realitu tím ale nezmění.

Střet zájmů není psychologický problém opozice. Je to věcný, právní a ekonomický problém se závažnými dopady na důvěru v rovnost před zákonem.

Politická mlha, kterou vládní většina vypouští, může dočasně zakrýt výhled na palčivé problémy. Holding za ní ale nezmizí.

Otázky zůstávají.

A s nimi i riziko, že účet za toto legislativní kutilství nakonec zaplatí všichni občané.

Děkuji všem, kdo dočetli až sem. Téma střetu zájmů, dotací a vztahu politiky k velkému byznysu není žádná akademická hra pro právníky a politology. Nakonec se totiž vždycky dotýká obyčejné otázky: platí pravidla pro všechny stejně, nebo se umí ohnout podle toho, kdo zrovna sedí u moci?

Budu rád za věcnou diskusi. Nejde o to, zda má někdo Andreje Babiše rád, nebo nerad. Jde o to, zda má být

-pT