Článek
Před sedmdesáti lety se Maďaři vzbouřili proti komunistické diktatuře a sovětské nadvládě. Moskva odpověděla tanky a krvavým potlačením povstání. Mezi těmi, kteří se postavili vojenské přesile, byli také Romové. Maďarsko na ně nezapomíná.
Dne 23. října 2026 si Maďarsko připomnělo sedmdesáté výročí revoluce z roku 1956. Tehdy se v Budapešti zvedla vlna odporu proti komunistické diktatuře, politickým represím a sovětské nadvládě. Povstání se stalo jedním z nejvýznamnějších zápasů za svobodu v poválečné Evropě.
V říjnu 1956 vyšli do ulic Budapešti studenti požadující politické reformy, svobodu tisku, svobodné volby a odchod sovětských vojsk. K demonstrantům se přidávaly desetitisíce dalších lidí. Když bezpečnostní síly zahájily střelbu, protest se změnil v ozbrojené povstání. Lidé stavěli barikády, obsazovali strategická místa a chopili se zbraní.
Do čela vlády se vrátil Imre Nagy, který se pokusil prosadit zásadní politické změny. Dne 1. listopadu vyhlásil neutralitu Maďarska a oznámil záměr vystoupit z Varšavské smlouvy. Pro Moskvu to znamenalo hrozbu ztráty kontroly nad zemí.
Sovětské tanky proti povstalcům
Za rozhodnutím o vojenském zásahu stálo sovětské vedení v čele s Nikitou Chruščovem. Vojenskou operaci vedl maršál Ivan Koněv.
Dne 4. listopadu 1956 zahájila sovětská armáda rozsáhlou ofenzivu. Do Budapešti vjely tanky, sovětské jednotky ostřelovaly pozice povstalců a bojovalo se přímo v ulicích obytných čtvrtí.
Jedním z nejkrvavějších okamžiků byla střelba na Kossuthově náměstí před budovou parlamentu 25. října. Do shromážděného davu se střílelo z okolních budov a tanků. Zahynuly desítky až více než sto lidí.
Bilance povstání a následných událostí byla tragická. Podle maďarských statistik zemřelo 2652 lidí a dalších 19 226 bylo zraněno. Přibližně 200 tisíc Maďarů uprchlo ze země. Po vojenském potlačení následovala zatýkání, politické procesy a popravy. Mezi popravenými byl také bývalý premiér Imre Nagy, kterého popravili v červnu 1958.
Romové, kteří se postavili sovětským tankům
Mezi účastníky revoluce byli také Romové. Někteří se přímo zapojili do ozbrojeného odporu, jiní pomáhali povstalcům a raněným.
Jedním z nejznámějších romských bojovníků byl Gábor Dilinkó, přezdívaný Bijou. Bojoval v budapešťské oblasti Corvin köz, jednom z hlavních center odporu proti sovětské armádě. Byl zraněn a po porážce revoluce odsouzen k sedmi letům vězení.
Jeho partnerka Ilona Szabó, známá jako Kócos, se do bojů zapojila rovněž. Bylo jí přibližně sedmnáct let. Dne 28. října 1956 byla smrtelně postřelena v ulici Práter.
Další osobností byl Károly Strausz, známý jako Cigány Karesz. Organizoval ozbrojený odpor v budapešťských čtvrtích Soroksár a Pesterzsébet. Po porážce povstání byl odsouzen k smrti, rozsudek mu byl změněn na doživotní vězení. Na svobodu se dostal až v roce 1974.
Jejich příběhy připomínají, že maďarská revoluce nebyla pouze bojem studentů a dělníků z většinové společnosti. Byla také bojem lidí romského původu, kteří chtěli žít ve svobodné zemi.
Maďarsko nezapomíná
Pozoruhodné je, jakým způsobem si Maďarsko své romské hrdiny připomíná. V roce 2018 vydala maďarská pošta zvláštní pamětní známkový aršík věnovaný romským hrdinům revoluce roku 1956. Deset známek představilo konkrétní osobnosti, které se zapojily do boje za svobodu země. Známky vycházely z obrazů romského malíře Istvána Szentandrássyho.
Jejich příběhy připomíná také budapešťské Muzeum Dům teroru.
Je to důležité uznání skutečnosti, že Romové jsou součástí maďarských dějin nejen svou kulturou a každodenním životem, ale také účastí na zásadních okamžicích společného zápasu za svobodu. V roce 1956 stáli mezi těmi, kteří se postavili sovětským tankům.
Připomínka povstání je aktuální i dnes, kdy Rusko již více než čtyři roky vede válku proti napadené Ukrajině. Maďarsko přitom nezapomíná ani na své romské hrdiny, kteří se v roce 1956 postavili sovětské vojenské moci.
Podrobnější historickou analýzu maďarského povstání a účasti romských bojovníků jsem publikoval v Britských listech
