Článek
Představitel drsných mužů Divokého západu a strohých zasmušilých detektivů s pěstmi pořád připravenými k útoku byl pro svou exotickou vizáž považován za Indiána nebo Mexičana. V žilách mu však kolovala směs krve úplně jiné etnické skupiny. Vlastně několika etnických skupin. Charles Bronson měl kořeny litevské, tatarské, polské a irské. Namíchaná směsice genů z různých částí starého kontinentu dala tomuto nevšednímu herci jeho neméně nevšední charisma.
Dětství Charlese Bronsona se nedá označit jinak než jako tvrdé. Měl 14 sourozenců a jeho rodina byla tak chudá, že další a další narození chlapci museli nosit šaty svých sester. Od dětských let musel malý chlapec tvrdě dřít v dolech. Budoucí hvězda stříbrného plátna neměla ani boty - Bronson chodil celé dětství bos.
Hvězda Charlese Bronsona na slavném chodníku slávy v Hollywoodu
Svou nevšední pílí a inteligencí však ve velké rodině vynikal. I když mu nikdo nedával žádnou šanci, sám chtěl vzdělání, tvrdě na sobě dřel, učil se po nocích a za vydatného přispění své matky jako jediný ze všech dětí vystudoval střední školu. Byl také válečným hrdinou a získal Purpurové srdce za statečnost. Třikrát se oženil a měl čtyři děti, které se po jeho smrti děsivě rozhádaly kvůli dědictví.
Filmový mstitel Harmonika nebo drsňák s citlivým srdcem Bernardo O'Reilly měl tvrdou hlavu, obrovskou vytrvalost, píli a houževnatost. A prosadil se. A dotkl se hvězd.
Jedenáctý z patnácti
Charles Bronson se narodil 3. listopadu 1921 jako Charles Dennis Buchinsky (litevsky Karolis Dionyzas Bučinskis) v chudém hornickém městečku Ehrenfeld v americkém státě Pensylvánie. Jako v pořadí jedenácté z patnácti dětí chudé rodiny neměl na růžích ustláno již od nejútlejšího věku. Rodina neměla ani na mléko, takže místo něj malému Charlesovi matka dávala do lahve čaj.
Rodina to byla vůbec velice zajímavá. Otec Walter Bunchinsky (litevsky Valteris P. Bučinskis, později Buchinsky bez prvního "n") se narodil v Litvě ve městě Druskininkai. Do Států emigroval za prací a doufal, že tam nalezne „americký sen“ a bude si žít jako král. Pocházel z etnika Lipků, což je jakýsi „podkmen“ Tatarů.
Matka Mary Valinsky bydlela o pár domů dál, narodila se v USA, ale shodou okolností to byla též Litevčanka. A jedna část Maryiných předků pocházela z Irska a druhá z Polska. Z tohoto genetického guláše vzešlo 15 dětí, které Mary začala rodit okamžitě po svatbě s Walterem.
Charles Bronson v roce 1966
Rodiče neměli peníze, abychom měli všichni nové oblečení, a tak jsme jej nosili jeden po druhém. Byli jsme hrozně chudí. Jenže já měl starší sestry, a proto se stalo, že jsem měl na sobě i holčičí oblečení. Matka mě oblékala do jejich šatů. Umíte si asi představit, co na to moji spolužáci…
Zavšivený chlapeček v dívčích šatech
Sedmnáctičlenná rodina se tísnila v malém třípokojovém polorozpadlém domečku a živořila na pokraji naprosté bídy. Sourozenci chodili do základní školy, ale tam se setkávali pouze s posměchem a šikanou. Pro svůj zanedbaný zevnějšek, podivný vzhled Mexičanů a jazykovou bariéru byli naprostými outsidery.
Často mívali vši nebo štěnice. Doma se mluvilo výhradně litevsky, takže Charles neuměl vůbec anglicky, jen pár slovíček. To vše vyústilo doslova v pronásledování od spolužáků.
Představme si zanedbaného, špinavého, hubeného, bosého, hladového a zavšiveného klučíka v dívčích šatech, který se s nikým nemohl domluvit, protože nerozuměl. Charles Bronson se stal obětí šikany doslova kruté, byl bit a pronásledován. Starší sourozenci už se ho nemohli zastat - jeden po druhém raději z neutěšeného domova odcházeli.
