Článek
Jako Salemské čarodějnické procesy jsou označovány události, které se odehrály od ledna 1692 do října 1692 v městečku Salem, které se nachází v okrese Essex County v americkém státě Massachusetts. Byl to jeden z mála případů inkvizičního stíhání čarodějnic na území Spojených států. Na seznamu obviněných se ocitlo až 150 lidí, 20 bylo popraveno a 7 dalších podlehlo nelidským podmínkám ve vězení.
Oběšeni za čarodějnictví byli muži i ženy, obviněno bylo i čtyřleté dítě, jedenaosmdesátiletý stařec byl umačkán kameny. Zastřelena byla dokonce i dvojice psů. Procesy se ani zdaleka netýkaly chudých lidí, ba naopak. Davová hysterie zasáhla lidskou mysl natolik, že obviněno a popraveno bylo několik bohatých a moudrých mužů i žen, kteří měli v městečku vysoké postavení a prestiž. Na počátku tohoto šílenství stála dvě děvčata a jejich nevysvětlitelné záchvaty.
Jeden ze zachovalých „domů čarodějnic“ v americkém Salemu
Jedovaté podhoubí izolované puritánské komunity
V době, kdy začal Salem svírat strach z ďábla a čarodějnic, byly už v Evropě čarodějnické procesy v proudu několik desetiletí. Tisíce žen po celé Evropě byly upalovány, mučeny a na kontinentu řádila inkvizice. V Americe s čarodějnickými procesy zatím zkušenosti příliš nebyly, ovšem přistěhovalci byli silně věřící a z původních domovů donesli i do Nového Světa obavy z ďábla.
Právě v letech 1690-1692 se město Salem potýkalo s obrovskými problémy. Dlouhá a neuvěřitelně mrazivá a tuhá zima způsobila neúrodu, chudším lidem hrozil hlad. Další ranou byla epidemie pravých neštovic. Komunitu také decimovaly stálé útoky indiánského kmene Wabanaků, který puritánské přistěhovalce nenáviděl a chtěl je za každou cenu vyhnat ze svého území. Lidé byli vyčerpaní hladem, nemocemi, úmrtím blízkých a ergotismem (otrava námelem). Začal se šířit názor, že město je prokleté. Začal se hledat viník. Puritáni obvinili ďábla a usoudili, že za vše může spiknutí čarodějnic.
Tzv. „stereoskopický pohled“ starého kostela na Witch Hill v Salemu
Obyčejná dětská zlomyslnost nebo prokletí čarodějnic? Lékař má jasno okamžitě…
Všechno začalo v domě ctihodného reverenda Samuela Parrise. Nevysvětlitelnými „záchvaty“ začnou trpět dvě mladá děvčata - devítiletá dcera reverenda Parrishe Elizabeth Parris a jedenáctiletá Parrishova neteř Abigail Williams. Dcera Elizabeth v lednu onemocněla, dostávala jakési „křeče“. Lékař neshledal žádnou nemoc, doporučil dívce pouze, aby v klidu ležela. Abigail jí dělala společnost a v noci u ní spala, aby mohla při případném záchvatu Elizabeth pomoct.
Jedné lednové noci se z pokoje děvčat začal ozývat nelidský křik. Reverend přiběhl a zůstal jako přimrazený - obě dívky se s očima v sloup zmítaly v křečích, těla měla prohnutá do nepřirozeného oblouku, zuřivě štěkala, kousala se do končetin i jedna do druhé. Parris se je snažil uklidnit, ale marně. Přivolal proto rychle místního lékaře.
Dívky jakoby ztratily veškerou soudnost. Ječely, vydávaly neartikulované skřeky, házely čímkoliv, co se jim dostalo pod ruku a zalézaly pod nábytek. Ve chvílích, kdy „nabyly vědomí“, si stěžovaly, že je někdo po celém těle bodá dlouhou jehlou. Lékař na jejich tělech žádné vpichy nenašel a uvědomil si, že za tím musí stát síly ďábelské. Svou diagnózu vyřkl okamžitě a obě dívky souhlasily.
Výřez z obraz „Witch Hill“ - Údajná čarodějnice je předvedena k výslechu
Námel, žert, nebo masová psychogenní nemoc?
