Ďábelský Béla Lugosi: Osudová role Draculy ho připravila o rozum. Žil a choval se jako upír

Popsat život tohoto zvláštního muže není lehké. Je opředený pavučinou pomluv, různých fantastických a scestných teorií a historek doslova bizarních. Ale některé z nich jsou pravdivé a faktem zůstává, že uhrančivý herec do dnešní doby nepřestává fascinovat nejen filmové diváky. Jeho ztvárnění krvelačného Hraběte Draculy z roku 1931 je přelomové. A s tímto filmem souvisí i změna osobnosti Bély Lugosiho.

Ne že by do té doby nebyl tak trochu - jiný. Zažil si hrůzy, které si přinesl do dalšího života v Americe ze své domoviny. Co prožil v první světové válce, to by zanechalo šrámy na každém, nejen na citlivém nitru zvláštního umělce, který ani bezmála 70 let po své smrti neztratil na popularitě.

Byl skutečně krutým sadistou, který se ještě ke všemu zbláznil? Byl to vrah, který si liboval v krvi? Skutečně rdousil a kousal své manželky a milenky? Koketoval s černou magií? Pojilo ho temné pouto s Borisem Karloffem, mužem, který proslul také jako představitel hororových monster? Stal se Draculou i ve skutečnosti? Omládlo jeho tělo po smrti? Říká se to. A nejen to.

Záhadný, tajemný a možná neprávem ostrakizovaný Béla Lugosi.

(Křestní jméno lze psát s krátkým i dlouhým e, v článku použito tvaru Béla s é, po změně jeho jména na umělecký pseudonym, pozn. autorky)

Bela Ferenc Dezső Blaskó - tak znělo celé jméno muže, který se narodil ve městě Lugos (Lugoj) na maďarsko-rumunském pomezí. Do rodiny poměrně bohatého bankéře Istvana a jeho manželky Pauly přibyl Bela jako nejmladší ze čtyř dětí 20. října 1882. A už od mala projevoval umělecké sklony. Otec byl zcela proti, jak to v takových případech bývá. Hádka následovala hádku, zákaz následoval ještě horší zákaz a došlo i na fyzické tresty. Ve dvanácti letech se Bela rozhodl, že uteče z domova.

A svého rozhodnutí brzy trpce litoval. K divadlu, jak původně plánoval, floutka s tajemnýma očima nikdo nepřijal. Skončil jako horník v tehdy naprosto nelidských podmínkách, kdy život člověka neměl vlastně vůbec žádnou cenu. Kluka používali staří horníci jako kanárka a pomocnou sílu. Několikrát mu šlo - jak se tak říká - o kejhák. Nakonec utekl s kočovnou divadelní společností a na pár let Belova stopa úplně mizí.

V roce 1911 se objevuje jako člen národního divadla v Budapešti. A brzy měla vypuknout první světová válka. Když se tak stalo, narukoval do armády a zúčastnil se bojů na východní frontě. Pluk byl v sestavě 68. pěší brigády 34. pěší divize (VII. armádní sbor) vyslaný do Vojvodiny proti Srbsku a následně přesunutý na frontu v Haliči proti Rusku. Pak se stal členem docela speciální jednotky - lyžařů. Prokázal dost velké hrdinství v boji. Jednou se ale stala událost, která Belu úplně změnila. On sám to později označil za „den, kdy do mě vstoupila temnota“.

Při tuhých bojích byla zmasakrována celá jeho jednotka. Bela upadl a na něj se sesypala těla jeho mrtvých kamarádů. Dělal mrtvého, nic jiného mu nezbylo. Byl zaživa pohřben v masovém hrobě, který byl naštěstí vykopán narychlo a zasypán také narychlo - nepřítel chtěl co nejrychleji zahladit stopy. Bela se málem udusil, ale našel si nějakou vzduchovou kapsu mezi dvěma těly. A čekal.

Asi si nikdo neumí představit, co prožíval. Ztratil zcela pojem o čase a nevěděl, jak dlouho tam byl. Když mu začal kyslík docházet, na pokraji smrti se z hrobu vydrápal ven. Nepřítel byl už pryč, ale Belovi to bylo jedno. Dle svých slov měl zemřít také a také se pokusil hned u hrobu svých bojovníků spáchat sebevraždu, ale motouz, na kterém se chtěl oběsit, se přetrhl. Neuvěřitelná a nepředstavitelná událost.