Táta byl hloupý megaloman. Všichni se mu posmívali a byl fakt zhoubou celé naší rodiny. Já ani nevím, jestli jsem ho miloval, nebo nenáviděl. Ale nic mezi tím. Přišel domů z práce opilý, nebo z hospody, kde propil všechen týdenní plat. My, děti, se schovávaly pod postele nebo do sklepa. Ale máma, ta byla první na ráně.
Z tv seriálu Muž s kamerou z roku 1959
Dolar za tunu
Na rodinu však čekala další rána. V roce 1926 přišli o dům, který patřil uhelné společnosti a ta po nepovedené stávce horníků všechny vyhnala z jejich příbytků. Rodina Buchinských se musela přestěhovat do sklepa jiného horníka. Bydlení ve sklepě později Bronson označil za „šílenost“ a svého otce, který ve své primitivnosti stávku vedl, nenáviděl až za hrob. Považoval Waltera za příčinu všeho zla, které sourozence a milovanou matku kdy postihlo.
Když mu bylo deset let, otec zemřel. Nebyla jiná možnost, Charles musel do práce. Zaměstnali ho v místních uhelných dolech, nejprve v kanceláři, později začal fárat do šachty. Za každou vytěženou tunu dostal dolar.
Vydělával pouhé čtyři dolary měsíčně a tak raději s jedním ze svých bratrů přešel dobrovolně na nejnebezpečnější práci: odstraňování „hajcmanů“ ze starých těžebních chodeb, přičemž často docházelo k závalům. Na šachtě strávil dlouhých osm let.
Za tunu uhlí jsme dostávali jeden dolar. Celý den jsme trávili přípravou uhlí, abychom ho druhý den mohli vyvést ven. V dolech jsme byli chlapi všech národností - Poláci, Irové, Němci… dorozumívali jsme se lámanou angličtinou a rukama a nohama, ale vytvořili jsme si k sobě pouto. Věděli, kolik toho za den zvládnou a tudíž jak si co nejlépe vydělat. Dělali jsme to společně. Práce to byla opravdu těžká, všechno se muselo vyvážet ručně.
1961
V armádě, tam je hej. Až na tu klaustrofobii
Přesto, nebo možná právě proto, se Bronson „hecnul“ a za vydatného přispění své matky jako jediný z celé rodiny dokončil střední školu. Můžeme se jen dohadovat, jak toto jeho hrozné dětství ovlivnilo jeho povahu. Mohl tomu propadnout a jít ve stopách svého otce či bratrů - oženit se, do smrti pracovat v dolech, propíjet výplatu a mlátit děti i ženu. Ale Bronson byl jiný. Citlivý chlapec toužil po něčem lepším. Jeho obrovská píle a tvrdohlavost se vyplatila.
Když narukoval do armády, nemohl si změnu vynachválit. Na rozdíl od jiných pro něj pobyt v kasárnách znamenal pohodlnější život. Na rozdíl od bídy, hladu, zmaru, smutku a hanby, kterou zažíval v rodině, mohl začít konečně skutečně žít. Jeho charakter se ale krutým dětstvím spíše zocelil. Než aby tomu podlehl, toužil být lepší. Vrozená píle a houževnatost mu dovolila poprat se i se službou v armádě.
Kluci naříkali a chtěli domů. Někteří plakali, že nemůžou v kasárnách spát, že mají klaustrofobii. Houby věděli, co je klaustrofobie. Já po osmi letech v dolech trpěl takovým strachem, že když mě poprvé zavřeli do letadla, tak jsem málem umřel. Ale u armády bylo fajn, měl jsem poprvé svou postel, teplé jídlo a naučil se anglicky.
To se psal válečný rok 1943. Po výcviku u letectva v Arizoně nastoupil jako střelec bombardéru B-29 u 39. bombardovací skupiny. V jejich řadách s přezdívkou „Polák“, kterou získal kvůli silnému přízvuku, absolvoval na pětadvacet nebezpečných bojových misí nad Guamem v Pacifiku proti japonskému nepříteli a za zranění v boji obdržel Purpurové srdce.
Díky pětadvaceti bojovým misím, které Buchinski strávil ve stísněných prostorách létající pevnosti, se u něj plně rozvinula klaustrofobie, která u něj propukla již v dolech a už se tohoto nepříjemného strachu nezbavil do konce života. V armádě se naučil také bojovat a první hmaty a chvaty si vyzkoušel hned po návratu do civilu. V dobrém i špatném smyslu. Bohužel.