Teorie o tom, co za záchvaty děvčat napříč Salemem stálo, se různí. Moderní věda předpokládá, že chování místních dívek mohlo pramenit z kombinace různých nemocí a stresu.Vědci podrobně zkoumali zapsané chování dívek při oněch záchvatech a myslí si, že děvčata mohla trpět astmatem, encefalitidou, lymskou boreliózou, epilepsií, psychickým stresem. Jen těžko lze ale uvěřit tomu, že by všechny tyto choroby propukly u dívek zároveň.
Velice respektovanou a uvěřitelnou teorií je otrava námelem. Tato cizopasná houba žije na obilí a při špatném zpracování se dostane do organismu, kde způsobuje otravu. Ta se projevuje křečemi, halucinacemi, zvracením nebo pocitem dušnosti, což přesně odpovídá příznakům „záchvatů“ dívek. Další teorií je, že šlo o pouhý žert, který se dívkám vymkl z ruky. Emerson Baker, profesor Státní univerzity v Salemu, který se na procesy dlouhodobě specializuje, si to ale nemyslí. Jeho teorie je jiná:
Po dlouhých letech studia salemských událostí jsem dospěl k názoru, že šlo nejspíše o masovou psychogenní nemoc, tedy poruchu, jejíž symptomy postihují celou skupinu jedinců najednou. Masová hysterie bývá vyvolána úzkostí z nějaké imaginární hrozby. V případě (salemských) dětí mohlo jít o strach z čarodějnic. Hrůza z představy, že se venku potulují nějaké zlé osoby ubližující malým dětem, přerostla ve fyzické symptomy nekontrolovatelných křečí. Když pak došlo k zatčení prvních podezřelých, ostatní děti ve městě nabyly dojmu, že čarodějnice opravdu existují, a úzkost se přenesla i na ně.
Mračna se stahují
Ať je teorie o chování dívek jakákoli, v tehdejší době krutých životních podmínek, nevzdělanosti a hluboké víry v ďábla i čarodějnice nebylo vůbec těžké uvěřit, že příčinou všeho jsou činy čarodějnic. Během dvou měsíců propukají „záchvaty“ i u dalších dívek předpubertálního věku. Na konci února roku 1692 se situace v Salemu vyhrocuje natolik, že zasáhnou úřady a začínají první úřední výslechy jak děvčat, tak očitých svědků jejich podivného chování.
Dobová rytina výslechu „čarodějnice“ v Salemu
Pomyslnou kapkou, kterou pohár přetekl, byla výpověď jisté Anne Putman. Dvanáctiletá dívka u výslechu uvedla, že v Salemu řádí čarodějnice. Když to bylo konečně vysloveno nahlas, první zaprotokolovanou výpovědí a oficiálním potvrzením o nečistých silách byla výpověď sedmnáctileté Elisabeth Hubbard, která jako jediná vzhledem ke svému věku mohla svědčit pod přísahou. Kolo osudu se roztočilo a již nebylo úniku.
Začala padat první adresná obvinění a rozpoutala se nevídaná vlna hysterie. Děvčata na sugestivní naléhání dospělých začala uvádět konkrétní jména podezřelých osob. První tři ženy, obviněné z čarodějnictví, byly hned při prvním předběžném výslechu dne 1. března 1692 shledány vinnými a poslány do vězení.
Dochovaný „dům čarodějnic“ v Salemu
Jednalo se o žebračku bez domova Sarah Good, samotářskou podivínku, která nechodila na bohoslužby a stranila se lidí Sarah Osborne a nešťastnou služku z domu reverenda Parrise - Titubu. Tato žena černé pleti pocházela dle některých zdrojů z Barbadosu, dle jiných to byla Indiánka.
První dvě ženy měly dívkám škodit kletbou, která způsobovala jejich záchvaty. Tituba jim prý vyprávěla příběhy o sexuálním obcování s ďáblem, učila je vařit různé lektvary a „nápoje lásky“, ke kterým využívala kouzla, která se naučila u svého domorodého kmene.
