Článek
Na scéně stojí Alena.
Oči jak katalogová fotografie na nový porcelán, ústa připravená na další tiskovku.
Nikdy, nikdy, nikdy – tak zní refrén těch, co se bojí, že by jim mohla někdy někdo měřit slova.
V kuchyni Andreje Babiše mezitím proudí Motoristé s Okamurou, dveře se netrhnou, sliby křehčí než pavoučí síť.
A Alena? Ta v TV slibuje, že z takové vlády „odejde první“. Zatímco v pozadí už někdo vaří čaj na koaliční jednání.
Vzpomínáte na její „nikdy nebude rozpočet v mínusu“?
„Nikdy nebude inflace dvouciferná“?
„Nikdy neotevřu šampus s Okamurou“?
A co z toho zůstalo?
Píseň o „nikdy“ dohrála dřív, než stačila dopadnout první faktura za energie.
U Schillerové má „nikdy“ trvanlivost vteřiny.
Je to kouřová clona, rým, co se nehodí do žádné písničky,
výmluva předem připravená na tiskovou konferenci,
nebo prostě jen další líbivá bublina, kterou za den spláchne nová realita.
Takže až uslyšíte „nikdy“ z úst těch, co se umí krásně tvářit do kamer,
můžete si s klidem nalít – pokud vám to ještě nezdanili.
Protože politika je hlavně hra na zapomněnou.
A ve hře na zapomněnou je Alena Schillerová mistryní světa.
Výzva k diskusi:
Souhlasíte, nebo byste Schillerové ještě věřili? Pište, lajkujte, diskutujte. Každý komentář je vítán – i ten nesouhlasný.
Děkování:
Díky za přečtení. Pokud se vám text líbil, dejte srdce, sdílejte dál nebo přidejte vlastní zkušenost se slibem „nikdy“ v komentářích.
(pT)