S Carole Mathews ve filmu Souboj v Boothill 1958
Až oloupu cibuli, jdu do ringu. Pak upeču dort a zmlátím farmáře tak, že skončím ve vězení.
Po válce se vrátil domů. Jako válečný veterán měl tři měsíce na rozhodnutí, zdali chce zpět do dolů. Odmítl. Už poznal, že „venku“ je lepší svět a chtěl víc. Tomu se nikdo nemohl divit. Maminka mu na cestu jako praktikující a silně věřící katolička dala požehnání a loučení s ní označoval Bronson později jako srdcervoucí. Rozloučil se i se zbytkem sourozenců a dal hnusnému Ehrenfeldu sbohem. Odjel do New Yorku, kde zůstal zcela bezprizorní, pouze s pár dolary v kapse a s hlavou plnou naděje v budoucnost.
Vystřídal řadu příležitostných zaměstnání, některá byla vysloveně úsměvná. Drsný zasmušilý Bronson s ostře řezanými rysy vražedného pistolníka loupe v kuchyni cibuli…Faktem je, že u loupání cibule vydržel tři dny. Kdo by se tomu divil. Poté se nechal zaměstnat na farmě. Práce se zvířaty a stroji ho velice bavila. Když už to vypadalo nadějně, majitel se na něj vykašlal a nedal mu žádný plat.
To ovšem neměl dělat. Charles, dosud působící jako hotový beránek, vybuchl tak strašlivě, že veškerá nastřádaná křivda musela ven. Poklidně působící idylickou farmu Bronson doslova srovnal se zemí. Rukama. Vyděšený farmář nevěřil svým očím, co se z dosud dobrosrdečného nádeníka stalo za monstrum.
Z tv pořadu The Travels of Jamie McPheeters
Když rozkopal farmu doslova na atomy, vzal milého farmáře, vyzdvihl ho do vzduchu a hodil ho mezi prasata. To si samozřejmě farmář nenechal líbit. Když se oklepal od hnoje a prohlédl si místo, na kterém kdysi stávala jeho farma, zavolal policii. Charles putoval na měsíc do vězení.
Intermezzo ve Filadelfii a návrat do New Yorku - konečně vím, co budu dělat. Hrát.
Poté se vydal do Filadelfie a udělal si pekařské kurzy. Chvíli se živil jako boxer, v ringu využil toho, co se naučil v armádě. Navíc se začal zajímat i o umění a po práci docházel do večerní školy na lekce kreslení. Sebevědomý a vojnou vycepovaný Charles brzy zjistil, že je v kurzu dál než jeho vlastní instruktor. Praštil se školou i prací, dal Filadelfii sbohem a odjel zpátky do New Yorku zkusit něco úplně nového. Hraní.
V první polovině 50. let si změnil jméno na Bronson, protože slovanská jména tehdy budila podezření a Buchinsky by mu vstup do uměleckého světa nijak neulehčil. V tehdejší silně protikomunistické Americe znělo toto příjmení moc rusky a to bylo špatně. Na jméno Bronson přišel jednoduše - jmenovala se tak ulice, která ústila do filmového studia.
Chtěl hrát také proto, že se kolem filmu točily obrovské peníze a to ho lákalo. A není se co divit. Po letech živoření, hladu, bídy a utrpení se chtěl vypracovat a vydělat si. A hodně. Od roku 1947 hrál v provinčních scénách v New Yorku a od roku 1951 se začal objevovat ve filmech. Nejdříve to byly epizodní role, brzy však začal už jako Charles Bronson dostávat hlavní role. Díky svým ostrým rysům se dokonale hodil do westernů.
Tv seriál Empire z roku 1963
Jeho velice zajímavé fyziognomie, nesporného talentu, charisma a obrovského osobního kouzla si začalo všímat čím dál víc režisérů. Navíc Bronson byl velmi cílevědomý muž, pro kterého nebylo nic nemožné. A hlavně - na nic si nehrál. Byl také velice skromný a věděl, kde jsou jeho limity. Přijal škatulku ostrého drsného hocha s ostře řezanou zachmuřenou tváří a aureolou tajemna. A mohl hrát.
