Článek
Miloš Zeman nezačal v Prognostickém ústavu pracovat za komunismu, ale až po listopadu 1989. Přesto se z „Prognosťáku“ v české politice stal symbol určitého stylu: sebejistoty bez sebereflexe, bonmotu místo argumentu a osobní křivdy místo veřejného zájmu.
Česko má zvláštní politický reflex. Kdykoli se pokusíme nadechnout k moderní budoucnosti, ozve se z ústraní známý mentorsky laděný hlas. Hlas, který s despektem oznámí, že dnešní představitelé státu jsou amatéři a že politice ve skutečnosti nikdo nerozumí.
Jenže rok 2026 není rok 1994.
Česká republika už nepotřebuje ohrané analogie z devadesátých let ani politický marketing postavený na osobních křivdách, starých účtech a nostalgii po době, kdy se údajně rozhodovalo rychleji, tvrději a hlavně bez zbytečných otázek.
Politický seminář, o který nikdo nestojí
Když Miloš Zeman mluví o neznalosti politiky Petra Pavla, kritizuje Ústavní soud a zastává se Petra Macinky, zní to jako další díl seriálu, který běží už třicet let.
V jejich světě není spor součástí demokracie. Spor je válka.
Instituce nejsou pojistkou. Jsou překážkou.
Pravidla nejsou rámec. Jsou zdržování.
A politik, který se neřídí starými vazbami, osobními dluhy a telefonáty „důležitých lidí“, je automaticky podezřelý amatér.
Kdyby se politika měřila počtem uražených eg, byli bychom světová velmoc.
Hradec 1993: když se politika naučila jít po krku
Miloš Zeman byl 28. února 1993 zvolen předsedou ČSSD na sjezdu v Hradci Králové. Převzal stranu, která byla slabá, rozhádaná a po volbách roku 1992 hledala své místo v nové republice.
Dosavadní vedení v čele s Jiřím Horákem nabízelo umírněnější styl. Zeman přišel s jinou metodou: ostrou opozicí, permanentním konfliktem a známou představou, že se má „jít vládě po krku“.
Fungovalo to.
Během několika let dokázal z ČSSD vybudovat jednu z nejsilnějších stran v zemi a v roce 1998 ji dovést k volebnímu vítězství.
Jenže spolu s tím se do české politiky nastěhoval i model, který přežil déle než leckterá vláda. Kdo nesouhlasí, je nepřítel. Kdo kritizuje, škodí. Kdo mluví o pravidlech, zdržuje. A kdo nemá dost ostrý jazyk, prý politice nerozumí.
To není státnictví.
To je politika jako hospodská soutěž.
Macinka jako pokračování staré školy
Zemanova podpora Petra Macinky proto vlastně nepřekvapuje.
Oba spojuje víra, že hlasitý konflikt je důkaz síly. Že instituce mají cenu jen do chvíle, než začnou překážet. Že prezident není ústavní činitel s vlastní rolí, ale soupeř, kterého je nutné porazit, zesměšnit nebo alespoň znejistit.
Je to politika, ve které dobře zní silná věta, ale hůř se odpovídá na obyčejnou otázku: A co je vlastně dobré pro stát?
Prognostická škola by zatleskala.
Playlist, který už nikdo nechce poslouchat
Když se člověk zaposlouchá do hlasů z okolí bývalého prezidenta, playlist je pořád podobný.
Ústavní soud je prý politický.
Prezident je prý amatér.
Západ je příliš náročný.
Spojenci nám údajně diktují.
A pomoc Ukrajině je pro některé najednou naivita, zbytečné gesto nebo chyba.
Je to zvláštní druh realismu. Realismu, který vidí hrozbu v Bruselu, ale u Moskvy náhle začne hledat nekonečné odstíny, historické souvislosti a důvody, proč bychom měli být opatrní hlavně my.
Jenže malý stát si nemůže dovolit podobné mlžení.
Česko stojí v Evropské unii a v NATO. A podpora Ukrajiny není ideologická zábava. Je to obrana světa, ve kterém si silnější nesmí beztrestně vzít, co chce.
Petr Pavel jako cizinec v jejich světě
Právě proto je Petr Pavel pro starou politickou školu tak nepohodlný.
Nevede veřejný život jako účetní knihu starých pomst. Neměří každé rozhodnutí podle toho, kdo mu kdy nepodal ruku nebo neodpověděl na telefon. A nepůsobí dojmem, že stát má být klubovnou několika vyvolených, kteří si navzájem potvrzují vlastní genialitu.
V jejich světě má politik ukazovat sílu tím, že někoho poníží.
V normální demokracii má politik ukazovat sílu tím, že unese odpovědnost.
To je méně hlučné. Hůř se to prodává v bonmotu. Ale pro stát je to zatraceně důležitější.
Odvaha odpojit se od minulosti
Nejde o věk. Jde o návyk.
O návyk tleskat každému bonmotu, i když za ním není obsah. O návyk považovat urážku za argument a hlasitost za kompetenci. O návyk myslet si, že politika je lepší, když se v ní méně vysvětluje a víc křičí.
Česká republika nepotřebuje další prognózy z minulého století.
Nepotřebuje politické mentory, kteří se vracejí jako staré magnetofonové kazety, jež už nejdou přetočit.
Potřebuje normální budoucnost. Politiku, která stojí na pravidlech, spojencích, odpovědnosti a schopnosti vést spor bez toho, aby se z každého oponenta dělal nepřítel národa.
Vypněte už ty soudruhy z Prognosťáku.
Ten seminář běží příliš dlouho.
–pT
Děkuji, že jste dočetli až sem.
Jestli vám článek dává smysl, potěší mě srdíčko i odběr mého profilu. A budu rád za slušnou diskusi pod textem — klidně i nesouhlasnou. Jen prosím argumenty místo nálepek; těch už má česká politika až dost.
