Článek
Na konci nádraží, kde koleje mizely v tunelu jako myšlenky v zapomnění, stála lampa. Starý železniční signál, dávno nefunkční, ale stále vztyčený jako památník časů, kdy vlaky jezdily načas a lidé se zdravili jménem. Byla to přestavníková lucerna – kdysi ukazovala, kam je výhybka postavena. Když svítila bíle, kolej byla přímá. Když svítila modře, vlak se vydal jinam. Dnes už nesvítí, ale pořád „ukazuje směr“. Jen ne ten železniční, spíš ten vzpomínkový.
Tam jsem poprvé spatřil Giselu. Dívku s copem, v pruhovaných šatech, jak se naklání nad lampu, v níž seděl kocour. Černobílý, klidný, s pohledem, který nepatřil zvířeti, ale svědkovi. Jmenoval se Petr. A já jsem tehdy nevěděl, že ten snímek, který jsem pořídil, bude jedním z posledních.
Byl rok 1955. Atmosféra nádraží byla jiná než dnes – místo hlášení reproduktorů cinkaly telegrafy, a pára z lokomotiv voněla po uhlí a vodě. Fotografie se měnila. Z nástroje dokumentace se stávala jazykem paměti. Lidé už nechtěli být zachyceni jako sochy, ale jako lidé. S vráskami, s úsměvem, s tichem mezi slovy. A já jsem se učil dívat. Ne na kompozici, ale na okamžik. Ne na světlo, ale na to, co v něm zůstává, když zhasne.
Gisela se nikdy neusmála do objektivu. Jen se dívala na Petra, jako by mu vyprávěla příběh, který já neslyším. A přesto jsem ho zachytil. Ten příběh byl o důvěře. O tom, že i v industriálním světě plném železa a hluku může vzniknout tichá společnost mezi dítětem a zvířetem. A že někdo, kdo se jen na chvíli zastaví, ji může spatřit.
Dnes, když se dívám na ten snímek, už nejsem fotograf. Jsem pamětník. A možná i trochu vypravěč. Vím, že svět se změnil. Že lampy už nesvítí, že koleje vedou jinam. Ale věřím, že světlo, které tehdy nesvítilo – a přesto zůstalo – je tím, co nás drží pohromadě. Světlo paměti. Světlo tichého spojení.
A tak, když dnes listuji starými alby, nehledám technickou dokonalost. Hledám Giselu. Hledám Petra. Hledám okamžik, kdy se svět na chvíli zastavil, aby si připomněl, že i obyčejný den může být věčný.
Podobné lucerny se dodnes dají najít v železničních muzeích nebo u opuštěných vleček – tiše stojí, rezavé, ale stále připravené ukazovat směr. Možná proto jejich obraz přežívá: připomínají nám, že paměť i tiché světlo mají sílu nezhasnout.
Poznámka pod čarou:
Tento fejeton je volnou vzpomínkou na dílo Petra Senzera (1920–1980), fotografa, který zachycoval poezii všedních dnů. I když je příběh Gisely a Petra literární fikcí, jeho světlo svítí dál.
Děkuji vám, že jste dočetli až sem. Pokud vás příběh Gisely a jejího kocoura Petra oslovil, budu rád za váš lajk, sledování nebo sdílení. Ještě víc mě potěší váš názor v diskusi – ať už vzpomínka, postřeh, nebo vlastní světlo, které ve vás zůstalo. Paměť je společná práce. A tiché světlo svítí nejjasněji, když ho někdo zahlédne.