Před filmovou kamerou debutoval roku 1951 v komedii You're in the Navy Now. Výraznější role se dočkal v thrilleru House of Wax (1953) V roce 1954 se Charles Bronson objevil ve westernech, do kterých byl doslova předurčen. Vera Cruz, Ridding Shotgun, Drum Beat, Apač, Jubal (1956).
První hlavní postavy si střihl ve westernu Showdown at Boot Hill (1958), thrilleru Machine-Gun Kelly (1958) a dramatu Nebezpečné svědectví (1958). A v roce 1960 potkává Osud v podobě sedmi pistolníků, kteří brání vesnici před loupeživými nájezdy bandy lumpa Calvery. A kariéra Charlese Bronsona letěla ke hvězdám.
A zase těch sedm. Statečných.
Slavný western Sedm statečných (1960) katapultoval ke hvězdám všech sedmero hlavních protagonistů, včetně Charlese Bronsona. Jeho zasmušilý pistolník s citlivým srdcem Bernardo O'Reilly působil jako zjevení. Už při scéně „verbování“ Bernarda, který zrovna štípe dříví, mohly fanynky obdivně vzdychat při spatření obdivuhodné muskulatury Charlese Bronsona.
Sedm statečných
A pak dojemně štkát při sblížení kamenného a tvrdého ostrostřelce s vesnickými dětmi. Scéna, kdy padlému pistolníkovi děti dávají kytičku na hrob, patří k opravdovým dojákům. Bronson se stal hvězdou stříbrného plátna, přesně tak, jak si naplánoval. Dalo by se říct, že Bernardo byla jeho životní role. Omyl. Ta pravá role na něj teprve čekala.
Po famózním úspěchu Sedmi statečných hrál další role, například ve filmu A Thunder Of Drums (1961). Po boku dalších statečných Steva McQueena a Jamese Coburna se objevil ve slavném válečném dramatu Velký útěk (1963), dále například ve filmech Písečný ptáček (1965), Bitva v Ardenách (1965), Zakázaný majetek (1966), Tucet špinavců (1967). A v roce 1968 přichází na scénu tajemný psanec a mstitel Harmonika.
Tenkrát na Západě
Once Upon a Time in the West (1968), jeden z nejslavnějších westernů všech dob, má kouzelnou atmosféru, strhující lokace v Monument Valley, hvězdné obsazení, nádhernou Morriconeho hudbu a jakousi tklivou a nepostihnutelnou atmosféru. Jde spíše o rozjímání nad minulostí i budoucností Divokého západu, než o příběh pomsty. Henry Fonda, Claudia Cardinale, Jason Robards excelují a ještě více exceluje Charles Bronson. Tajemný mstitel Harmonika, psanec, o kterém nevíme vlastně nic.
S Claudií Cardinale - Tenkrát na západě
To byla ostuda. V životě jsem to nedržel v ruce, natož v puse. Vypadal jsem jako blázen. Naštěstí mi poradili odborníci. Ale nebyl jsem schopen na tom vyloudit ani jeden tón, který by nezněl, jako když přejedete kočku…
Scéna, ve které poprvé zazní ona mrazivě truchlivá hudební fráze na foukačku, kdy na Bronsona čekají tři chladnokrevní zabijáci, vešla do dějin. Bronson však neuměl harmoniku ani držet, natož na ní vyloudit byť jeden tón. Naštěstí byl na place přítomen vyhledávaný hráč na chromatickou foukací harmoniku Franco De Gemini, jenž Bronsonovi vysvětloval, jak harmoniku správně držet a jakým způsobem do ní dýchat, aby herec působil přesvědčivě.
Surrealistický zvuk harmoniky se do dějin filmu navždy zapsal prostřednictvím bývalého horníka, kterému foukačka nikdy nic neříkala. Na jednu stranu absurdní, na stranu druhou vlastně roztomilé. Strhující Morriconeho hudba, De Geminiho foukací harmonika a neuvěřitelně expresívní herecké výkony dělají z filmu Tenkrát na Západě právem perlu světové kinematografie. A z Charlese Bronsona se stala perla herecká. Režisér Sergio Leone o Bronsonovi řekl, že je to nejlepší herec, se kterým kdy točil.
Tenkrát na západě
Evropské intermezzo a Přání smrti
V Evropě, kde se po těchto snímcích stal nesmírně populárním, následně natočil několik filmů, z nichž stojí za zmínku zdařilý krimi thriller Cestující v dešti (1969) či koprodukční western Rudé slunce (1971) s pozoruhodným mezinárodním obsazením Toshiro Mifune, Alain Delon, Ursula Andress a Bronson. V roce 1971 získal také Zlatý glóbus pro nejpopulárnějšího herce na světě.
