Článek
V neděli ráno bývá v kantonu Curych takové ticho, že je slyšet i trávu růst, potůček zurčet a mravence na zahradě, jak hlasitě přešlapují z nohy na nohu. Za okny vesele cvrlikají ptáčci a vzduch voní čistotou a pořádkem. Do této idyly se probouzím s tou nejméně hrdinskou, leč hluboce lidskou touhou: zapnout pračku.
Normálně jsem ztělesněná vzornost a švýcarská pravidla dodržuji s takovou vojenskou pečlivostí, že by mě i polní kurát Katz musel dát za vzor celé c. k. armádě. Jenže při včerejším večírku nešikovná návštěva převrhla sklenici červeného vína a náš sváteční ubrus získal nechtěný purpurový nádech. Sice jsem ho v noci pohotově odmočila, ale každá správná hospodyňka ví, že teď musí co nejdříve projít profesionálním očistným procesem v šetrném programu – jinak je s ním amen. Představa, že tenhle drahý kousek nechám žloutnout až do našeho oficiálně přiděleného pracího dne, mě nenechala dospat.
Potřeba v neděli vyprat? V Česku běžná situace. Ve Švýcarsku začátek kriminálního spisu. A to je nutné říct férově, že kanton Curych je proti těm konzervativním ještě poměrně uvolněná zóna. Jakmile totiž člověk přejede hranice třeba do takového Graubündenu, do té pravé, nefalšované alpské pohádky, tam teprve začíná skutečný „Bünzli hardcore“. Tam by mě s tím ubrusovým zločinem pravděpodobně hnala i horská služba.
Prací řád jako civilizační ústava
Ve Švýcarsku člověk rychle zjistí, že pravidla tu nejsou od toho, aby se porušovala, ale aby se s maximální důsledností dodržovala. Nejsou jen tak pro okrasu, berou se smrtelně vážně.
Praní prádla zde není soukromá domácí činnost, ale sdílený provozní systém. V každém domě visí nedotknutelný prádelní řád. Není to jen tak nějaký cár papíru, je to civilizační ústava. Každý nájemník má ve společné prádelně přidělené své osobní úterý od 14:00 do 17:00, a to přesně na vteřinu.
V to osudné nedělní ráno u mě začíná vnitřní monolog hodný Shakespeara: „Když tu pračku zapnu na tichý režim, obalím ji molitanem i peřinou a zavřu troje dveře, uslyší to Frau Müller zespoda?“
Odpověď zní: Ano.
Švýcarský sluch je totiž v neděli kalibrovaný na frekvenci netopýrů a jakékoliv rotující ždímání zachytí s přesností seismografu.
Riskuji. Nemám na výběr. Ubrus je dědictví po babičce, ručně vyšívaný a v naší rodině má status posvátné relikvie. Se zatajeným dechem stisknu tlačítko Start. Buben se roztáčí. V tu ránu ze mě opadává maska řádné občanky. S narůstající žaludeční neurózou se rozhoduji opustit místo činu a jdu se ven nadýchat čerstvého vzduchu.
Chůze je v neděli v obuvi s tlumeným došlapem povolena.
Když popelnice budí respekt
Korzuji ulicí lemovanou tújovými ploty zastřiženými s mikrometrovou přesností a vilkami jako ze žurnálu, na jejichž střechách se na slunci blyští solární panely – odznak moderního blahobytu. Tuhle ekologicky uvědomělou a technologicky dokonalou tvář dnešního Švýcarska přirozeně doplňují i odpadní kontejnery. Vypadají lehce futuristicky, neboť celý jejich odpudivý obsah je zapuštěný v zemi a ven kouká jen úhledný designový sloupek.
Kolem nich je navíc tak sterilně čisto, že by se tam dalo jíst ze země. V Česku na stejném místě člověk najde hotovou výstavu bizarností – od staré matrace přes polorozpadlou skříň až po koberec, který pamatuje ještě normalizaci. A do toho ten typický nevábný odér.
Celé toto sci-fi dílo vypadá jako výstavní exponát. Já sice doma po tom včerejším večírku zakopávám o hromadu prázdných lahví, jenže ty mi prostě stůj co stůj musí překážet dál, protože zdejší sběrná místa mimo povolený čas přebírají status dekorace.
Aby se nikdo nemohl vymlouvat, že to nevěděl, tyčí se na dobře viditelném místě monumentální tabule s maxi nápisem ZÁKAZ, pod kterým svítí milion věcí, co se nesmí, a nekompromisní otevírací doba: Po–So 8:00–20:00.
V neděli se zkrátka likvidace konzerv a zbytků všeho druhu odehrává výhradně za dveřmi našeho bytu. Člověk doma poctivě mačká plasty, papír váže do balíků speciálním provázkem, který smí být pouze z přírodního lýka, a hliníkové plechovky od piva skládá do kuchyňské přepravky. Za žádnou cenu s tím ale nesmí vypochodovat na veřejnost. Třídění odpadu tu má totiž ceremoniální charakter.
Vracím se zpátky domů. Pračka naštěstí dokončila celý cyklus, aniž by přijela zásahová jednotka, a moje štěstí dovršil fakt, že mě nikdo neviděl, když jsem podezřelý objekt vynášela ven. Sušičku v neděli samozřejmě zapnout neriskuji – hučí totiž jako nastartovaný kombajn a můj ubrus to naštěstí ani nevyžaduje.
Věším prádlo na balkoně – což je mimochodem další pololegální aktivita, protože ani u této tiché činnosti člověk nikdy neví. Není ta červená ponožka příliš expresivní? Nevzbuzuje ten ručník zbytečné emoce? Člověk začne po čase přemýšlet nad věcmi, které ho dřív ani nenapadly.
Proč má tenhle systém pravdu
Později však člověku nějak samo od sebe docvakne, že na tom švýcarském nedělním teroru skutečně něco je. Nejdřív sice nehorázně štve, protože omezuje. Ale nakonec nás přesvědčí. Uznáme, že to Švýcaři vlastně dělají moc dobře, protože tím lidem důsledně chrání čas na odpočinek.
Když totiž nesmíme vrtat, sekat, prát, vyhazovat sklo, stěhovat nábytek ani hlučně dýchat, nezbývá nám než se pustit do něčeho, co moderní člověk považuje za naprosto nepřirozené – nedělat vůbec nic.
A tak si uvařím kafe, sednu si na balkon a otevřu si svoje milované propašované Horalky. A jen tak z plezíru si jejich obalem do toho hrobového ticha zašustím.
