Švýcarský Grossmünster v brnění aneb když se rekonstrukce promění v umění

Pokud má někdo stejně jako já slavnou katedrálu Grossmünster zafixovanou coby dvě důstojné starobylé věže, její současná podoba mu bleskově vlepí políček přímo do nostalgie.

Jako obyvatelka předměstí, která se do centra dostane zhruba jednou za uherský rok, nemám o místních stavebních orgiích valný přehled. Respektive mám — jsou všude a nekončí nikdy. A tak si vykračuji začátkem května podél řeky Limmat, polohlasně nadávám, že celé město je stále jeden neutuchající festival rozkopaných chodníků a chaotických zátarasů, a vtom ho spatřím.

„Ty bláho… no ty seš teda vyfešákovanej!“

Můj vnitřní hlas reaguje rychleji než vědomí a na několik vteřin mě zanechá v naprostém úžasu. Můj konsternovaný mozek totiž právě zpracovává skutečnost, že symbolem města už není monumentální románská síla, ale gigantická konstrukce v cenové kategorii menší jaderné elektrárny.

Zapomeňme na několik zrezivělých trubek pospojovaných drátem, korozí a neochvějnou vírou místního zedníka, jak je známe z oprav okresních kulturáků.

Tohle je hi-tech pavučina z precizní nerezové oceli, která se tyčí přímo nad řekou jako kosmodrom připravený na kolonizaci Marsu. Člověk by skoro čekal, že každou chvíli odtud vyletí raketa s hrdým znakem helvétského kříže.

Soudě dle přesnosti spojů mám navíc podezření, že lešení není jen tak z nějakého obyčejného materiálu, ale z tajné slitiny vyráběné z roztavených Rolexek a bankovních sejfů. Výsledek působí natolik uhlazeně, že silueta vykazuje větší architektonickou disciplínu než leckterá současná minimalistická novostavba.

Švýcarská důslednost pochopitelně nekončí u kvalitních šroubů. Aby člověk nebyl nucen zírat pouze na syrový kov, dostala samotná konstrukce na několik týdnů ještě velkorysé estetické obohacení v podobě obřích pestrobarevných plachet.

Celá katedrála se navlékla do extravagantního hábitu, čímž jasně demonstruje, že i když se z oblíbené dominanty finanční metropole stalo gigantické staveniště, není sebemenší důvod, aby u toho nevypadala skrz naskrz reprezentativně.

Geniální strategický tah.

Výsledek připomíná exkluzivní vernisáž v galerii, do které se běžný smrtelník dostane pouze omylem, nebo díky přátelům vlastnícím jachtu na Curyšském jezeře.

Po věžích se vznášejí snové postavy a surrealistické koláže v barvách vitráží, jež samy zatím odpočívají skryté uvnitř.

Je to dokonalá estetická anestezie. Umělecká kamufláž funguje natolik přesvědčivě, že člověk si téměř neuvědomí ten bezvýznamný detail, že historické srdce města momentálně vůbec není k vidění. Naopak získá neodbytný dojem, že pozoruje exponát hodný prestižního bienále.

A právě v tom spočívá ten pověstný švýcarský génius, který dokázal proměnit i dočasnou ošklivost v něco tak absurdně graciézního, že člověka přepadne neodolatelné nutkání hodit curyšskému magistrátu spropitné do nejbližší kašny jako poděkování za netradiční kulturní zážitek.

Pro fajnšmekry avantgardního umění je tento pohled hotovým požehnáním. Nedaleko ode mě postávají dva mladíci v ležérních černých outfitech a s neskrývaným obdivem komentují každý nosný prvek. S kelímkem ze Starbucksu v ruce zaníceně debatují i o důmyslném systému budek pro chráněné ptactvo, které inženýři připevnili na konstrukci. Věže totiž odjakživa slouží jako domov kavek a alpských rorýsů a tímto jim poskytli adekvátní náhradní ubytování.

Jak tak jdu dál po nábřeží, potkávám procesí jednotlivců i turistických výprav s fotoaparáty namířenými na katedrálu. Ne každý však sdílí nadšení z tohoto velkolepého představení. Mnozí zjevně přeletěli půl zeměkoule, aby si vychutnali světoznámé panorama Curychu, a místo toho dostávají exkluzivní lekci, jak postavit Eiffelovku přímo kolem chrámu. Armáda jeřábů, kam oko dohlédne, pak dotváří kulisy nekončící urbanistické operace, v níž se vysněná pohlednice mění v katalog stavební techniky a romantický výhled v živou reklamu na průmyslový cirkus.