Velmi dobře si vedl i po návratu do států v 70. letech, kdy počínaje mafiánským snímkem Valachiho svědectví (1972) vyměnil westerny a válečné filmy za neméně úspěšné krimithrillery z městského prostředí.
Ze spolupráce s britským režisérem Michaelem Winnerem záhy vzešlo po O´Reillym a Harmonikovi jeho třetí nejslavnější alter ego, architekt Paul „Mstitel“ Kersey z kriminálního dramatu Přání smrti (1974). Kontroverzní snímek nabízel v době stoupající pouliční kriminality brutální sílu jako její řešení. Film se dočkal obrovského ohlasu a čtyř nepříliš vydařených pokračování.
S Lino Venturou v roce 1972
V 80. letech hrál Charles Bronson vesměs v béčkových detektivkách mnohdy nevalné kvality. Důstojným epilogem jeho herecké kariéry se stala první polovina 90. let, kdy natočil televizní snímky Mořský vlk (1993), krimi Donato a dcera (1993) a kriminální trilogii Rodina policajtů (1995, 1997, 1999). Jediným jeho filmem z této doby uvedeným v kinech bylo poslední, páté Přání smrti (1995). V součtu natočil přes 70 filmů.
Nejsem děvkař. To říkal McQueen. Že mu taky všechno věříte…
Charles Bronson měl pověst velkého svůdníka. Ale pravdou to nebylo, byl to drb, který o něm šířil kdo jiný než cholerický vtipálek Steve McQueen. Když se Bronson zamiloval, byl věrný. Rád vzpomínal na svoje „poprvé“, které se odehrálo ještě v jeho rodném městě, v době, kdy přišli o dům a bydleli ve sklepě.
Z filmu Nálet na Entebbe z roku 1977
Na svoje poprvé nikdy nezapomenu. Už od nepaměti jsem to chtěl dát dohromady s jednou holkou, mně bylo šest, jí šest a půl. Stalo se to v nejhorším období mého života, to nás zrovna vyhodili z domu… Táta nám všem vyholil hlavy, prevence proti vším. A ona mě nechtěla. A pak o mnoho let později, to mi bylo asi 12, bylo to 4. července na pikniku, seděla tam ta holka. Dal jsem jí jahodové lízátko, protože jsem ho sám nechtěl; raději jsem si vytáhl žvýkací tabák, ten mi chutnal. Kouřit jsem začal až o rok později… Takže jsem jí dal to lízátko a další věc, co si pamatuju, že se to stalo…
Poprvé se oženil ještě v době, kdy s herectvím začínal, v roce 1949. Harriet Tendler poznal ve Filadelfii, kde spolu chodili na kursy malířství. Měli spolu dvě děti, dceru Suzanne Frances a syna Anthonyho Charlese, a prošla s ním cestu až na vrchol. Rozvedli se v roce 1965. Harriet později uvedla, že nikdy nepoznala nikoho tak cílevědomého, jako právě Bronsona. Na první rande přišel s roztrhanou košilí a sedmi centy v kapse. Ale hrdě jí tvrdil, že se proslaví a to se také stalo.
Životní láska Jill a pak už to šlo všechno z kopce…
Jako svou životní a osudovou lásku Charles Bronson vždy označoval manželku číslo dvě, o kterou musel dokonce tvrdě bojovat. Při natáčení Velkého útěku se totiž zapletl do milostného trojúhelníku. Kolega David McCallum mu představil svou manželku, herečku Jill Ireland. Bronson se jí líbil a manžel nakonec na její novou lásku přišel. Při natáčení byla atmosféra opravdu hustá a během jedné z hádek McCallumovi řekl, ať už toho nechá, že mu Jill stejně přebere a ožení se s ní. A také oženil. V roce 1967.
Milovaná Jill…
Jill měla tři děti, spolu počali ještě dceru Zuleiku a adoptovali další dívku jménem Katrin. Jeho životní lásku mu vzala rakovina prsu. Bronson přerušoval natáčení a odmítal nabídky, aby nemocnou Jill mohl doprovázet k lékařům a na ozařování. Zoufale hledal různé léčitele a šarlatány, ale marně. V roce 1990 Jill v pouhých 54 letech rakovině podlehla.
