Článek
…Až mě andělé zavolají k sobě, nechci mít na pohřbu šumaře. Dám přednost před smutečním maršem bluesové smutné kytaře. Předem už prosím pozůstalé lidi - nechte doma sváteční černý šat. V džínách si sedněte u mě, ať si můžu s Vámi zazpívat…
Málokterá česká písnička je tak bytostně spjata s loučením, odcházením, pohřbem, truchlením a jakýmsi definitivním „konečnem“ jako právě Až mě andělé. Píseň pro mou ženu, jak zní oficiální název dojímavého hitu, si po přečtení textu začne broukat snad každý - lidem okamžitě „najede“ do hlavy jímavá a tklivá bluesová melodie, pomalé tempo a nádherný hlas Petra Spáleného (22. březen 1944). „To, že se bude hrát v krematoriích, nás vůbec nenapadlo,“ usmíval se zpěvák v rozhovoru. Na píseň Až mě andělé se jej ptají neustále.
Autor textu Pepa Fousek
„Jak jste něco takového mohli vůbec složit? Já u toho brečím. Hráli to mému tátovi na pohřbu. Stačí, abych to slyšela a mám husí kůži,“ zní nejčastější reakce lidí, kteří zlidovělý „trauermarš“ považují za jednu z nejhezčích a nejvíce srdceryvných písní vůbec. Není divu! Kdo z nás ji nenechal někomu blízkému zahrát nebo si ji neposlechl na pohřbu?
„Ten text je geniální. Jednoduchý, ale zcela geniální. Nadčasový, všeříkající. Pozná se v něm každý. Žena, muž, starý děda, dospívající slečna. Každému někdy někdo odešel a všichni jsme Až mě andělé na nějakém pohřbu slyšeli. A potvrdili jsme si její slova: nikdo nechce mít na pohřbu šumaře. Každý chce, aby s ním jeho žena zůstala aspoň chviličku. Ať si na něj dají skleničku. Všichni mají rádi život bláznivej a snad nikdo nemá srdce z kamene!“ shrnuje pan Lukáš v diskusi pod textem oblíbené, smutné, ale krásné skladby.
„Je to u nás nejhranější. A je to zvláštní - občas ji pouštíme i při pohřbech žen, byť je text o chlapovi, o muži, co se loučí se životem bláznivým a oslovuje všechny své kamarády a lásky a vlastně i sám sebe. Ale pozorujeme, že ono je to už jedno. Muž, žena - Až mě andělé už má prostě přesah. Jednou jsme se museli proti své vůli smát,“ vzpomíná zaměstnankyně pohřební služby v Plzni paní Haklová a vypráví:
„Byl pohřeb asi šedesátiletého pána, pozůstalé manželka a dcera v první řadě proplakaly celý obřad. A na konci matka šťouchla do dcery a skoro na ni zařvala: A proč mu nehráli ty Andělé? Protože nechtěl, říkala ta dcera. Zakázal mi to. Nedávej mi dát zahrát Až mě andělé! To mámu rozbrečí! A vdova se rozčílila: Čerta věděl, já to chci slyšet! A museli jsme jí to pustit! Vedle už se houfovali další pozůstalí z dalšího pohřbu, byli nervózní, ale kdepak! Paní si poslechla Spáleného, utřela slzy - a teprve potom ukončila pohřeb!“
…Že se obávám té neznámé pouti, chápejte - umřu poprvé. Na světě nechávám svou touhu a lásku, duše má bude bez krve! Až ze hřbitova půjdete někam pít, dejte si za mě taky skleničku. Jenom své ženě chtěl bych říct, zůstaň pak se mnou chviličku…
Píseň vznikla za okolností poměrně dramatických - a to dokonce nadvakrát. Český spisovatel, básník, textař, humorista, písničkář, cestovatel a fotograf Josef Fousek (*12. března 1939) kolem roku 1980 těžce onemocněl. Trpěl bronchitidou, měl astma, nemohl dýchat a lékaři jej poslali na léčení do sanatoria v Tatranské Poliance. V tamější plicní nemocnici se léčil třeba Jiří Wolker. „Bylo mi strašně blbě. To byla deprese. Dávali mi kortikoidy, všude kolem byly parky, ale v nich seděli ti sípající nemocní…“ vzpomínal Pepa Fousek v rozhovoru pro Blesk.
