Článek
Existují obrazy, které v sobě nesou více pravdy než obsáhlé politologické analýzy. Karikatura Miloše Zemana, na níž je obklopen lahvemi, nepořádkem a cigaretovým kouřem, zatímco žena s koštětem prohlašuje, že lepšího prezidenta si představit nedokáže, není jen laciným žertem.
Je to přesná diagnóza naší politické paměti. Kresba neukazuje pouze jednoho muže v jeho nejslabších chvílích, ale zrcadlí i naši ochotu proměnit odpovědnost v pohodlnou nostalgii.
Miloš Zeman zastával úřad prezidenta České republiky dvě funkční období, od roku 2013 do roku 2023. Jako první česká hlava státu vzešel z přímé volby, což mu dodalo silný pocit mandátu, o který opíral své kroky po celou dekádu. S odstupem času ale vyvstává otázka: co po této éře skutečně zbylo? Jen vtipné bonmoty, nebo také hlubší šrámy na politické kultuře země?
Politický talent ve službách rozdělení
Nikdo nemůže Miloši Zemanovi upřít mimořádné politické schopnosti. Byl to rétor s vynikající intuicí, který uměl přesně pojmenovat slabiny svých oponentů a trefit se do nálad části společnosti. Dokázal mluvit jazykem, jenž mnoha lidem připadal srozumitelný. Nabízel pocit, že se někdo v nejvyšších patrech moci konečně nebojí říkat věci „na rovinu“, bez diplomatických příkras.
Tento dar však měl i svou odvrácenou stranu. Prezidentský úřad v parlamentní demokracii vyžaduje cit pro ústavní rámec, nadhled a schopnost moderovat společenskou diskusi. Místo toho jsme často sledovali, jak se stírá hranice mezi odvahou a hrubostí.
To, co jedni označovali za lidovost, byla pro jiné prostě neúcta k úřadu i k lidem s odlišným názorem. Prezident není štamgast, kterému se odpustí každá urážka jen proto, že umí pobavit společnost u stolu. Je reprezentantem státu, jehož slova mají váhu doma i v zahraničí.
Když ego stojí nad zájmy státu
Zemanova éra byla charakteristická neustálým testováním ústavních mezí. Pražský hrad se pod jeho vedením snažil být alternativním mocenským centrem, které ne vždy postupovalo v souladu s politikou vlády. Tento nesoulad se nejvíce projevil ve chvílích, kdy stát potřeboval vystupovat jednotně a srozumitelně.
Typickým příkladem byla kauza Vrbětice v roce 2021. Ve chvíli, kdy vláda veřejně označila za odpovědné za výbuch muničního areálu příslušníky ruské vojenské rozvědky, prezident zvolil cestu zpochybňování. Hovořil o více vyšetřovacích verzích a tím oslabil jasnost českého postoje vůči spojencům i veřejnosti.
Nešlo o běžnou politickou debatu. Šlo o okamžik, kdy hlava státu svými slovy zpochybňovala důvěru v bezpečnostní složky vlastní země.
Politická paměť je ošidná věc. Snadno zapomene na pach zakouřené místnosti a střepy pod nohama, pokud jí zůstane pocit, že ten, kdo tam seděl, byl alespoň „svůj“.
Past nostalgie a selektivní vzpomínání
Proč se tedy i dnes setkáváme s názorem, že „lepšího prezidenta jsme neměli“? Nostalgie je velmi selektivní nástroj. Ráda si pamatuje pohotovou odpověď v televizním studiu, ale už méně následky rozvolněné politické kultury. Pamatuje si energii kampaní, ale přehlíží hluboké příkopy, které po nich v české společnosti zůstaly.
Nostalgie také dovoluje zapomenout na to, kdo po odchodu takového politika musí uklízet. Uklízet ve smyslu obnovy důstojnosti úřadu, nápravy vztahů se spojenci a návratu elementární slušnosti do veřejného prostoru.
Miloš Zeman nebyl démon. Byl mimořádně schopný politik, jehož ego však často přerostlo zájmy země, které měl sloužit. A právě proto, že byl schopný, mohou být škody, jež po sobě zanechal, trvalejší než u politika průměrného.
Co si z této dekády odnést
Úkolem hlavy státu nemá být snižovat veřejnou debatu k nejnižšímu stolu v lokále. Prezident by měl i v dobách krize umět pozvednout diskusi, uklidnit společnost a hledat to, co ji spojuje — ne pouze to, co ji štěpí.
Karikatura s lahvemi a nepořádkem není výsměchem jednomu konkrétnímu člověku. Je varováním pro voliče. Politiku bychom neměli brát jako osobní představení jednoho herce pro pobavení publika.
Jestli si budeme pamatovat jen bonmoty a zapomeneme na nerespekt k ústavním pravidlům či oslabování důvěry ve státní instituce, budeme odsouzeni opakovat stejné chyby.
Skutečné státnictví se nepozná podle toho, jak hlasitě politik mluví. Pozná se podle toho, v jakém stavu zanechá zemi, až jeho mandát skončí.
–pT
Děkuji, že jste dočetli až sem.
Miloš Zeman pro někoho zůstává výrazným a obratným politikem, pro jiného symbolem období, kdy se z Pražského hradu často ozývalo více rozdělování než spojování. Jak jeho prezidentství hodnotíte vy s odstupem času?
Pište prosím věcně a slušně. I když se neshodneme, pořád bychom měli umět mluvit spolu — ne jen proti sobě.