Po chvíli míjím chlapíka ležícího bezmála na dlažbě. Vypadá jako válečný fotograf v první linii. Jedno koleno má podivně zkroucené pod sebou, druhou nohou brzdí vlastní pád.

„Mám ho!“ zaječí po chvíli triumfálně. Jeho žena nad ním otráveně vzdychne:

„Už se ti tam neplete to lešení?“

Muž se zvedne z prachu, opráší si kalhoty a nadšeně odpoví:

„Čert vem lešení! Ten pták na lampě mi čuměl přímo do foťáku!“

Pokračuji starým městem a na různých místech s legendárními výhledy jsem svědkem osobních tragédií vyloženě antických rozměrů. U řeky, na mostech i na slavné vyhlídce Lindenhof člověk potkává turisty v různých fázích rozhořčení: od zklamání přes hlasitou zlost až po rezignované focení jeřábů.

„Ale no tak, Mutti, nebuď hysterická, vždyť je to náramně progresivní art!“ chlácholí mladík se saským akcentem svou matku. Ta se začíná vzteky nebezpečně zalykat, bezradně otvírá pusu naprázdno a koulí očima.

Oba přitom synchronně zaklánějí hlavy do anatomicky pochybných poloh a pátrají po aspoň milimetru čtverečním volného prostoru, kde by se jim do záběru nevetřela nějaká ta ocelová poezie. Marně. Lešení je vždy o krok napřed.

Spoiler: ten úhel neexistuje.

Po několika minutách krutého mučení krčního svalstva všichni nešťastníci kapitulují. Smířeni s osudem začnou fotografovat detaily lešenářských šroubů s takovou posvátnou úctou, jako by šlo o vzácné relikvie naší civilizace. Při pořizování selfíček pak vykazují v obličeji výraz člověka, jemuž v horské boudě namísto slibovaného sýrového fondue naservírovali kýbl montážní pěny.

My, kteří jsme už dávno pronikli do tajemné logistiky bytí, však zůstáváme pozoruhodně klidní. Tento trubkový korzet je přece jen limitovaná edice. Alespoň podle oficiální verze událostí. Ta tvrdí, že celé představení skončí příští rok. Jenže podobně se mluví i o některých dopravních omezeních a všichni víme, jak to často dopadá.

Dostatečně dlouhý časový horizont s oblibou domestikuje jakýkoliv bizár jako populární součást koloritu. Je snadné si představit, jak se z této provizorní nádhery postupně stává nová tradice. Nejprve si na ni lidé zvyknou. Potom ji začnou bránit. Následně se objeví odborné studie vysvětlující její vzdělávací význam a celé to dovrší petice za trvalé zachování. Nakonec jistě někdo navrhne zapsat curyšské lešení na seznam kulturního dědictví UNESCO.

Za pár let tak budou průvodci slavnostně ukazovat na „unikátní symbiózu románské architektury a pozdně lešenářského období“, zatímco místní patrioti budou pohoršeně kroutit hlavou nad archivními fotkami holé katedrály.

„Tohle tam tehdy opravdu nebylo?“ budou se nevěřícně ptát jejich děti.

A rodiče jim s pohnutím v hlase odpoví:

„Ne. Tehdy se ještě věřilo, že katedrály mají být vidět.“

Až jednou skutečně dojde na demontáž, dá se očekávat vlna kolektivního zármutku. Po nábřeží se budou potulovat zmatené zástupy a rozhořčeně namítat, že tomu starému kameni najednou něco chybí. Že postrádá švih, dynamiku, vizi.

Někteří dokonce prohlásí, že věže působí podezřele odhaleně a bezbranně. Chudák Grossmünster pak bude vypadat jako ctihodný bankéř na Bahnhofstrasse bez kalhot. Technicky vzato stále plně funkční, ale společensky už naprosto nepřijatelný.

Aby však bylo jasno — tohle není výsměch. Právě naopak. I já jsem okouzlena. Ta sanace se totiž mimoděk proměnila v pozoruhodně působivý umělecký projekt. Má v sobě hypnotickou technologickou eleganci, která člověka přitahuje téměř stejně jako samotná katedrála. Geometrické linie kreslí kolem starobylého kamene moderní vrstvu příběhu. Jako by člověk nesledoval rekonstrukci historické památky, ale živý dialog mezi středověkem a jedenadvacátým stoletím.

A v tom možná vězí celý ten háček.

