Článek
Mohlo by se zdát, že se tento div odehrává někde vysoko mezi alpskými štíty nebo v útrobách trezoru, v němž odpočívá a mlčí uschované zlato, pečlivě poskládané do komínků podle pravítka – s precizností, nad níž by každý zdejší hodinář zaplakal dojetím. Ve skutečnosti se to děje mnohem prozaičtěji – na nádraží, přímo nad hlavami spěchajících cestujících.
Každou minutu si totiž slavné švýcarské železniční hodiny dopřejí luxusní pauzu v délce jedné a půl vteřiny. Ručička s červenou plácačkou se úředně zarazí na dvanáctce, jako by kontrolovala, zda je celý národ připraven na další kolo.
Zkoumá, jestli cestující stojí ve správném sektoru a zda i místní holubi na nástupišti dodržují předepsaný bezpečnostní odstup od kolejiště – a to i v hlubokém rozjímání nad drobky od máslových gipfelíků.
Tato vteřina a půl je tu ale také proto, aby všem nekompromisně připomněla, kdo je tady skutečným pánem. Kdepak výpravčí s píšťalkou, ani samotný generální ředitel federálních drah nemá takovou moc. Tady vládne čas sám. A ten nosí v zemi helvétského kříže uniformu SBB.
Revoluce na ciferníku
Ta barevná výpravka s terčíkem není jen tak nějaký obyčejný kus kovu. To je nejvyšší autorita. Takový vrchní inspektor celonárodního koloběhu. A vlastně i mnohem víc.
Ve Švýcarsku je součástí národního sebevědomí. Najdeme ji ve všech myslitelných velikostech — od těch obřích staničních až po miniaturní verze na klíčenkách a samozřejmě i jako populární magnet na lednici, kde s pečlivou důsledností dohlíží na morální pořádek mezi bio jogurtem a plnotučnou hořčicí.
Vždycky budí dojem, jako by si osobně ověřovala docházku:
„Vlak do Bernu?“ – Přítomen.
„Vlak do Ženevy?“ – Přítomen.
„Strojvedoucí?“ – Přítomen ve vyžehlené košili.
„Cestující s batohem, který si odskočil pro kávu?“ – Nepřítomen.
„Smůla. Tak jedeme bez něj. Káva si ho může nechat.“
Když ty hodiny na nástupišti s gustem pozoruji, nemohu se ubránit dojmu, že se během oné sekundy a půl odehrává na ciferníku malé, leč intenzivní vnitřní drama.
Jako by se tento červený Hamlet na vrcholu zastavil, melancholicky se zadíval do dálky a položil si zásadní existenciální otázku:
„Jít či nejít? Půjdu dopředu? Vrátím se dozadu? Nebo se prostě nehnu a vy si to tady zařiďte sami?“
Na nepatrný, magický okamžik se z ní stane osamělá revolucionářka. Jenže právě ve chvíli, kdy se tohle malé soukromé povstání začne tvářit slibně, zasáhne neúprosná švýcarská nátura. Ta magnetická síla, která dokázala přesvědčit celý svět, že přesnost je ctnost a fondue životní styl.
Ručička si rezignovaně povzdychne:
„No jo, no… vždyť už zase jdu.“
Cvak. A svět běží dál.
Ozve se zřetelné, mechanické cvaknutí. Jako by si někde v zákulisí neviditelný federální úředník s dokonale ořezanou tužkou odškrtl další splněný úkol. Minuta doručena.
Vlak se ve stejném okamžiku hladce rozjede. Bez sebemenší prodlevy, bez fanfár. Jen já mu pokaždé v duchu uznale zatleskám, poněvadž mi dochází, že ty ikonické bílé hodiny ten čas vlastně neukazují. Ony ho spouštějí.
Jako by celý tento pulzující labyrint byl řízen sérií přesně načasovaných klapnutí, která někde nahoře potichu odemykají další děj. Každé z nich otevře novou kapitolu: jeden vlak odjede, jiný s pískotem brzd přijede. Někdo se s úsměvem shledá, někdo se s těžkým srdcem rozloučí. A někdo zůstane nevěřícně stát na nástupišti s horkým kelímkem v ruce a chvíli prostě odmítá pochopit, že se mu právě posunula osobní realita o jednu stanici dál.
Tento švýcarský vesmír není přísný proto, že by neměl smysl pro humor. Spíš si ten humor dovolí až tehdy, když všechno ostatní funguje na 200 %.
Sto dvacet vteřin versus moře času
A právě tady se odkrývá zásadní rozdíl mezi švýcarskou a českou železniční filozofií a odlišný vztah k samotnému času. Švýcaři ho respektují, Češi se ho snaží ukecat.
Zdejší obyvatelé zkrátka vědí, kdy přesně vlak odjede. Našinec zase pevně věří, že možná někdy odjede. V zemi pod Matterhornem znamenají dvě minuty do odjezdu, že máme minuty skutečně dvě. Ani o vteřinu víc. Švýcarská minuta je totiž vzácný přírodní úkaz, který trvá přesně šedesát sekund.