Navíc říkal, že tam nebylo moc léčivé prostředí. Všude čmoud z trabantů, nájezdy „plicních“ pacientů - sanatorium se prý v noci doslova nadouvalo vším tím sténáním a chrčením nemocných lidí. Josef Fousek chodil na dlouhé procházky, aby odtud unikl. „Měl jsem depresi, nic mi v té době v životě nevycházelo. Byl jsem smutný. Nic jsem nedokázal, nic se nepovedlo. A v téhle hrozné náladě jsem si vyšlápl na Batizovské pleso, kde mi ve větru uletělo triko. Zima, vítr..,“ popisoval Fousek.
Když se vydal polonahý a napůl zmrzlý do údolí, najednou ho napadl tenhle smutný text. Měl to v hlavě. Jako kdyby se loučil se životem, což si všichni myslí. Josef Fousek to uvedl na pravou míru: „Ale ne že bych ho myslel jako nějakou svoji závěť, vůbec mě nenapadlo, že by se to tak dalo brát. Jenže když jsem ho vložil do dopisu mé ženě a ona si ho přečetla, tak se vyděsila. Prý nad ním prohlásila: „Ten janek!“ a dala se do pláče,“ vzpomínal na reakci své manželky Jarmily.
Petr Spálený v roce 2014
Když se Fousek vrátil z léčení, na báseň pro svou ženu zapomněl. Ona ale ne. Jarmila Fousková si text velice dobře uschovala, protože byl jednoduše překrásný. Občas si ho vytáhla, přečetla, rozplakala se… Je tam jasně vidět, v jakém rozpoložení byl. Neškodilo si to připomenout, jak prý manželovi říkala. Josef Fousek pak v roce 1987 utrpěl masivní infarkt, který málem nepřežil. Ležel na jednotce intenzivní péče v Kroměříži a najednou si na „andělskou“ báseň vzpomněl. A rozhodl se ji dopsat, upravit, vyšperkovat. „Dokončoval jsem to při rehabilitacích,“ vzpomínal Fousek.
...Koukám se do ulic, slzy mi lezou do očí. Můj život končí ve hvězdách, lidi se dole plahočí. Měl jsem rád život bláznivej, já neměl srdce z kamene. Sem tam si někdo vzpomene. Až mě andělé…
Petr Spálený popisoval vznik legendárního hitu jako naprostou náhodu: „Věci, co Fousek napsal, dával Šimkovi k takové supervizi, aby posoudil, z čeho se mají udělat písničky.“ vzpomínal. A Miloslav Šimek poslouchal Fouskovu básničku z Tatranské Polianky a slzel tak, až musel vytáhnout kapesník. „Hele, tohle by měli slyšet všichni. Předělej to na text a koukej to zhudebnit,“ podal pak báseň Spálenému, který na nic nečekal, odjel do Říčan, kde ji za jednu noc doladil do finální podoby a složil k ní onu jímavou hudbu.
Když měl Až mě andělé Spálený poprvé zpívat před živým publikem, uvědomil si prý, jak strašný to může být malér. „Vždyť je to tak smutný! Máme ty lidi bavit!“ mávl rukou k vyprodanému sálu Semaforu, kde právě vrcholil pořad Vánoční pohoda Miloslava Šimka, který navíc natáčela televize. „Byla to součást pásma Zavěste prosím, volá Semafor, zájezdových představení, které měly obrovský úspěch. Byly Vánoce, lidi naladění svátečně - a teď do toho vlezete s takovou srdcervoucí bombou. Já nechtěl!“ usmíval se Spálený. Byl dojatý a málem skutečně utekl a odmítl to zazpívat!