Přes hrůznou událost, která se mu stala, nebyl do civilu propuštěn. Velitelé tuhle „maličkost“ nepokládali za důležitou a Bela musel dál bojovat. Byl třikrát raněn a z války si odnesl chronický zánět sedacího nervu. Kvůli špatnému ošetření a nevyhovující léčbě se mu tento problém opakovaně vracel celý život. Byl povýšen za hrdinství do hodnosti kapitána, dostal medaili, ale pořád byl v aktivní službě.

Tak se rozhodl zešílet. Což mu nečinilo žádný zvláštní problém. Byl jednak nesmírně talentovaný herec, ale to nebylo to hlavní - již zmíněná „temnota“ ho prý celého opanovala, takže když sehrál (a možná tak trochu ani nesehrál) záchvat psychického zhroucení, zděsili se toho i polní felčaři a raději ho ze služby propustili.

Po odchodu do civilu bylo rázem po šílenství, alespoň navenek. Bela se vrátil k divadlu a pod pseudonymem Arisztid Olt se vrhl na herectví. Hrál poprvé i ve filmu - Plukovník, ještě němý film, znamenal vzestup popularity. Samozřejmě u žen, které se ho bály a zároveň je nesmírně přitahoval. A také se oženil. Manželka číslo jedna (a bude jich ještě mnohem, mnohem více!) se jmenovala Ilona Szmick.

Jenže Belovi začala kvůli politickým neshodám hořet půda pod nohama. Nově vzniklé Maďarsko zachvátila revoluce a Bela nechal svou novomanželku napospas, sebral se a odjel. Nejprve do Německa, kde natáčel - jeho první filmy se vesměs nedochovaly, ale už tam perlil v rolích různých podivínů a monster. Za zmínku stojí snad jen Janusova hlava - kde ztvárnil doktora Jekylla a pana Hyda. Němci se ho však báli a není divu - dělal opravdu podivné věci.

Všichni byli rádi, když si koupil lístek na zaoceánský parník Gróf Tisza Istvan a vydal se do Spojených států. Na jejich území vstupuje ilegálně a kupodivu v New Orleans. Co tam dělal, zrovna ve městě, které je prodchnuto temnými rituály dodnes, o tom se zcela odmítl bavit. Pouze řekl, že:

Asi byl vždy tak trochu více psychicky narušený. A našli ho v New Orleansu, jak se v dlouhém plášti potuluje po městě - samozřejmě načerno, bez povolení k pobytu. Dokonce ho skrývala maďarská komunita, kde využil situace a oženil se s manželkou číslo dvě - Ilonou von Montagh.

Tato herečka mu sňatkem vlastně udělila povolení k pobytu. 23. března 1921 se přihlásil imigračním úředníkům na newyorském Ellis Islandu. A mění si jméno. Od té doby vystupuje jako Béla Lugosi, podle svého rodného města. Po získání občanství se Ilonou se okamžitě rozvedl. A šel za svým snem.

Svět filmu Bélu Lugosiho úplně uchvátil. Ještě v roce 1921 odehrál svou první anglicky mluvenou roli v divadelní hře Vlčí Mák a rok na to v Hollywoodu ve filmu Tiché rozkazy. Pak přichází celá řada méně úspěšných rolí. Anglicky totiž vůbec neuměl a veškerý text se učil foneticky. Prý to nepotřeboval, protože za něj hrála jeho temnota, o které vůbec rád mluvil. Nakonec se na naléhání všech okolo anglicky naučil - mohla za to hlavně příležitost k roli doslova osudové, kterou dostal.

V roce 1927 divadelní scenárista John Balderston přepsal román Brama Stokera, Draculu, do divadelní podoby. Slavné dílo vyšlo v roce 1897. Vdova po Bramu Stokerovi, Florence Balcombe, se rozhodla, že román jejího manžela NIKDY nebude dramatizován ani zfilmován. Vleklý soudní spor s tvůrci slavného Nosferatu (1922) s příšerným (v tom oslavném slova smyslu) Maxem Shreckem v hlavní roli (stíny dlouhých prstů nad hrdlem mladé nebohé dívky) iniciovala právě Florence.

