Článek
Fotbal je celosvětový fenomén a mistrovství světa je globálním davovým šílenstvím. Existují země, kde se fotbalem žije naplno – lidé pláčou štěstím, trhají si dresy a hroutí se manželské svazky. A pak je tu Švýcarská konfederace, kde klaksony aut troubí nepřetržitě tak hlasitě a intenzivně, že by si nezasvěcený člověk řekl, že v zemi právě zrušili pokuty za nekorektní parkování nebo povinnost recyklovat víčka od jogurtů.
Tady je totiž úplně jedno, kdo zrovna hraje. Tady je důležité, že někdo hraje.
Švýcarsko sice může být ústavně neutrální zemí, ale během mistrovství světa nebo Evropy je jeho slavná neutralita asi tak hmatatelná jako chladnokrevnost italského dědečka při penaltě proti Francii.
Jakmile se kopne do balonu, alpský poklid vystřídá nefalšovaný multikulti blázinec. Každý národ má sice své vlastní zvyky, ale zde se během fotbalového festivalu všechny ty rozdílné mentality přirozeně slijí do jedné halasné, mnohojazyčné automobilové karavany.
Představte si první zápas. Vyhraje Itálie. Ulice okamžitě zaplaví houkající Fiaty, Alfy Romeo a občas i nějaký Ferrari-aspirant s výfukem hlasitějším než operní tenor. Z oken bytů vlají italské trikolóry velikosti divadelních opon a klaksony troubí v rytmu, který ze všeho nejvíc připomíná tarantellu hranou přímo na obnaženou nervovou soustavu zbylých sousedů.
Druhý den vyhraje Portugalsko. Scénář se s matematickou přesností opakuje, jen italský temperament vystřídá pyrenejská hrdost. Malé Fiaty nahradí letitá BMW, která drží pohromadě hlavně silou vůle a svatých obrázků na palubní desce. Vzduch se v tu ránu naplní vůní grilovaných sardinek, česneku a čisté, nakažlivé euforie. Kdyby se lidské štěstí měřilo tou nejtvrdší světovou měnou, Portugalsko by v tu chvíli mělo ekonomiku třikrát silnější než zbytek planety.
A nejbizarnější na tom všem je, že se tento hlučný karneval odehrává v zemi, kde i hlasitější zakašlání po desáté večer musí být předem písemně schválené domovním důvěrníkem. Existují tu normy na všechno, co člověka napadne i na spoustu věcí, které by ho ani ve snu nenapadly.
Jenže během šampionátu všechny limity, obecní vyhlášky a staletá pravidla helvétské ohleduplnosti bezmocně kapitulují před každým střeleným gólem. Noční klid se najednou neřídí spolkovým zákonem, ale průběžným výsledkem utkání.
Snad jen takový mač Iráku se Senegalem nechá místní řidiče chladnými. I když je dost dobře možné, že v nejbližším kebab bistru se tou dobou bude nad grilem gestikulovat tak divoce a vášnivě, až jehněčí strachem samo odpadne z rotujícího rožně.
A právě tady začíná být Švýcarsko pro našince opravdu unikát, protože v Česku probíhá fotbalová horečka docela jinak. U nás se bouřlivé oslavy konají jen tehdy, když hrají Češi.
Český fanoušek je bytost hluboce vlastenecká, ale zároveň mimořádně pragmatická. Když hraje naše jedenáctka, fandí se i kritizuje ostošest. Když nehraje, tak se analyzuje. Ať už náš reprezentační tým na mistrovství světa zrovna postoupí, nebo – což bývá častější varianta – nepostoupí, národ se sborově přepíná do elitního režimu gaučového experta.
Hospody i obýváky se naplní oroseným pivem, nakládaným hermelínem a odbornými, životem poučenými povzdechy:
„Ti naši dřeváci tam zase hrajou, jako kdyby se na tom placu viděli poprvý.“
„Za Panenky by tyhle simulanty vynesli v zubech.“
„Hele, mně je to jedno, ale hlavně ať nevyhrajou Němci.“
Průměrný Čech totiž dokáže během jednoho jediného večera znalecky rozebrat hlavního trenéra, zvolenou taktiku, kvalitu trávníku, korupci ve fotbalovém svazu i relativní vlhkost vzduchu na stadionu.
