Článek
Článek jsem také publikoval na petr-zeman.cz v rámci připravované série „USA, ropa a Írán“.
Na konci března jsem publikoval dlouhou analýzu války s Íránem s poněkud provokativním názvem Válka s Íránem jako šoková doktrína 2.0. Později jsem ho změnil na Válka s Íránem: krize, nebo připravená příležitost? Uvědomil jsem si totiž, že jsem nasměroval očekávání jinam, než jsem zamýšlel.
Dnes bych některé části zkrátil, případně dlouhý text rozdělil do více článků.
Původní text ale nepřepisuji.
Jeho největší hodnotou je dnes to, že vznikl v konkrétním okamžiku. Obsahuje hypotézu sestavenou z informací, které byly tehdy k dispozici. Po půl roce se můžeme podívat, co z ní přežilo střet s realitou.
Něco překvapivě dobře.
Něco jsem podcenil.
A u něčeho začínám mít podezření, že jsem možná správně zahlédl mechanismus, ale nedohlédl dost hluboko k problému, který za ním stojí.
Nejsem geopolitický analytik
Tohle je asi dobré říct hned na začátku.
Nejsem odborník na Írán, Perský záliv ani americkou zahraniční politiku. Neumím vám říct, co se právě teď šeptá na chodbách Pentagonu, co si „ve skutečnosti myslí“ Donald Trump nebo jakou strategii má Teherán na dalších šest měsíců.
A popravdě mám trochu nedůvěru k lidem, kteří to vědí naprosto přesně pokaždé, když se jich novinář zeptá.
Moje profesní zkušenost pochází odjinud: z auditu, dat, procesů, provozu, krizového řízení a hledání problémů v systémech, které se často nechovají tak, jak tvrdí jejich prezentace, směrnice nebo management.
A právě tímto způsobem jsem se na válku s Íránem díval.
Neptal jsem se primárně, kdo je hodný a kdo zlý nebo co říká „správná“ geopolitická teorie.
Ptal jsem se mnohem přízemněji.
Co jednotliví aktéři říkají a co skutečně dělají? V jakém pořadí se jednotlivé věci staly? Kdo získává a kdo ztrácí? Kam teče ropa, kam tečou peníze a jaké kapacity existují nebo chybějí?
A především: dávají veřejně deklarované důvody pozorovaných kroků dostatečně dobré vysvětlení toho, co se skutečně děje?
Původní hypotéza
V březnovém textu jsem neposkytoval důkaz, že Spojené státy rozpoutaly válku kvůli ropě.
To je důležitý rozdíl.
Pokusil jsem se sestavit alternativní vysvětlení.
Trumpova administrativa vstupovala do úřadu s velmi explicitní představou americké energetické dominance. Více těžit. Více vyvážet. Posílit americké dodavatele. Vytlačovat konkurenty. Přimět Evropu, aby větší část své energetické spotřeby navázala na Spojené státy.
Jenže tu byl problém.
Politickou vůlí lze otevřít území těžbě. Lze rušit regulace. Lze schvalovat terminály a ropovody.
Nelze ale nařídit trhu, aby byla ropa dostatečně drahá.
Američtí producenti navíc po zkušenostech předchozího shale boomu nebyli příliš ochotni opakovat model růstu za každou cenu, financovaného levným dluhem.
A tak přišla válka.
Írán. Hormuz. Růst cen. Tlak na evropskou energetickou bezpečnost. A do celého obrazu podivně zapadala také Venezuela.
Americká energetická strategie má problém s cenou, odbytem a dlouhodobou pozicí na trhu. Geopolitický šok může několik těchto problémů vyřešit současně.
Otázka, na které pak byla založena moje hypotéza, zněla:
Tak proč ho nevytvořit, zvlášť když už předtím podobný mechanismus tak dobře zafungoval?
Uznávám: nemusel být jediným důvodem války.
Půl roku je docela dobrý test
Dnes už nemusíme spekulovat pouze nad tím, co by se mohlo stát. Máme další půlrok událostí.
Můžeme se proto vrátit k původnímu modelu a udělat něco, co se v komentátorském provozu dělá překvapivě málo:
zkontrolovat vlastní práci.
Co jsem předpokládal? Co se skutečně stalo? Co model vysvětlil? Kde selhal? A které nové skutečnosti původní hypotézu mění?
Nechci zpětně dokazovat, že jsem měl pravdu. Když máte dostatečně pružný příběh, dokážete do něj po události nacpat téměř cokoli.
Mnohem zajímavější je hledat místa, kde příběh nefunguje.
A jedno takové místo se objevilo.
Dražší ropa nestačila
Jedna část mého původního, komplexnějšího modelu byla příliš jednoduchá.
Přes to, že chápu, že se jedná o komplexní systém (o kterých často mluvím) pro zjednodušení jsem předpokládal přibližně:
vyšší cena ropy + omezení konkurence → vyšší ziskovost těžby → více vrtání → více americké produkce + přepsání energetického trhu.
Předpokládal jsem, že jakmile se nashromáždí kapitál a podepíšou smlouvy, USA přehrají problém na spojence, vyhlásí slavné vítězství a z konfliktu vycouvají.
Jenže takhle jednoduše se americký shale během války nechoval.