I když tvůrci změnili jména, například místo Draculy se hrabě jmenoval Orlok, bylo naprosto jasné, že jde o přepis díla Dracula. A vdova, mezi námi velice pohledná a inteligentní žena, se soudila a soudila a rozhodla se, že nikomu nikdy práva na film nedá.

Nikomu, nikdy, až na Bélu Lugosiho. Ten sám pocházel vlastně z úpatí Transylvánských hor a za vdovou Florence se rozjel osobně. Co jí řekl, čím na neoblomnou dámu zapůsobil, jak se to vůbec stalo, nikdo neví dodnes, ale Florence práva na Draculu Lugosimu dala. A pak se nechala slyšet, že „toho ne-člověka“ už nikdy v životě nechce spatřit. Asi zase přišla ke slovu „temnota a ďábel“, jak už to Lugosi téměř mistrně ovládal.

Divadelní premiéra Draculy na Brodwayi v říjnu 1927 měla obrovský úspěch právě zásluhou hlavního představitele Bély Lugosiho. Jako Dracula byl opravdu přesvědčivý a ohromující. Byl tak přesvědčivý, že o něm začala kolovat řada strašidelných historek. Prý je vyznavačem okultismu, má nadpřirozené schopnosti a jde o převtělení skutečného Draculy.

Hrál bez líčení - jeho bledá, doslova mrtvolná tvář nepotřebovala ani kapku mejkapu. Oči měl naprosto démonické - planoucí a pronikavé. Dokonce zuby měl špičatější, než normální, běžný člověk. Zvučný hlas jako kaskáda plynul po divadle, že se zdálo, že šeptá každému divákovi zvlášť. Neuvěřitelný úspěch divadelní inscenace inicioval také spoustu protestů - vesměs od zkostnatělých dam z různých křesťanských spolků.

Divačky omdlévaly, skutečně omdlévaly, nikdy nikdo nic podobného neviděl, snad jen za éry Rudyho Valentina, který musel mít najaté „vynášeče“ omdlelých dam, které nezvládly pohled do jeho filmových očí.

Béla Lugosi se opět oženil. Manželka číslo tři byla bohatou vdovou, ale po pouhých třech dnech Beatrice Weeks přiběhla na úřad a hystericky křičela, ať ji s „tím sadistou okamžitě rozvedou!“ Začalo se šuškat, že tohle přece nemůže být samo sebou. Že to musí být opravdový démon. A jaký skandál nastal, když byl uveden do kin zfilmovaný Dracula, to si asi neumíme plně představit.

Režisér Tod Browning v roce 1931 dostal na filmové plátno první filmové zpracování románu Dracula a Béla Lugosi nastavil laťku hodně vysoko. Poprvé totiž upír neznamenal pouze krvelačnou příšeru. Lugosi předal stříbrnému plátnu upíra nového - s nádechem erotiky, sexuální přitažlivosti a osobního kouzla.

Zatímco dříve byl upír prostě jen monstrum, při jehož spatření diváci měli řvát hrůzou, Lugosi byl upírem, který dokázal touhu po krvi podbarvit jiskřením tak neuvěřitelně erotickým, že postavil základ ke ztvárnění upíra coby sexy a tajuplného muže, vesměs krasavce, jak to známe dnes -viz například Stmívání, Pravá krev, Upíří deníky a podobně. Ale zmíněná díla jsou opravdovým „čajíčkem“ proti tomu, co ve filmu předváděl Béla Lugosi.

Na premiéře se objevil s mladou, půvabnou a milou asistentkou Bridget Brighton, která byla všeobecně považovaná za jeho milenku. Mladičká dcera slavného lékaře byla krátce po slavnostním večeru nalezena ve svém bytě právě svým otcem. Přivolaní policisté později vypověděli, že nic takového nikdy neviděli. Bridget ležela nahá v kaluži krve s rozdrásaným hrdlem.

Příčina smrti zůstala záhadou, stejně jako vrah. Jeden z policistů říkal, že to snad nemohl udělat člověk, hrdlo měla doslova rozervané na cáry jako od nějakého zvířete. A na koho se opět zaměřila pozornost? Jak jinak. Posvátná hrůza z osoby Bély Lugosiho mezi lidmi zesílila. A mělo být ještě hůř.