Pokud na poslední chvíli přiběhneme na perón hladoví, stojíme před krutou volbou: buď si něco obstarat, nebo odjet. Obojí mít nebudeme. Přesnost s námi nikdy nevyjednává, proto člověk v říši prvotřídních čokolád vždy bedlivě a s lehkou neurózou sleduje hodiny.
V království pivních půllitrů podobné dilema prakticky neexistuje. Tam není nutné sledovat hodiny, nýbrž aktuální situaci. Dvě minuty do odjezdu? Moře času. Beze spěchu si koupím obloženou bagetu, pak si řeknu, že by to chtělo ještě kávu. Potom zjistím, že toalety jsou až na druhém konci podchodu. Cestou zpátky potkám bývalou spolužačku. Probereme její druhé manželství, ceny energií a úrodu brambor.
Když po plodné čtvrthodince dorazím na nástupiště, rychlík či osobák tam většinou stále pokojně stojí. Lokomotiva už odevzdaně odfukuje, ale dveře jsou ještě otevřené a celý ten dlouhý kolos se tváří, že jsme na sebe vlastně s úctou čekali oba.
U nás má totiž vlak k oficiálnímu jízdnímu řádu vztah spíše platonický. Je to něco jako novoroční předsevzetí. Všichni vědí, jak by to mělo teoreticky vypadat, ale zároveň je každému jasné, že realita si nakonec půjde svou vlastní, malebnou cestou. Nejedná se o žádný dogmatický závazek, ale spíš takové přátelské doporučení.
Rozdíl mezi těmito dvěma světy je zkrátka nepřehlédnutelný. Rozpis spojů je v zemi pod Alpami posvátným dokumentem.
V kotlině pod Řípem připomíná dobrodružný román s lehkými prvky sci-fi a otevřeným koncem.
České nádraží je svérázné místo, kde se i samotné zpoždění dokáže opozdit.
Naše železnice člověka učí nekonečnému nadhledu a stoickému klidu, ta švýcarská zase přísné armádní disciplíně. Jedna vám s prstem na stopkách velí: „Buď připraven!“ Druhá vás naopak konejšivě hladí po vlasech a šeptá: „Klid. Nějak bylo, nějak bude.“
A obojí má své nepopiratelné kouzlo.
Každé nádraží je součástí podivuhodného, pulzujícího mikrosvěta, který v sobě skrývá koncentrované emoce a nevyčerpatelné zdroje lidských příběhů. Potkávají se tam dojemná loučení, bouřlivá shledání, velké životní plány i ty nejobyčejnější zapomenuté svačiny. Můžeme také jen tak sedět na lavičce, pozorovat cvrkot a domýšlet si osudy lidí, kteří kolem nás proletí.
A je ve výsledku úplně jedno, jestli nad tím vším lidským hemžením nekompromisně bdí červená plácačka švýcarské neúprosnosti, nebo unavený český reproduktor, který už potřetí s těžkým povzdechem oznamuje náhlou změnu nástupiště.
Švýcarská přesnost vzbuzuje bezmezný obdiv. České improvizační umění zase hřejivou naději. Jeden svět tiká jako dokonale seřízený metronom, v němž se věci dějí včas, protože je to tak naplánováno. Druhý svět se na to podívá, lišácky se podrbe na hlavě a odpoví: „Uděláme, co bude v našich silách. Kdyžtak to nějak popostrčíme.“
Je až s podivem, jak často to nakonec v té naší rodné hroudě opravdu vyjde.
Když se úporná přesnost stane úmornou
Sedím u okna jedoucího S-Bahnu, koukám, jak se nádraží pomalu vzdaluje, a zaplavuje mě zvláštní druh vnitřního klidu. Vlak odjíždí, jelikož nastal jeho předepsaný čas a na ciferníku se ozvalo ono naučené cvaknutí. Ta všudypřítomná mechanická preciznost mě okamžitě ukolébá do neochvějné jistoty, že všechno běží spolehlivě tak, jak má.
Jenže to může být v určitých situacích i velmi zrádné, neboť člověk si na ten komfort a vzorný pořádek nebezpečně rychle zvykne a začne je považovat za něco bezchybného, co mu vždy poslouží. Nepočítá s alternativami.
Čas má svou vlastní hlavu. Lidská přání jsou mu ukradená. A člověk to nelítostně pocítí ve chvíli, kdy mu zbývají poslední kritické dvě minuty do odjezdu a on by si tak strašně rád koupil ještě něco malého k snědku.
Přesně v ten moment mu dojde, že s tou opěvovanou dokonalostí je to nesmírně ošemetné. Protože tou nejkrutější nevýhodou švýcarské přesnosti je, že funguje spolehlivě i ve chvíli, kdy se nám to vůbec, ale vůbec nehodí.
