Článek
Digitalizace státu i běžných služeb postupuje rychle a mnoho lidí má pocit, že kdo nemá chytrý telefon, jako by se ocitl na okraji společnosti. Právě na tento pocit reaguje skupina senátorů, která předložila návrh ústavního zákona. Ten má do Listiny základních práv a svobod doplnit nové právo:
„Každý má právo na život nezávislý na digitálních službách.“
Na první pohled to zní jako ochrana obyčejného člověka před tlakem moderních technologií. Když se ale na návrh podíváme blíže, ukáže se, že jde o velmi vágní a problematickou formulaci, která by v ústavním pořádku způsobila víc škody než užitku.
Co senátoři navrhují
Návrh předložila skupina přibližně dvou desítek senátorů napříč politickými kluby. Jejich cílem je změnit jak Listinu, tak samotnou Ústavu. V návrhu se objevují tři hlavní body:
- zakotvení práva na život nezávislý na digitálních službách
- výslovný zákaz, aby stát nutil občany používat elektronickou komunikaci jako jedinou možnost
- ústavní ochrana hotovosti a doplnění, že měnou je česká koruna
Co říká důvodová zpráva a co tím autoři sledují
Důvodová zpráva ukazuje, že senátoři reagují na reálné problémy: tlak na používání digitálních nástrojů, obavy z digitální měny, strach ze sledování i potíže lidí, kteří digitálně nezvládají. To jsou legitimní témata. Jenže z nich ještě nevyplývá, že správným řešením je ústavní právo na „nedigitální život“.
Co vlastně znamená „život nezávislý na digitálních službách“?
Není jasné, co přesně by takové právo chránilo. Má jít o zákaz povinné elektronické komunikace? O povinnost nabízet papírové formuláře? O zákaz čistě digitálních služeb? Nebo dokonce o právo žít bez jakékoliv digitální technologie?
A co jsou digitální služby? Jen eGovernment? Banky? Doprava? Zdravotnictví? Školství? Soukromé platformy?
Důvodová zpráva tyto otázky neřeší. Přitom právě na nich by záviselo, jak by se právo vykládalo.
Proč by to musel řešit Ústavní soud
Pokud by se takto široká věta dostala do Listiny, Ústavní soud by musel vykládat, co je „život“, co je „nezávislost“ a co jsou „digitální služby“.
Musel by například rozhodovat:
• zda je digitální jízdenka zásah do práva na nedigitální život
• zda může banka vyžadovat mobilní aplikaci
• zda může nemocnice používat jen elektronické objednávání
• zda může škola komunikovat pouze přes online systémy
Taková ústavní formulace by otevřela prostor pro stovky sporů, které by soud musel řešit bez jasných vodítek. Ústava by se tak stala nástrojem, kterým by bylo možné napadat prakticky jakoukoliv modernizaci.
Jak to řeší jiné země
Žádná země na světě nemá v ústavě nic tak širokého jako „právo na nedigitální život“. Existují ale příbuzné instituty:
Švýcarsko: právo na digitální integritu chrání před nepřiměřeným sledováním a algoritmickým rozhodováním.
Francie: právo na odpojení se týká jen pracovního práva.
Německo: stát musí nabídnout analogovou alternativu tam, kde by digitální forma vylučovala část populace.
Co připravuje Evropská unie
EU už řeší dvě klíčové oblasti, které senátoři zmiňují.
Právo platit hotovostí – nařízení EU
EU připravuje přímo závazné nařízení, které zajistí, aby hotovost zůstala běžně použitelným zákonným platidlem. Obchodníci ji budou muset přijímat a státy zajistit její dostupnost. Ústavní úprava v Česku by byla nadbytečná.
Digitální přístupnost – směrnice
EU používá směrnice, které vyžadují, aby digitální služby byly použitelné i pro lidi s omezenými digitálními dovednostmi a aby existovala alternativa tam, kde je to potřeba.
Digitální identita – nařízení eIDAS 2.0
Digitální peněženka nebude povinná a musí existovat jiný způsob prokázání totožnosti.
Kde to funguje nejlépe
Nejlépe fungují modely, které chrání konkrétní situace, ne abstraktní pojmy. Jsou upravené v běžných zákonech, které lze pružně měnit, a neblokují digitalizaci, ale zároveň chrání zranitelné skupiny.
Jaké dopady by měla široká formulace u nás
Pokud by se věta o „nedigitálním životě“ dostala do Listiny, přinesla by řadu komplikací:
• dopad na soukromé firmy, které by mohly čelit ústavním stížnostem
• zpomalení digitalizace, protože stát by musel udržovat dvojí infrastrukturu
• právní nejistotu, protože klíčové pojmy nejsou definované
• možnost blokovat modernizaci pomocí ústavních žalob
Co by dávalo smysl místo ústavního zákona
To, co chtějí senátoři chránit, lze vyřešit mnohem přesněji a účinněji bez zásahu do ústavy.
Povinnost státu nabídnout analogovou alternativu
Stačí doplnit správní řád a sektorové zákony.
Zákon o ochraně hotovosti
Lze stanovit povinnost obchodníků přijímat hotovost a zajistit dostupnost bankomatů.
Zákon o digitální inkluzi
Stát může mít povinnost pomáhat lidem, kteří digitálně nezvládají.
Ochrana digitální autonomie
Je lepší chránit člověka před nepřiměřenými digitálními zásahy než vytvářet právo na „nedigitální život“.
Proč je ústavní zákon zbytečný a spíše škodlivý
Záměr chránit lidi před nucenou digitalizací je správný. Prostředek, který senátoři zvolili, však není vhodný.
Ústava má být stabilní základ, na kterém stojí zákony upravující konkrétní situace.
Má být stručná, srozumitelná a stabilní. Vágní věta o „životě nezávislém na digitálních službách“ tyto požadavky nesplňuje.
To, co skutečně potřebujeme, nejsou nové ústavní slogany, ale konkrétní pravidla v běžných zákonech. Právě tam lze přesně popsat, kdy musí stát nabídnout nedigitální alternativu, jak chránit hotovost a jak zajistit, aby digitalizace nikoho nevylučovala.