Umělcova představa Tituby, která učí dívky obcovat s ďáblem
Zatímco místní ženy vše popřely, otrokyně Tibuba se k čarování přiznala. Podala podrobný popis satana a jeho pomocníků v podobě černých psů, červených koček a žlutých ptáků. Tvrdila, že podepsala ďáblovu knihu. Děvčatům prý škodila pomocí černého psa a čarodějného dortu. A poskytla úřadům také několik jmen. Obvinění začala létat jako blesky a nikdo si nemohl být jistý, že příštím jmenovaným nebude i on.
Ďábel přišel za mnou a zavázal mě, abych byla jeho služebnicí.
Není cesty zpět
Případy podivných záchvatů dívek se množily. Ukazovaly neustále na další a další obyvatelky Salemu s tím, že jsou čarodějnice. Vyslýchána byla i čtyřletá holčička, dcera Sarah Good. Ta vypovídala dle protokolu „zmateně“. Její vystrašené a nesouvislé odpovědi byly brány jako přiznání k tomu, že je i ona čarodějnice. Nikdo nebral ohled na to, že je to malé dítě. Když obvinění padlo i na ctihodnou a bohabojnou Marthu Corey, která doslova sloužila víře a angažovala se v církvi, celá salemská komunita doslova propadla šílenství.
Během následujících měsíců se na seznam obviněných satanistů dostalo až 150 lidí z města i blízkého okolí. Nebyly to jen ženy chudé nebo se špatnou pověstí, naopak, děvčata ukazovala prstem na vysoce postavené a ctihodné ženy i na bohaté muže, kteří měli v městečku velkou autoritu a moc.
Situace se stala nezvladatelnou. Sousedka udávala sousedku ze závisti, manžel vypovídal proti své vlastní ženě, lidé se navzájem obviňovali z čarodějnictví kvůli vyřešení starých křivd a sporů.
Výslech ctihodné občanky Marthy Corey
24. března 1692 se podezřelou stala Rebecca Nurse, jejíž jméno vyřkla Anne Putnam. Ta tvrdila, že Nurse za ní chodí a očarovává ji. Nurse byla v době výslechu upoutaná na lůžko a nemocná, takže se teologiční poradci soudu shodli na tom, že fyzické tělo zůstalo v posteli a Nurse vyslala svého ducha. Až takto bizarní vysvětlení u soudu padala, jen aby bylo dostatečně vysvětleno, jak mohla nebohá nemocná Rebecca Nurse čarovat.
První popravy a nezlomený Giles Corey
Při procesech údajně očarované ženy křičely, omdlévaly, v extázi vykřikovaly nebo blábolily jména obviněných, a to vše jim prý způsoboval pouhý pohled či přítomnost obviněných čarodějnic. Kolečko výslechů skončilo v červnu a již 2. června 1692 začal proces s první obviněnou, Bridget Bishop.
Pamětní kámen, který připomíná oběšení Sarah Goode, je součástí Salemského památníku procesů
Tato žena byla známá svou pochybnou pověstí, častou návštěvou taverny, oblékala se nápadně (podle puritánských měřítek). Navíc byla třikrát vdaná. Svědčil proti ní i vlastní manžel. 19. dubna byla shledána vinnou ze čarodějnictví a odsouzena k trestu smrti oběšením. Trest byl vykonán 10. června 1692.
K procesu byl předvolán manžel Marthy Corey, tehdy jedenaosmdesátiletý Giles Corey. Ten se však odmítl k soudu dostavit a přivolané stráže doslova poslal „někam“. Soud se rozhodl v jeho případě přistoupit k tortuře a potrestání „bolestí dlouhou a těžkou“ (pain long and difficult). Na jeho tělo byly postupně pokládány balvany, což ho mělo přinutit, aby se k soudu dostavil.
Na každou otázku po položení kamene, zdali již má dost a k soudu půjde, odpověděl: „Dejte další, prosím.“ Tlak balvanů na Coreyho tělo byl tak obrovský, že mu vytlačil jazyk z úst. Zemřel, aniž by se k tribunálu dostavil a jeho umučení vyvolalo obrovskou vlnu nevole. Lidé začali pochybovat.