Sanatorium Tatranská Polianka
Představoval si toho muže, co mluví k ženě, co je přítomen na svém pohřbu už jen jako vzdálený šepot, chodí od jednoho milovaného k druhému, loučí se, ztrácí se, zůstává už navždy jen vzpomínkou - však si to poslechněte, je tam vše! Když Petr Spálený dozpíval a zazněly poslední tóny, nastalo minutové absolutní ticho. Už si všichni mysleli, že zkazili celý večer
„To jsem neměl, to není dobrý, to byl blbej nápad!“ sakroval v zákulisí Šimek a zděšeně se díval, jak se divákům koulí po tvářích slzy! A najednou se ozval takový potlesk, jaký snad Semafor ještě nezažil. „Ovace. Snad pět minut. Když to konečně utichlo, Slávek (Šimek) jen pokrčil rameny a řekl: No. Tak to jsem zvědavej, jak na tohle teď nahodíme řemen!“ Navázat se jim podařilo, představení bylo úspěšné, ale písnička už si začala žít vlastním životem.
Po konci se do šatny dobývaly davy lidí, kteří chtěli písničku napsat na kus papírku. „To je krása, já tu brečím,“ dojímal se starý pán a přepisoval od druhého muže text, který se rozlétl do celého Československa. Nejen k táborákům, ale hlavně do smutečních síní.
„A protože cesty písní jsou nevyzpytatelné, stala se během let nejhranější písní při posledním rozloučení se zesnulými. To nás tenkrát vůbec nenapadlo, že se bude hrát v krematoriích. Byla to zmýlená, to jsme tím nemysleli. Bylo to spíš ponuré, ale najednou to začalo znít odevšad. Ještě i dneska Anděly někdy zpívám, ale nejde to všude, třeba když jsou v publiku děti nebo senioři…To pak odmítám.“ říkal v rozhovoru Petr Spálený.
Zvláštní reakce lidí na nádhernou a nostalgickou skladbu ostatně popisuje i Josef Fousek: „Asi na tom textu něco bude, ta píseň má hodně přes milion přehrání. A s těmi pohřby je to pravda. Mně ale pokaždé zatrne, když mě zastaví nějaký neznámý člověk a vypráví mi třeba, že tu píseň nechal zahrát na pohřbu svého syna, který se zabil na motorce. Asi ta slova někomu opravdu pomáhají v těch nejhorších chvílích. To jsem samozřejmě rád, i když je mi těch lidí z tragických příběhů, co se dozvídám, moc líto,“ vzpomínal pro Blesk.
Až mě andělé se hraje dál. A ještě asi dlouho hrát bude. V žádné jiné písni totiž nenajdete tak velkou nálož lásky, pokory i smutku, jako je právě tato. Já ji svému tátovi moc chtěla nechat zahrát, ale nesměla jsem. Zakázal mi to! Ne, že by se mu nelíbila. Miloval ji. Ale také miloval mámu. A ta tragicky zemřela. Jednou jsme seděli, on jako čerstvý vdovec klasicky rozjímal, co bude až umře on. Že to bude brzo (bylo!) a co chce a nechce - a řekl mi:
„Peťo, vopovaž se mi tam pustit ty Anděly.“ „Vždyť u toho brečíš, máš to rád,“ usmívala jsem se a chtěla odvést řeč jinam - přece nenechám zlomeného tátu, aby si pořád plánoval svůj pohřeb! Jenže táta se nedal: „No jo. Ale jak tam Spálenej zpívá to jenom své ženě chtěl bych říct, zůstaň tu se mnou chviličku, já už tam ženu mít nebudu, víš? To by se tlouklo!“ Když tlouklo, tak tlouklo. Nenechala jsem. V síni mu zněly ty jeho Nebeské brány od Tučného, měl své Montgomery, měl svou Tenkrát na Západě.
Anděly jsem si pak pustila doma sama. A to jsem neměla dělat, znáte to. Nebo raději ne. Je lepší, když ne. Zatím!
Zpracováno podle: Paní Haklová, rozhovor, Blesk, Mujrozhlas.cz, Květy, ČRo Střední Čechy, Rozhlas Dvojka, iDNES, Josef Fousek