Najednou to všechno doslova prasklo a začalo „vylézat“ ven. To, o čem se jen šeptalo. To, co Béla Lugosi dělal.

Kam Lugosi vkročil, tam byl následován suitou pomatených fanynek, které svého Draculu chtěly uzurpovat jen pro sebe. O večírcích, které pořádal ve svém domě, kterému se přezdívalo „Draculův hrad“, kolovaly zvěsti doslova nevídané. Nesmělo se tam například svítit, pouze mihotavé světlo svíček mělo doprovázet Bélův příchod, který vždy oznamoval gong. Objevil se v dlouhém plášti, černém s červeným lemem, prohlédl si své fanynky a svou vyvolenou si odvedl do ložnice.

Co se tam dělo, popisovaly dívky různě. Některé skončily v katatonickém stavu. A některé nepopisovaly raději nic, utekly s křikem co nejdále.

A někdo zmínil, že úmrtí herce Lona Chaneyho, který původně roli Draculy dostal před Lugosim, nebude tak přirozené. Nemůže být. Byl obsazen, měl podepsanou smlouvu a najednou dosud zdravý muž, který si na nic nestěžoval, zemře během dvou týdnů na pokročilou rakovinu plic? A všichni ukázali prstem - za to určitě může Lugosi! Aby toho nebylo málo, ozvala se manželka číslo dvě - Ilona von Montagh. A běhala od jednoho ke druhému, aby před Bélou varovala - hlavně ženy.

Padaly z ní podrobnosti jejich krátkého manželství, které vyznívají opravdu prapodivně. Ale měla na to i svědky, kteří odpřisáhli, že ji Béla týral, uzurpoval a snažil se z ní vychovat dle svého mínění „správnou ženu“. Také ji často rdousil a škrtil, až nemohla dýchat. Vůbec se velice rád zaměřoval na její hrdlo - a to bylo daleko dříve, než vůbec o nějakém Draculovi slyšel.

Když měli před rozvodem, svázal ji do kozelce a držel pár dní v nějaké temné kobce, ze které Ilonu zachránil jeden muž z komunity maďarských emigrantů. Vyžíval se v její bolesti. Dokonce zabil jejího psa.

Jeho fanynky to však označily za pomluvu zhrzené ženy a už už chtěly se svým Draculou skončit v posteli. Tento sen (zlý) se splnil Claře Bow. V tehdejší době byla něco jako dnešní sexbomba, Miss nebo Playmate. Clara Bow byla hlavně opravdu prostoduchá. Sice roztomilá, éterická, smyslná, ale hloupá. Slavné divě se přezdívalo „královna erotiky“.

Ta se do démonického herce naprosto zbláznila a netajila se, že ho chce svést. Clara se stala úplně posedlou. Béla ji měl v patách na každém kroku. Dokonce si ho chtěla vzít. Lugosi ji však několikrát velice zdvořile odmítl, dokonce před svědkem, který později vypověděl:

Vykládala každému, kdo byl ochoten naslouchat, že „s Lugosim se jí splní sen o rozkoši“ a „prožije to, co s nikým jiným nezažila“. No, v tom se slečna Bow opravdu nemýlila. Když Béla konečně zakýval prstem na svou největší fanynku na celém světě a pozval ji do své ložnice, Clara Bow nejprve oněměla, ale sotva se jí vrátila řeč, začala úplně šílet.

Oběhla redakce prestižních časopisů, kde všem navykládala, jak se KONEČNĚ bude vášnivě milovat se svým Draculou. Div si nepozvala reportéry, aby „jim k tomu svítili“. Přislíbila neuvěřitelný a životní zážitek (to měla pravdu) vypovědět v exkluzivním interview. Načančala se pro svého Bélu a za blesků fotoaparátů se nechala odvézt limuzínou k jeho domu.

O dva dny později se sešla s reportérem časopisu Vanity Fair. Ten s údivem hleděl na erotickou ikonu, která vypadala poněkud zmuchlaně. A zdrchaně. A co hlavně - po celém těle - tedy na viditelných částech - měla mohutné škrábance, podlitiny, celý její obličej nesl známky velkého násilí - či vášně, jak se v první chvíli reportér Michael Benson domníval. Položil tedy éterické herečce své otázky.

