Článek
Do Sněmovny se dá dostat i díky volebnímu spojenectví. To je legitimní. Horší je, když se z půjčené politické síly rychle stane pocit, že její držitelé dostali bianco šek k přerovnávání vztahů mezi Hradem, vládou a českou diplomacií.
Politika občas připomíná rušnou autobusovou zastávku. Někteří nastoupí do vozu, který sami nepostavili, neřídili a bez jehož značky by se do cíle možná vůbec nevydali. Jakmile ale autobus zastaví před Poslaneckou sněmovnou, vystoupí a začnou s překvapivou jistotou vysvětlovat, kudy má jet celý stát.
Právě tak dnes působí část poslanců, kteří se do Sněmovny dostali na kandidátkách SPD, ačkoli zastupují jiné politické značky. Libor Vondráček ze Svobodných, Jindřich Rajchl z PRO či Zuzana Majerová z Trikolory nejsou žádní tajní pasažéři. Spolupráce byla před volbami veřejně oznámena: SPD kandidovalo se Svobodnými, Trikolorou a PRO, přičemž lidé z těchto stran měli být na kandidátkách SPD a po volbách působit ve společném klubu. (ČT24)
To samo o sobě není nic špatného. Naopak. Volební spolupráce je normální způsob, jak netříštit hlasy a dostat do parlamentu širší názorový proud. Jenže je fér nazývat věci pravými jmény: nejde o samostatně vybojovaný mandát Svobodných, PRO nebo Trikolory. Jde o mandát získaný pod značkou SPD, jejíž poslanecký klub dnes Vondráček, Rajchl i Majerová tvoří. (PSP)
Plný mandát, ale ne bianco šek
Ústava v tom má jasno. Poslanec vykonává mandát osobně, není vázán příkazy strany, klubu ani voličů. Vondráček, Rajchl i Majerová tedy mají stejné právo navrhovat zákony jako kterýkoli jiný poslanec. Nikdo jim nemá co upírat jejich právní postavení. (PSP)
Jenže politika není jen právní minimum. Je také otázkou míry, odpovědnosti a vědomí, odkud se konkrétní politická síla vzala.
Člověk může mít plný mandát a přesto by měl chápat, že jeho vlastní strana nezískala samostatné pověření od voličů. Že do první politické ligy nepřišel s vlastním týmem, ale v dresu silnějšího partnera. A že právě proto není ostuda občas projevit trochu pokory.
Volební kandidátka není autobus, z něhož se po příjezdu do Sněmovny vystoupí s tvrzením, že řidič ani ostatní cestující vlastně nikdy neexistovali.
Prezident jako překážka, kterou je třeba odstranit
Aktuální příklad nabízí Libor Vondráček. Jeho návrh, který nyní Sněmovna schválila, má prezidentovi odebrat pravomoc pověřovat a odvolávat vedoucí stálých misí České republiky u mezinárodních organizací. Nově by to měl dělat ministr zahraničí. Nejde o velvyslance v klasickém smyslu slova, ale například o vedoucí českých misí při NATO, OSN nebo dalších mezinárodních institucích. Návrh nyní míří do Senátu. (České noviny)
Debata o pravomocích prezidenta je samozřejmě legitimní. Stát není relikvie ve vitríně a zákony se mohou měnit. Jenže u podobných zásahů je důležitá otázka: proč právě teď?
Vondráček sám otevřeně mluvil o tom, že prezident Petr Pavel podle něj vykládá své pravomoci příliš široce a že je třeba předejít tomu, aby se prezident mohl v dalších věcech „šprajcovat“. (Český rozhlas Plus)
A tady se z technické debaty o zahraniční službě stává politický vzkaz. Když se prezident nehodí, nevezme se mu argument. Vezme se mu kus prostoru.
Stát není odměna za svezení
Vedoucí stálých misí nejsou figurky pro domácí politickou přestřelku. Reprezentují Českou republiku v NATO, OSN a dalších institucích v době, kdy bezpečnost Evropy rozhodně není téma pro stranické experimenty.
Právě proto by změny v nastavení vztahů mezi prezidentem, vládou a diplomacií měly vznikat z dlouhodobé odborné debaty, ne jako rychlá reakce na konflikt s konkrétní hlavou státu. Odpůrci Vondráčkova návrhu mluvili o politické mstě a o zásahu do dosavadní rovnováhy aktérů zahraniční politiky. Ať už s nimi člověk souhlasí či ne, těžko lze tvrdit, že podobné obavy jsou úplně vycucané z prstu. (iROZHLAS)
Politická velikost se nepozná podle toho, kolik pravomocí dokáže člověk odebrat svému soupeři. Pozná se podle toho, zda chápe hranice vlastní síly.
Mandát poslance je svobodný. Ale svobodný mandát neznamená, že každý, kdo se do Sněmovny sveze na kandidátce silnějšího partnera, musí hned dostat chuť překreslovat mapu státu.
–pT