Umučení Gilese Coreyho
Vlna poprav pokračuje
Guvernér kolonie Massachusetts William Phips (1650–1695) začal tušit, že není něco v pořádku. Také ctihodný soudce Cotton Mather (1663–1728), který předsedal a radil dvanáctičlennému soudnímu sboru, apeloval na zdravý rozum zúčastněných s tím, že není možné dívkám vše věřit. Lodní kapitán John Alden, který byl za svou statečnost v okolí velice dobře znám, byl předvolán, protože dívky tvrdily, že on je sám ďábel.
Alden se jim vysmál a dívky při jeho spatření omdlévaly a dělaly obscénní gesta. Přesto už si nikdo nedovolil tohoto muže odsoudit. Aldenovi bylo uloženo domácí vězení, ze kterého uprchl a skrýval se až do skončení čarodějnických procesů. Spíše hrál roli v prvních sexuálních snech a myšlenkách předpubertálních dívek. Ale rozsudky smrti již byly vyneseny a nebylo v lidských silách je zastavit.
Popraveni oběšením byli chronologicky za sebou tito lidé: Bridget Bishop, Rebeca Nurse, Sarah Goode, Elizabeth Howe, Susannah Martin, Sarah Wildes, George Burroghs, Georg Jacobs starší, Martha Carrier, John Proctor, John Willard, Martha Corey, Mary Eastey, Mary Pardek, Alice Parker, Ann Pudeator, Wilmont Reed, Margaret Scott, Samuel Wardwell starší. Giles Corey byl umučen a ještě byla zastřelena dvojice psů. Sedm (počet těchto lidí se liší podle zdrojů) lidí zemřelo ve vězení na nemoci či špatné zacházení.
Ohraničené místo, kde byly vykonány popravy oběšením odsouzených
Moje žena? Děláte si legraci? Tak to by stačilo!
Soudce Mathers a jeho otec, který byl pokládán za nejmoudřejšího člověka všude kolem, napsali guvernérovi Phipsovi důraznou žádost o zastavení procesů. Masová hysterie se začala přelévat do okolí a reálně hrozilo, že vzájemné obviňování z čarodějnictví a následné popravy přerostou hranice státu Massachusetts. Poslední kapkou do trpělivosti guvernéra Phipse bylo obvinění z čarodějnictví a uvěznění Mary Phips, manželky guvernéra Phipse.
Phips nařídil definitivně zastavit procesy v říjnu 1692 a propustit obviněné lidi. Později zpytovali svědomí i soudci a přiznali, že chybovali. Jednali pod vlivem masové hysterie, ale jak jeden ze soudců přiznal - nikdy vlastně nevěřili, že v Salemu nějaká čarodějnice je. Důkazy o navštěvování údajných čarodějnic například ve snech či v podobě ducha nebo psa, které dříve uznali a na jejichž základě bylo několik lidí oběšeno, vzali zpět a svá tvrzení odvolali. Život to však samozřejmě lidem nevrátilo.
Po letech se dokonce rodiny obětí procesů dočkaly omluvy. Komunitu v Salemu ale procesy poznamenaly už navždy. Na místě poprav vyrostl památník obětem a v Salemu bylo zřízeno muzeum. Stalo se spíše jakousi atrakcí a zdrojem obživy místních. V městečku nyní čarodějnické procesy připomíná téměř vše a obchody se suvenýry jen kvetou.
Muzeum čarodějnic v Salemu
Salemský proces ovlivnil bezpočet filmařů a spisovatelů. Slavný dramatik Arthur Miller napsal divadelní hru Čarodějky ze Salemu, která se úspěšně hrála i u nás. Celovečerních filmů na téma procesů je mnoho. Seriál Salem, který byl úspěšně vysílán před pár lety, se nezakládá na pravdě, je to spíše fikce, ale opět procesy zpopularizoval a lidé si žádali další a další dokumenty a filmy.
Je to vděčné téma. Bohužel, vystavěné na krvi nevinných. A samotné procesy jsou ukázkou toho, kam až může člověk zajít, pokud je snadno ovlivnitelný a stržený davem fanatiků. Je pak schopen udat vlastní matku nebo manželku. Jak se ukázalo, přece jen dostal někdo rozum a zastavil to. Ale v historii Spojených států pojem „Salem“ bude navždy evokovat naprosto zbytečné procesy, které vyústily ve smrt nevinných lidí.
prameny:
časopis Epocha
časopis Enigma
Filmový dokument Čarodějnice ze Salemu