Zeptal se, jak se cítí, jestli se jí splnily sny. Dokonce vtipkoval, že na jejím zevnějšku je vidět, že noc s Bélou Lugosim byla vášnivá a všechny ženy světa jí jistě mohou závidět. K jeho překvapení se Clara Bow rozeštkala a řvala tak, že to vůbec nebylo teatrálním rozechvělým vzdycháním, kterým by kvitovala s povděkem tuto otázku. Nebyla daleka nějakému nervovému zhroucení. A pak z ní vylezlo:

Michael Benson vzpomínal, jak se velice zarazil, protože ač byla Clara nesporně velice hloupá, tohle nemělo nic společného s nějakou formou divadelního přehánění, kterým byla tato herečka proslulá. Byla opravdu rozzuřená, ponížená, zbitá. Benson se jí odvážil ještě zeptat, v čem spočívá ta Lugosiho úchylka - na přímou otázku, zdali ji bije, následovala Clařina stručná, jednoslovná a všeříkající odpověď - KOUŠE…

Tento rozhovor měl ještě poměrně dramatickou dohru. Pár dní po něm nakráčel za Clarou rozzuřený Béla Lugosi, který požadoval vrácení dárku, který jí dal - smaragdového náhrdelníku. Scéna se odehrávala v divadelní šatně Clary Bow, která před mnoha svědky z řad hereček a herců při spatření Lugosiho s planoucíma očima doslova spadla mezi pověšené šaty.

Náhrdelník mu hodila k nohám a řvala na něj, aby jí vrátil obraz, který mu ve své pomatenosti a poblouzněnosti poslala - byla na něm vyobrazena zcela nahá. A nebyl to akt ledajaký, že by jen decentně ležela nahá na sofa, kdepak - byl to obraz spíše spadající do kategorie tvrdé pornografie.

Lugosi odmítl a s démonickým úšklebkem Claře sdělil, že se „alespoň bude mít na co dívat, když bude popíjet krev další tupé a blbé fanynky“. V tu chvílí popadl Bow záchvat šílenství a Lugosiho dlouhým nehtem škrábla do tváře. A to hluboko.

Při spatření své krve se rozběsnil a před vyděšenými svědky Claru jako hadrovou panenku zvedl jednou rukou za krk do výšky a druhou rukou ji uštědřil obrovskou ránu do tváře. Pak konečně zasáhli shromáždění herci a roztomilé vtělení hraběte Draculy vyhodili z divadelní šatny. Hlavou napřed.

Dnes asi všechny napadne, že Lugosi trpěl nějakou formou sexuální dysfunkce, při které nemohl dosáhnout vrcholu jaksi - normálním způsobem. A že ze svého pozérského „převtělení se“ do literárního upíra udělal „z nouze ctnost“, aby mohl realizovat pohlavní styk. Vše okolo bylo zřejmě jen takové divadlo, které sloužilo spíše k tomu, aby byl považován za bytost mystickou, která je obetkána záhadou, aurou tajemna a zase tou jeho temnotou.

Ale lidé skutečně přísahali, že se měnil. A na hypnotické oči a špičaté zuby existuje i celá škála důkazů - fotografií a hlavně - celý film Dracula. Ovšem, sadista to zřejmě byl. Působit bolest druhým ho vzrušovalo.

Po Draculovi Lugosiho kariéra začala stagnovat. A co víc - začal stárnout. Nesmrtelným upírem tedy zřejmě skutečně nebyl. Zuřivě, bezmocně a hlavně naprosto marně si barvil šedivějící vlasy a pátral po maskérnách po nejlepším prostředku proti vráskám. Jeho Draculu už žádný film nepřekonal, naopak, vsunul herce do škatulky, ve které hrál už pouze samé příšery a monstra.

Byly to filmy, které zpracovávaly témata magie, okultismu, satanismu a vampyrismu. Mark of the Vapire, Vzpoura zombií, The Phantom Creeps, The Gorilla, Mrtvé oči Londýna, Frankensteinův syn, Vlkodlak, Noční monstra, Vykradač hrobů, Horrible Horror, to je jen výčet těch známějších filmů Bély Lugosiho. Hrál pořád dobře, ale přibývající roky prostě neschoval.