Cena šla výrazně nahoru. Na první pohled nesmyslné akce zajistily budoucí snížení produkce ropy i LNG v Zálivu na roky, ale nový americký těžební boom nepřišel.
Původní otázka tedy možná byla špatně položená. Ne jak vysoká musí být cena ropy, aby Američané začali více vrtat, ale zda není stále obtížnější reprodukovat současnou produkci za podmínek začátku roku 2026.
Shale má vysoký počáteční výkon, ale také velmi rychlý pokles produkce. Staré vrty je proto nutné neustále nahrazovat novými. Prodlužují se laterály, rozvíjejí technologie a rostou nároky na infrastrukturu, služby, kapitál a logistiku.
Rekordní produkce sama o sobě nemusí dokazovat sílu systému. Může současně maskovat, kolik úsilí je potřeba k tomu, aby rekordní zůstala i příští rok.
A tady se původní hypotéza začíná měnit.
Možná nejde jen o energetickou dominanci
V březnu jsem problém viděl především jako vytvoření příležitosti.
Americká ropa a plyn mohou získat větší trh. Evropa se může více připoutat k americkým dodavatelům. Vysoká cena může producentům otevřít další části shale. Venezuela může fungovat jako záloha.
To všechno může být stále pravda.
Ale co když je motivace hlubší?
Co když Spojené státy nepotřebují vyšší cenu ropy pouze proto, aby rozšířily svou energetickou dominanci?
Co když potřebují vyšší cenu proto, aby ji vůbec udržely?
Najednou bychom se nedívali pouze na největšího producenta ropy světa, který využívá geopolitickou situaci k další expanzi. Dívali bychom se na energetickou velmoc, jejíž rekordní produkce může vyžadovat stále větší fyzické a finanční úsilí a která potřebuje vytvořit podmínky pro další investiční cyklus.
Pak dostává jiný význam i několik čtvrtletí drahé ropy.
Producent nemusí okamžitě vrtat. Několik měsíců může prodávat existující produkci za výrazně vyšší cenu, vytvářet cash flow, opravovat bilance a připravovat kapitál pro oilfield services, infrastrukturu a další vrty.
Část dalšího investičního cyklu amerického ropného průmyslu by tak fakticky financovali spotřebitelé energie po celém světě prostřednictvím vyšší světové ceny.
To už není jen příběh „válka zdražila ropu“. Je to hypotéza o tom, jak může vyšší cena pomoci financovat reprodukci americké energetické pozice.
Hypotéza není důkaz
Tady je dobré stanovit pravidlo pro celou následující sérii.
Staří Římané měli jednoduchou otázku: Cui bono? Komu to prospívá? Dnes bychom možná řekli: sleduj, kam tečou peníze.
Je to užitečná otázka. Není to ale důkaz.
Když nějaký krok vytvořil pro někoho výhodný výsledek, není to automaticky důkaz, že právě kvůli tomuto výsledku byl proveden.
Mimochodem je to jedna z častých chyb analytické práce. Taková směsice „biasů“. Např. klamu retrospektivního záměru, nebo klamu zpětného ohlédnutí.
Ale opačný extrém je stejně chybný.
Absence zápisu z porady, na kterém někdo řekne „uděláme válku a zvýšíme cenu ropy“, neznamená, že nesmíme analyzovat motivace, mechanismy a výsledky.
Podobný problém známe i z firem.
Management se někdy shlédne v elegantním, „moderním“ řešení projevů problému. Z několika náznaků se sestaví přesvědčivý příběh, nepohodlná data se odloží stranou a úspěch se začne měřit podle implementace a ukazatelů.
Takové řešení může nějakou dobu vypadat jako strategie. Jako úspěch. Někdy je to ale jen drahý způsob, jak se vyhnout otázce, zda byl problém vůbec správně pojmenován.
Poctivější je hypotézu nebo hypotézy vystavit zpochybnění a následně znovu vyhodnotit. Jde o to zjistit, kde se skutečnost začíná od příběhu odchylovat.
Co bude následovat
V následujících textech se proto vrátím k vlastní březnové analýze — tentokrát po jednotlivých předpokladech.
Podívám se na:
co z toho, co jsem předpokládal, se během půl roku skutečně stalo a co jsem neodhadl;
proč drahá ropa automaticky nespustila nový shale boom;
co nám decline rates a rostoucí náročnost těžby říkají o skutečném stavu americké ropné produkce;
zda americká energetická dominance znamená expanzi, nebo stále náročnější udržování současné pozice;
jak do tohoto obrazu zapadá Venezuela;
kdo na vyšších cenách, omezení konkurence a přesměrování energetických toků skutečně vydělává;
proč není ropa jako ropa a co to znamená;
kde se původní hypotéza rozpadá.
Nakonec se vrátím k otázce, která je dnes podle mě podstatně zajímavější než v březnu:
Co když jsem tehdy správně zahlédl energetický mechanismus války s Íránem — ale špatně odhadl, jak hluboký problém se jeho prostřednictvím řeší?
Možná původní hypotéza neobstojí.
A možná zjistíme, že rekordní americká energetická síla vypadá úplně jinak, když se místo velikosti produkce nebo zisku energetických společností začneme ptát, co stojí její reprodukce a jaké jsou její výhledy.
Právě tam bych chtěl začít.
