Článek
Mimo pár kyselých a proslavených trollů, kteří napříč diskusemi dští pouze oheň a síru a nic jim nikdy není dost dobré, se snad nenašel nikdo, kdo by naší výpravě nepřál ono cinknutí bronzového kovu, který má v tomto případě hodnotu zlata, co si budeme povídat. Jména jako Jurka nebo Beran se budou ještě hodně dlouho skloňovat, i svérázný komentář pana Berana staršího. „Ty brďo, hezký,“ už je ve formě hashtagů všude. Inu, co dodat.
Bylo to nečekané, krásné a ze všech se rázem stali odborníci na šerm. My Češi tohle umíme. Ale na tom není nic špatného, to se na olympiádě prostě stává - i to, že je pár mužů, o kterých zatím nikdo mnoho neslyšel, schopno stmelit rozhádaný a nesnášenlivý národ (čest výjimkám). Najednou jsme všichni mušketýři.
Krása šermu je nepostihnutelná, jde i o gentlemanské a chladné vystupování, rytířské způsoby, určitou noblesu a elegance, což si dámy přiznejme, je hezké se na ně dívat, zvláště když nevíme, kdo se pod kuklou (maskou, jasně!) skrývá. Je v tom takové tajemno, které evokuje dávné šlechtice, souboje o čest, romantiku dávných rytířů. No vidíte, už blbnu také!
Šla jsem ráno do obchodu a na zahradě protějšího domu se „mydlili“ v časných hodinách dva malí chlapečkové. Jeden měl vařečku, druhý nějakou tyč, kolem pasu měli uvázaný provaz a řvali: „Fleš! výpad! střeh!“ - zcela evidentně poradil strejda Gůgl, protože tihle dva bratři jsou nejčastěji k vidění vsedě s mobilem v ruce. Je krásné vidět, že zvedli zadek a hrají si na své novodobé hrdiny „in natura“, ne „pink pink fjůůůů, tjůůůů, pink…“ jak se vždy ozývá z jejich tabletu.
Ale abych se dostala k meritu věci - mám dlouholetou kamarádku, která šermu propadla už jako malá holčička. Viděla Tři mušketýry a byla ztracená. Postupem doby se vypracovala na slušnou reprezentantku, pak měla děti, takže nyní vede kroužek šermu. A jelikož do včerejška půl republiky pouze tušilo, že tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři a „mečovali se“ v románech pana Dumase, po onom medailovém cink se některým ozvalo cink i v hlavě a rozhodli se, že tohle je to pravé pro jejich děti. Nebo i pro ně samotné. Napsala jsem jí na messenger a nastala konverzace, která mě skutečně rozřehtala. Posuďte sami:
„Ahoj, tak gratuluju, to bylo úžasný! Nejsi na koronárce?“
„Tam brzy skončím!“ zněla překvapivá odpověď. Na mou otázku, jestli se jí infarkt rozjel se zpožděním, mi napsala, že mi raději zavolá. Tak jo. A musela jsem se smát. Ona pak také.
„Neumíš si ani představit, co se od večera děje. Musela jsem ráno svoje číslo stáhnout ze stránek. Ale stejně to furt zvoní. Večer v ajfru volali vyřvaní tátové a dožadovali se, abych okamžitě, nejlépe hned, zapsala jejich syna, dceru, babičku, ty vogo, to si neumíš představit. Takovejch let nic a najednou zájezd!“ parafrázovala Cimrmana Lenka. Když přestal zvonit telefon, začaly chodit maily.
„Dobrý večer. Žádal bych vás o zapsání mého syna na váš kroužek šermu. Kluk je línej jako veš, ale tohle by se mu mohlo líbit. Děkuji, Libor R.“
„Jo, prosímvás, prosímvás, přijímáte nové členy? Protože jestli jo, tak moje dcera tady teď běhá s vařečkou a já si všimla, že dělá přesně ty pohyby, co dělali ti kluci naši zlatí! Ona chodí tedy na padesát kroužků, ale vidím, že je nadaná, takže ji přijmete, ano? S pozdravem Lucie K.“
Po „vrtulníkových“ rodičích následovali rodiče vesměs normální, kteří opatrně a velice slušně „naťukli“ možnost podívat se na trénink, protože „jsem si vygooglil, že ta výbava je drahá, takže aby to kluka/holku bavilo, abychom nemuseli investovat zbytečně… Nebo věci půjčujete?“
Po šetřivých následovali úseční a ještě „nevzpamatovaní“ tatínci:
„Berete nové? Já mám nového pro vás!“
„Přibíráte?! Beru všechny podmínky!“
a tajuplný:
„Máte stav?“
Lenka se snažila na všechny maily odpovídat, ale byla přehlcená. Dojal ji pak jen jeden, na který odpověděla s láskou a radostí: „Kdybych to viděla napsané rukou, vidím to roztřesené písmo… já fňukala, no posuď sama:“
„Hezký dobrý den přeji. Je mi sedmdesát osm let. Včera jsem viděl tu úžasnou věc v televizi. Jsem už starý člověk, ale najednou mám v srdci takovou podivnou touhu. Asi žádám nemožné, ale chtěl bych si ještě na moje stará kolena vyzkoušet alespoň jednou, co ti kluci dělají. Jen to zkusit. Nemusíte se obávat, že Vám tam někde zkolabuji, cítím se na svůj věk fit a jsem zdráv (lékařskou zprávu rád doložím). Myslíte, že by bylo možno mi ten oblek navléci, dát do ruky kord a pár pokynů mi sdělit, abych si jen zamával zbraní? Nic tak krásného jsem za svůj dlouhý život neviděl, myslím tím ve sportovním klání. Pokud byste chtěla udělat starému člověku radost a splnit mu přání, jsem připraven zaplatit plně celou hodinu. Děkuji za případnou odpověď a budu se těšit. A pokud vás můj mail obtěžoval, velice se Vám omlouvám. S úctou Josef Š.“
Lenka Josefovi Š. odpověděla. Ráda mu tu hodinu dá. A co my víme, třeba si na ona zmíněná stará kolena starý pán zašermuje víckrát!
A mně nezbývá než pogratulovat k senzačnímu bronzu našim mušketýrům!