Hodně s ním hrál herecký kolega a nejbližší přítel Boris Karloff, který ztvárnil úspěšnou postavu, monstrum v prvním filmovém zpracování příběhu Mary Shelleyové, Frankenstein. Neodolatelný byl jejich duet ve filmu Black Cat (1934) a nezapomenutelný herecký koncert ve snímku Havran (1935).

Právě Karloff se stal Lugosiho nejlepším přítelem. A opět se začalo povídat. Přece co mohou mít společného dva podivíni, kteří prosluli ztvárněním všemožných příšer a mystických stvoření? Všechno.

Spřátelili se tak, že jeden bez druhého nedal doslova ani ránu. Měli dokonce svůj tajný jazyk. Pořádali spiritistické seance a často se z domu Lugosiho nesl podivný a nelidský křik, záblesky světla a podivné stíny byly na denním pořádku. Či spíše nočním pořádku. V dochované korespondenci si oba pánové stěžují na „únavný život, který trvá staletí“. A na nepochopení, kterému jsou oba vystaveni „po celé generace prolité krve“.

Jak moc ti dva přeháněli, nebo si hráli na něco co nebyli, nevíme. Ale domluvili se na jednom - až jeden z nich bude umírat, ten druhý bude u toho. A zprávu o umírání měl jeden či druhý vyslat myšlenkou. A tak se také stalo. Ale Bélovi ještě trocha života zbývala, pojďme se podívat dále.

Béla Lugosi se opět oženil. Manželka číslo čtyři byla o 32 let mladší dcera maďarských přistěhovalců Lillian Arch. I když se říkalo, že si ji vzal jako „flastr“ na všechny svoje dosavadní skandály, neuvěřitelné se stalo skutečným a manželství vydrželo dvacet let. A Lugosi se dokonce dočkal vytouženého syna - Bély. Jenže stárnoucí herec na mladičkou manželku neskutečně žárlil. Pronásledoval ji jako svou manželku číslo dvě, opět přišly na řadu různé zavírací a svazovací scény a teatrální výhružky.

Navíc se Lugosimu ozvalo zranění z války, které přešlo v chronickou, neustále trvající bolest. Lugosi nevěděl, co má dělat, svíjel se v agónii a nikdo mu nebyl schopen pomoci. Tak se léčil sám, nejprve pomocí různých odvarů z makovic a chřestu, aby pak objevil metadon a morfium. To označil za blahodárné a do konce svého života - když to řekneme naplno - byl neustále sjetý. Navíc velice zchudnul. Opulentním večírkům odzvonilo, musel prodat dům a bydlet s malou rodinkou v ještě menším bytě.

Aby měl na morfium, bral role ve filmech režiséra Eda Wooda, který byl ironicky označen jako „nejhorší režisér všech dob“. Toto označení mu náleží právem, točil filmy, na které divák jen nevěřícně zírá. Wood se stal takovou kultovní postavičkou i v dnešní době - byl o něm natočen životopisný film Ed Wood, který v roce 1994 stvořil Tim Burton s Johnnym Deppem v hlavní roli.

Lugosi se několikrát pokusil o odvykací kůru, ale marně. Před naprostým úpadkem ho zachránila herecká asociace, která mu začala vyplácet příspěvky. Ty ale nepokryly ani jeho morfium, natož domácnost, takže není divu, že Lillian sbalila syna a utekla od Bély k rodičům. Ale slavný démon, nyní již spíše závislý stín starého slavného démona, sám nezůstal.

Celé roky dostával Béla Lugosi kvanta milostných dopisů. V době své největší slávy měl dokonce najatého „otvírače“ a „předčítače“. Ženy vesměs toužily, aby je Béla pokousal, vysál jim krev, některé se nabízely jako dobrovolná oběť a podobně. Šílených fanynek měl dost a dost a mohl si své „oběti“ opravdu vybírat. Pak mu ale začaly chodit dopisy, které byly podepsané jako „Záblesk naděje“.

