Maršál Radecký z Radče: Odkaz, který spojuje historii a vzdělávání

2. listopadu 1766 se v Třebnicích u Sedlčan narodil Jan Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče.
Vyrůstal v českém prostředí, ale jeho život se naplno rozvinul v rámci rakouské armády – mnohonárodní instituce, kde se mluvilo několika jazyky a kde kariéra nebyla pevně určena původem, ale schopnostmi, vytrvalostí a loajalitou ke státu.

Radecký se stal symbolem strategického myšlení, vojenské kázně a organizační schopnosti. Byl účastníkem válek proti Napoleonovi a později působil jako vrchní velitel v severní Itálii. Jeho pověst se neopírá o legendu, ale o dlouhodobou a systematickou práci velitele, který rozuměl terénu, logistice i lidské povaze.

„Radeckého velení bylo příkladem vojenské dokonalosti, kdy jeho taktika překvapila nepřítele a zajistila vítězství pro císařskou armádu.“
 – z vojenské kroniky rakouské armády, 1848

Kronikářský jazyk poloviny 19. století může dnes znít přepjatě, ale vypovídá o tom, jak byl Radecký vnímán už za svého života. Ne jako mýtus, ale jako praktický velitel, který dokázal řídit různorodé jednotky, plánovat přesuny a udržovat řád ve chvílích, kdy o výsledku rozhodovaly hodiny.

Vojenské kroniky té doby nebyly neutrálním záznamem událostí.
Šlo o oficiální vyprávění, které mělo upevnit prestiž armády a loajalitu k císařskému státu. Autoři – často sami důstojníci – popisovali nejen taktické postupy, ale i morálku, oběti a „úmysl osudu“.
Proto mají tyto texty pro historii dvojí hodnotu: poskytují fakta i zrcadlí způsob, jakým armáda chápala samu sebe.

Studium Radeckého života není hledáním hrdinů.
Je to cesta k pochopení:

Připomínat si Radeckého neznamená oslavovat minulý režim.
Znamená to rozumět tomu, jak složitě byly naše dějiny utvářeny.

Radeckého pomník od sochařů Emanuela a Josefa Maxe stával od roku 1858 na Malostranském náměstí v Praze. Po roce 1919 byl odstraněn a dnes je uložen v Lapidáriu Národního muzea.

Spolek Radecký Praha usiluje o jeho navrácení do veřejného prostoru a nabízí přednášky, exkurze, koncerty a vzdělávací projekty.
Cílem není vytvářet kult osobnosti, ale podporovat věcné a otevřené poznávání historie.

Prof. PhDr. Jiří Rak, CSc. (nar. 1947), je jedním z nejvýznamnějších českých historiků moderní doby, autor řady knih o habsburské monarchii, dějinách 19. století i proměnách české historické paměti. Jeho hlas je v debatách o Radeckém a jeho pomníku považován za střízlivý a věcný.

Zveřejněno: 30. dubna 2024, reakce na komentář v MF DNES

Myslím, že bude dobré se vrátit k podstatě sporu, skutečně jde o maršála Radeckého? Skutečně pana Zacpala tolik vzrušuje vzpomínka na vojáka, který zesnul roku 1858? Jeho článek mne vede k názoru, že tomu tak není, že maršálův návrat na Malostranské náměstí cítí jako rozchod se sto let starou (a přibližně stejně dlouho, počínaje Ferdinandem Peroutkou, odmítanou) vizí českých dějin od roku 1620. Proč by se jinak rozčiloval nad působením jezuitů, útiskem nekatolíků, krachem habsburských financí za třicetileté války a podobnými záležitostmi, s nimiž Radecký opravdu neměl nic společného.

Každý pomník mluví především o době svého vzniku, v našem případě o Češích a Rakousku v 19. století. Historiografie už dávno odmítla představu „žaláře národů“, o Palackém a Havlíčkovi se už mluví jako o obráncích Rakouska za revoluce 1848, hraje se konečně symfonie, kterou Bedřich Smetana zkomponoval na oslavu svatby Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské. Může se psát o Jungmannovi vyznamenanému Leopoldovým řádem i o finančním příspěvku císařské rodiny na stavbu Národního divadla. Nemluvě o Všeobecném občanském zákoníku a celé ústavní éře. Je prostě třeba se smířit s myšlenkou, že v rakouském 19. století došlo ke kulturnímu, ekonomickému a politickému rozmachu, který založil moderní českou existenci.

To není adorace, ale konstatování, stačí pohled do dějin literatury nebo hospodářských. Češi se prostě (aspoň na čas) stali moderním evropským národem. Monarchie, která to umožnila, si bourání svých pomníků nezasluhuje.

– Jiří Rak, 2024

Maršál Radecký z Radče není figura, kterou je nutné bezvýhradně obdivovat ani odmítat.
Je to součást české a středoevropské historie, která nám připomíná, že minulost nebývá jednoduchá a že schopnost ji chápat je součástí kulturní dospělosti.

Uchovat jeho příběh znamená uchovat schopnost vidět dějiny v jejich skutečné hloubce.

Děkuji všem, kdo dočetli až sem, a těm, kdo nehledají jednoduché odpovědi.
Zvláštní díky patří prof. Jiřímu Rakovi a lidem ze spolku Radecký Praha, jehož jsem členem, za otevřený přístup k historii v celé její složitosti.

A teď je řada na vás:
Jaký je váš pohled na návrat podobných příběhů do veřejného prostoru?
Budu rád za každý věcný komentář, zkušenost nebo otázku – diskuse je otevřená.