Umíme ještě vůbec obdivovat věci potichu a zevnitř? Nebo už potřebujeme, aby i pouhá oprava a ochrana byly spektakulární, fotogenické a dostatečně monumentální, aby obstály v konkurenci všech ostatních podnětů, které se nám každý den perou o pozornost?

Estetika prostoru má obrovskou sílu. Města bez půvabu člověku pomalu a nepozorovaně naleptávají duši. A právě proto na mě tahle podívaná působí jako překvapivě trefná metafora současnosti. Nezažíváme věci proto, abychom je prožili, ale abychom je mohli ukázat.

Obal už se dávno přestal tvářit jako skromný doplněk a bez větších okolků převzal hlavní roli. Obsah mezitím pokorně ustoupil do zákulisí, zatímco všechny reflektory míří na pouzdro, které ho má chránit. O zbytek efektu se pak spolehlivě postará naše kolektivní schopnost předstíraného úžasu.

A tak tu stojím i já mezi hloučky turistů. Zírám proti zamračené obloze na tu absurdně přitažlivou spleť obrazů a kovu a cítím zvláštní druh vizuálního uspokojení. Dostaví se ten krátký okamžik, kdy se svět na pár vteřin rozostří a všechno ostatní přestane existovat.

Můj mozek okamžitě přepíná do meditativního režimu a zaplavuje mě slušnou dávkou dopaminu. V té chvíli šedá kůra velkoryse zapomíná na předraženou kávu i na skutečnost, že mě před několika sekundami jakýsi pán se selfie tyčí poměrně razantně dloubnul do ledvin.

Všechny otravné myšlenky typu „vyndala jsem ráno to maso z mrazáku?“ jsou nemilosrdně umlčeny tou nákladnou vizuální harmonií. Můj vnitřní estét spokojeně přede, a pomalu mi dochází, že ta nepříliš lichotivá diagnóza dnešní civilizace vlastně nespočívá v monumentálním lešení. A už vůbec ne v lidské potřebě krásy. Po té toužíme odnepaměti. Celý ten klam se skrývá jinde.

Kdesi cestou jsme totiž začali zaměňovat odraz za skutečnost. Místo aby nás krása vedla hlouběji dovnitř, stále častěji nás zastaví už na svém povrchu. Sbíráme obrazové trofeje rychleji, než umělá inteligence stíhá generovat roztomilé kočky, ale ta samotná esence nám mezitím nenápadně protéká mezi prsty. Kloužeme po hladině, protože ponořit se do opravdové hloubky vyžaduje čas, kterým zoufale šetříme na nesprávných místech.

Telefony máme plné dokonalých úlovků světla na starobylém kameni, zatímco čistý zájem se u něj na okamžik zastavit, položit na něj dlaň a ucítit jeho chlad se pomalu vytrácí. Stačí nám pouhopouhá digitální slupka. Vyfotit, vystavit, olajkovat, zapomenout…

Mohlo by se zdát, že je tahle doba definitivně v háji. Jenže s tou definitivností to naštěstí nebude tak horké.

Dnešnímu dítěti možná dělá algoritmus častěji společnost než Večerníček, to ale neznamená, že je z jiného těsta. Pořád chce objevovat, žasnout, být milováno a cítit, že někam patří.

Ten náš skutečný lidský háj totiž pod sterilní digitální pokrývkou pořád dýchá, voní jehličím, vlhkou hlínou a houbami. Stále v sobě skrývá něco křehkého, ale zároveň až neuvěřitelně odolného, ​​něco, co se s podivuhodnou hrdostí odmítá vzdát vlastní podstaty. Technologie mění kulisy, ale člověk zůstává člověkem.

Touha po opravdovém zázraku v nás nezmizela. Jen se schovala pod vrstvy notifikací a nekonečného proudu všedních vjemů.

Není to jen displej telefonu, který nás vyčerpává. Je to trvalý, agresivní tlak okolního světa, který bez ustání útočí na naše lidské smysly. Není divu, že podvědomě čím dál víc toužíme po božském klidu.

Můžeme si fotografovat barevné odlesky na plachtách, sbírat virtuální srdíčka a sehrávat tu celosvětovou soutěž o nejpůsobivější dojem.

Ale když pak vyčerpaní schováme telefon do kapsy, stejně se toho prastarého kamene nakonec dotkneme.

Je to zakořeněné hluboko v nás, je to to nerozbitné jádro člověka.

Vždycky budeme mít potřebu osahat si svět vlastníma rukama a ujistit se, že ho cítíme. A že ten opravdový půvab chrámu na nás dál trpělivě čeká uvnitř. Tam, kde žádný digitální lajk nikoho neohromí.