Pan Turek, který si nafackoval sám

V čekárně je ticho. Jen kdesi v rohu vrže kolečko invalidního vozíku a obvazy šustí jako svědomí po volební noci.
„To je pan Turek,“ říká sestřička unaveně.
„Za některé výroky si dnes nafackoval.“

Někdy se prostě potká ego s realitou.
A když do sebe narazí dostatečně rychle, vznikne úraz hlavy, duše i veřejného mínění zároveň.
Pan Turek měl původně namířeno do televize, ale skončil v ambulanci.
Místo rozhovoru dostal rentgen.

Sádra drží dobře, jen se prý špatně mluví.
Což je, jak podotkl lékař, „nejlepší terapie, jakou mu mohli nabídnout“.
Protože čím méně mluví, tím víc přemýšlí.
A čím víc přemýšlí, tím méně potřebuje další dávku sebelásky s příměsí benzínu.

Na stěně visí červený kříž – symbol pomoci i varování.
Pan Turek si ho prohlíží a v duchu přemýšlí, jestli se dá přilepit i na svědomí.
Venku mezitím houká sanitka, možná pro dalšího pacienta veřejného prostoru,
který si spletl svobodu slova se svobodou bez následků.

Všichni tihle pacienti se poznají snadno: přicházejí s modřinami od reality
a odcházejí s diagnózou „akutní nedostatek sebereflexe“.
Jen pan Turek se vymyká – ten si to aspoň přiznal.
A nafackoval se sám.

A to je, uznejme, v dnešní době vzácný úkaz.
Člověk, který se potrestá dřív, než to udělá internet.

Možná by se podobná ambulance měla otevřít pro všechny,
kdo neumí říct „spletl jsem se“.
Jenže těch by se do čekárny nevešlo.

Tak zatím alespoň dík, pane Turku —
za odvahu být sám sobě zrcadlem.
A za lekci, že někdy je lepší si nafackovat dřív,
než to udělá někdo jiný.

💬 Pokud se vám text líbil — napište mi dolů do komentářů,
komu by podle vás podobná ambulance prospěla nejvíc.
Ať se inspirujeme.

👉 Sledujte mě na Seznam Médium
a dejte odběr, pokud chcete další dávku satiry bez narkózy.