V nich se neznámý Záblesk ženského pohlaví neuchyloval k nabízení svého těla k obskurním hrátkám, naopak. Lugosimu neznámá žena nabízela spíše podporu a lásku. Kultivovaný obsah dopisů se Lugosimu velice líbil a rád si je četl. A když mu utekla žena, poprvé Záblesku naděje odepsal. Záblesk naděje se dostavil záhy, doslova hned po obdržení dopisu od svého idolu. Jmenoval se Hope Lininger a ta se stala v roce 1955 manželkou číslo pět.

Štěstí jim vydrželo necelý rok. Herec zemřel 16. srpna 1956 v Los Angeles. Dva dny před smrtí mu doslova vynechávalo srdce. Tak si vzpomněl na dohodu s Karloffem. Hope později vypověděla, že seděl v křesle se zavřenýma očima a něco si mumlal. A druhý den Boris dorazil z Londýna.

Opět - je velice možné, že mu Hope prostě zatelefonovala, že Béla umírá. Ale nic to nemění na tom, že skutečně dorazil a byl v posledních chvílích života svého okultního protějšku. Infarkt myokardu ukončil pozemskou pouť Bély Lugosiho v 73 letech.

Posledním přáním Bély Lugosiho bylo, aby byl pochován v obleku Draculy. To se mu splnilo. Jeho otevřená rakev byla vystavena v obřadní síni pohřební služby a přilákala davy zvědavců. Každý chtěl vidět na vlastní oči, že je Dracula mrtvý. Jenže při spatření těla v rakvi následoval většinou zděšený výkřik. Lugosi totiž vypadal na třicet let. Vyhlazené vrásky, krvavě rudé rty, dokonce i pohřební zřízenec řekl, že mu vyrostly vlasy doslova přes noc. Prostě omládl.

Jistě, přičítá se to přirozeným procesům, které v těle po smrti probíhají - kůže se může napnout, vlasy i nehty můžou působit tak, že rostou, ale na záhadnosti to nikterak neubralo, zvláště v kontextu s tím, jak žil, co ztvárňoval a do čeho se „vtělil“. Raději rakev uzavřeli, protože omdlelých bylo snad více, než když byl promítán Dracula.

A samozřejmě, povídačky bujely i po smrti démonického herce. Na hřbitově Holy Cross Cemetery, kde byl Béla pochován, od pohřbu stály hlídky zvědavců. Zdali tedy Dracula skutečně vystoupí z hrobu. Dokonce i novináři stáli celé noci u hrobu s připraveným fotoaparátem. Až takto dopadla posedlost Draculou - lidé úplně ztratili soudnost. Nicméně - Bélu se nepodařilo vyfotit ani spatřit, kterak ve vlajícím plášti vystupuje z hrobu.

Ale povídačky neutichly snad do osmdesátých let. Jeho hrob se stal putovním místem různých vandalů, satanistů, vyznavačů okultismu, gotiků, policie musela rozhánět i různé vyvolávače duchů. V osmdesátých letech dokonce hrob nesl stopy po pokusu o násilné vniknutí. Z obavy před odcizením těla Bély Lugosiho byl celý hrob znovu zalit betonem a opatřen železným kováním a pevnými traverzami pod náhrobním kamenem.

Až takto daleko došla popularita člověka, který si zažil své, který se zjevně zbláznil, který přinesl na filmové plátno postavu sexy upíra. Ale také krutého sadisty, vyživajícího se v bolesti druhých, aby nakonec sám zemřel v bolestech, závislý na morfiu.

Nepřekonatelný, tajemný, legendární, záhadný, uhrančivý a skutečně démonický Dracula Béla Lugosi - 20. říjen 1882 - 16. srpen 1956

zdroje:

Béla Lugosi – Wikipedie (wikipedia.org)

Bela Lugosi | Bela a jeho myšlenky (websnadno.cz)

Bela Lugosi | Bela a ženy (websnadno.cz)

Bela Lugosi | Bela a Dracula (websnadno.cz)

Vyhledávání v médiích - Wikimedia Commons

Časopis Enigma Speciál

Časopis Epocha

Bela Lugosi | Biografie | ČSFD.cz (csfd.cz)

Výročí narození uhrančivého Bely Lugosiho: Tajemná úmrtí i rozervaná hrdla. Byl to skutečný upír? – Lifee.cz