V zemi pod Alpami tento folklór funguje víceméně v bledě modrém, jen v mnohem masivnějším, mezinárodním měřítku. Tady se totiž solidárně fandí všem – a s naprosto stejným nadšením se pak taky všichni propírají.
Hraje Brazílie? Všude je narváno. Španělsko? Hospody praskají ve švech. Srbsko? Lidé si na předzahrádky nosí vlastní židličky. A když hrají samotní Švýcaři, tak to už si člověk musí rezervovat místo u stolu minimálně rok dopředu a nechat v zástavě aspoň jednu zdravou ledvinu.
Všichni jsou v ten moment sousedé a sborově pijí hříšně drahé pivo. Ono to ani jinak nejde, protože v každém zdejším činžáku žije aspoň jeden Portugalec, tři Italové a polovina Balkánu. A někde uprostřed tohohle řvoucího úlu s ledovým klidem kličkuje jeden typický domorodec v červeném tričku s nápisem Hopp Schwiiz, který původně chtěl jen v naprosté tichosti vynést tříděný odpad.
A protože v tomhle kosmopolitním složení vždy někdo vyhraje, slaví se v ulicích prakticky nonstop. Když nepostoupí jeden soused, slaví ten druhý. Když vypadne druhý, bouchá šampaňské u třetího. A když nakonec nešťastně prohrají úplně všichni, stejně se jde hromadně na pivo, a tam všichni kolektivně a v pěti světových jazycích dojdou k závěru, že hlavní rozhodčí by měl neprodleně navštívit očního lékaře.
Člověk si pomyslí, že tohle není ani tak fotbalový turnaj, jako spíš obří sociální projekt, ve kterém musí všechny předsudky bezpodmínečně stranou. Kdyby OSN pořádala své mírové rozhovory v jakémkoli švýcarském sportovním baru během mistrovství, většina světových konfliktů by se spolehlivě vyřešila už v poločase.
Sedíte například v irském pubu. U jednoho stolu trůní upjatý švýcarský bankéř ve značkové košili, která má vyšší pořizovací cenu než vaše první auto. Hned vedle něj zedník z Kosova v zaprášených montérkách. O kus dál španělský instalatér, německý prodavač a rumunská uklízečka a bůhvíkdo ještě. Za normálních okolností by kolem sebe na ulici prošli s chladným, dokonale zdvořilým kývnutím hlavy.
Jenže pak běží devadesátá třetí minuta nastavení, kope se přímý kop a padne gól. Kdože to hraje? To je vedlejší. V ten moment totiž celá putyka exploduje. Všichni vyskočí do vzduchu v dokonalé, nenacvičené synchronizaci. Objímají se cizinci, kteří by si ještě před pěti minutami nerozuměli ani slovo. Někdo jásá, někdo vzlyká štěstím, někdo ulevuje emocím peprnými výkřiky, ale všichni do jednoho prožívají tentýž příval čisté energie.
V zemi, která jinak staví své neochvějné základy na posvátném soukromí, diskrétnosti a emocionálním odstupu, dokáže fotbal za jediný měsíc zbourat neviditelné sociální zdi spolehlivěji než jakýkoli integrační program.
V tento výjimečný okamžik vůbec nezáleží na tom, kdo má jaký pas a jak divoký má německý akcent. Důležité je jen to, že se nastavují ještě čtyři minuty a infarktový stav celé společnosti dosahuje kritických hodnot. A pak zazní závěrečný hvizd a noví mistři světa zvednou pohár nad hlavu.
Vlajky pomalu mizí z kapot. Klaksony utichnou. Švýcaři se s úlevou vrátí ke svým excelovým tabulkám, Albánci na lešení stavebních firem, Italové k perfektnímu espressu a Češi k nekonečným debatám o tom, kdy zas konečně přivezeme zlato z hokeje.
A vy si pak jedné tiché, letní noci lehnete do postele, otevřete okno a s úžasem zjistíte, že po dlouhém měsíci opět slyšíte své vlastní myšlenky. Jen někde v dálce naposledy vítězně zatroubí opožděný italský zahradník, který teprve teď dorazil domů z bujarých oslav čtvrtfinále. Protože fotbalový šampionát ve Švýcarsku definitivně končí až tehdy, když autům dojde benzín nebo šťáva v baterkách.