Já nemám Alzheimera a dokážu vám to. Tím, že se zase ožením!
Bronson byl ztrátou Jill naprosto zdrcený. Sice ještě natáčel, ale začalo se ozývat zdraví. Už to prostě nebyl on. Jeho děti se začínaly obávat, že trpí Alzheimerovou nemocí. Zvlášť, když se Bronson oženil potřetí. V roce 1998 si vzal výrazně mladší Kim Weeks, která znala jeho manželku Jill a byla to jakási pečovatelka.
Škoda, že můj obrovský dům nemůže vidět moje maminka. Ta naše chatrč by se do něj vešla asi tak 3000 krát. Kdyby ještě žila, dal bych jí obrovský dům vedle mého a smáli bychom se na sebe z oken…
Charles Bronson v Cannes, 1987
Řeči o tom, že Bronson trpí Alzheimerem, neutichaly, ba naopak. Bronson se s Kim zavřel do své obrovské rezidence v Bel Air a přestal vycházet. Nepoznával prý své blízké, ztrácel kontakt s realitou a žil ve vzpomínkách. Herec to tehdy však rázně popřel. Prý to jsou všechno „kecy závistivců“ a pomluvy. Když ho někdo potkal na procházce, herec byl vzteklý a zlý a bezdůvodně vyjížděl na kolemjdoucí, protože měl pocit, že na něj „čumí“. Není divu, že se o demenci Charlese Bronsona mluvilo jako o hotové věci.
Charles Bronson zemřel 30. srpna 2003 ve své vile ve věku 81 let. Bezprostřední příčinou smrti byl zápal plic. Co se strhlo po jeho smrti, to by ale tvrdohlavý pistolník zřejmě nevydýchal a jeho děti by dopadly stejně, jako onen neplatící farmář. Po přečtení závěti slavného herce vypukl obrovský skandál mezi Kim a dětmi Charlese Bronsona navzájem.
Perte se a žerte se. Mně už je to jedno!
U notáře si všichni vjeli do vlasů, když se začala číst závěť. Bronson si přesně rozmyslel, jak naloží se svým majetkem v hodnotě více než jedné miliardy korun. Sotva začal notář závěť číst, spustila se nechutná hádka. První, kdo propukl v hysterický pláč, byla poslední Bronsonova žena Kim. Plakala, že byla „odbyta“ pouze vilou v Malibu v hodnotě 225 miliónů korun.
Hřbitov s hrobem Charlese Bronsona v Brownsville ve Vermontu
Ztropila okamžitě scénu. Počítala ještě s domem ve Vermontu a letním domem u moře. To ale rozlítilo Tonyho, Bronsonova syna z prvního manželství s Harriet Tendler, který jí vmetl do tváře, že víc si nezaslouží a neměla by dědit vůbec nic.
Pak ale skoro plakal on. Společně se sestrou Suzanne zdědil sice pár miliónů, ale to se teprve chystalo k největšímu překvapení. Strhla se rvačka, když se všichni dozvěděli, že nejvíce - téměř dvojnásobek oproti ostatním - náleží nejmilovanější Bronsonově dceři Zuleice. Společná dcera s milovanou Jill byla otcovým miláčkem, ale byla také Charlesovi nablízku do posledních chvil. Ostatní děti neměly o otce zájem, měly pocit, že přijet jednou za rok na návštěvu a shrábnout prachy naprosto stačí.
Horkokrevný Tony se začal prát s macechou, sestra Suzanne škubala vlasy Zuleice a konsternovaný notář musel volat policii. Rodinný přítel později konstatoval, že kdyby tohle viděl Charles Bronson, každému z nich by nafackoval, žena, muž, dcera, syn, vše by mu bylo jedno. Jak vždy sám říkal - „Jsou to moje peníze za mojí práci a udělám s nimi co chci já.“
Já, drsňák a padouch s dobrým srdcem, Charles Bronson
Budiž řečeno, že je to pravdou. Z nejchudší bídy zrozený, tvrdě pracující a živořící muž dokázal vystoupat až k filmovému nebi a dotkl se hvězd. Obdivuhodný, cílevědomý, charismatický a nezapomenutelný muž.
Charles Bronson 3. listopad 1921 - 30. srpen 2003
Prameny:
