Divoký kluk Peter: chlapce z německého lesa ulovili při honu, skončil na dvoře krále Jiřího I.

Jako kdyby německému Hamelnu nestačila jedna z nejzvláštnějších evropských pověstí, město ke svému krysaři přidalo další bizarní příběh, který se týkal dítěte. Na jaře roku 1725 byl totiž v lesích poblíž Hamelnu uloven asi dvanáctiletý chlapec. A to doslova. Při honu ho se skupinou lovců spatřil sám král Jiří I., který pobýval na návštěvě ve své německé domovině. Panovník Království Velké Británie a Irska pocházel z Hannoveru a rád se do své rodné vlasti vracel.

S oblibou projížděl německé lesy, střílel zvěř a při jednom takovém divokém lovu spatřil kluka, který před povykující skupinou jezdců na koních utíkal po čtyřech neuvěřitelnou rychlostí. Král Jiří nelenil a hocha dost nevybíravým způsobem zadržel. Když ho dovezl do Hannoveru, za pomoci místních občanů se poskládala mozaika dosavadního života necivilizovaného chlapce. A také se zde začala psát i jeho budoucnost.

Jaký byl osud Divokého Petera?

„Už je tady zase!“ rozléhalo se na tržišti v Hannoveru a ctihodní občané zakrývali dětem oči. U pekařského stánku seděl v podřepu na zemi vlasatý divoký malý kluk. Měl sluncem sežehlou kůži, byl téměř černý, dlouhé a plstnaté vlasy mu výhružně trčely kolem hlavy. Dlouhými nehty škrábal do dřeva a kňučivě loudil nějakou potravu. „Minulou neděli byl v Hamelnu, ukradl tam kus pečínky a odběhl do lesů,“ vykládala rozhořčeně tlustá selka. Nahý špinavý chlapec zavrčel, protože pekař se před ním raději ukryl do loubí, ukradl preclík a rychlostí až děsivou opět po čtyřech utekl zpět do lesa.

Takových výletů divokého Petera je zaznamenáno v kronikách Hannoveru i Hamelnu více. A nejen tam, i farní zápisy vesnic z okruhu asi čtyřiceti kilometrů okolo tvrdí to samé - přiběhl z lesa, nedal se chytit, byl špinavý, nahý, vrčel, šplhal po stromech, nechodil vzpřímeně. Neměl ponětí, co to je osobní hygiena, kálel a močil v podřepu u stromů jako pes, a kradl jídlo. Tento divoký kluk byl vídán dlouhá léta, odhaduje se, že v lesích kolem Hamelnu pobýval až šest let.

Zprvu se lidí ostýchal a byl vídán jen v lese, kde vrčel za stromem, schovával se v houští, lesníci ho často vyrušili v jeho úkrytech - spal v jeskyni, pod skalním převisem, v létě „pod širákem“ na louce, v zimě si byl schopen vyhrabat jakousi noru, kterou si vystlal větví nebo listím. Pak se osmělil a začal podnikat výlety i do měst a vesnic. Občané okolních obcí chlapce nakonec pojmenovali - Peter. Nikomu nechyběl, nikdo ho nehledal. Občas se zorganizovali muži, kteří v rojnici vyrazili do lesa, aby Petera odchytili. Ale nikdy se to nepovedlo.

Byl rychlý jako zvíře, choval se jako zvíře, takže se začaly povídat takové ty klasické povídačky o tom, že ho vychovali vlci nebo medvědi. Ti se však v té době a v této oblasti Německa vůbec nevyskytovali. Tak kde se malý chlapec vzal v lesích? Na tuto otázku nikdy nikdo neodpověděl. Zřejmě ho tam pohodili rodiče. Takové případy se stávaly, ale bezbranné dítě vždy zemřelo. Peter zřejmě přežil už i díky lidem v okolí, kteří mu vždy nechávali na okraji lesa nějaké jídlo a mléko. Odborníci odhadují, že Peter mohl být do lesa odložen ve věku pěti let.

Peter začal vyrůstat a dospívat. Určitě předčasně, snad to bylo dáno neustálým pobytem v přírodě, nebo nemocí, kterou mohl trpět. Jeho příchody do měst a vesnic začínaly být nebezpečné - bohabojní lidé z něj udělali sexuální postrach mladých dívek a tvrdě se dožadovali jeho odchycení. Nebylo divu, Peter pohlavně dospíval a možná mohl být skutečně nebezpečný, ačkoliv si to nijak neuvědomoval. Výpověď jedné ctihodné občanky města Hannover zmiňuje, jak se divoký výrostek náhle po čtyřech a ohromnou rychlostí rozběhl k mladému děvčeti, které zděšeně vypísklo, protože bylo možné spatřit, že je velice vzrušený.

Peter pak vyskočil a políbil děvče na tvář. A bohužel, chtěl více. Kde se to naučil, o tom lze jen spekulovat, ale jelikož byl velice všímavý, mohl vidět v lese nějaké milence. Tehdy ho obyvatelé zahnali kameny a Peter se na dlouho ukryl do lesů. Jaký by byl jeho osud, kdyby nebyl uloven samotným králem, o tom můžeme jen přemýšlet. Zřejmě špatný - sáhl by na nějakou dívku a s velkou pravděpodobností by byl zabit. Když byl tedy v roce 1725 odloven králem Jiřím I., spoutaný a řvoucí ležel na náměstí v Hannoveru a lidé se dohadovali, co s ním udělají. Dokonce se hledala rodina, která by se Petera ujala.

Zatím ho zavřeli do šatlavy, kde Peter dostal naprostý záchvat zuřivosti. Po letech v přírodě byl zvyklý na světlo a volnost, nyní byl zmatený, vrážel hlavou do stěn, rozbíjel všechno, co mu dali do ruky. Nikdo nevěděl, co si s divokým chlapcem počít. Král Jiří se mezitím vrátil do Velké Británie, kde vyprávěl dvořanům a příbuzným, jakou ohromnou kuriozitu ulovil. O Peterovi se tak doslechla Caroline (Karolína) z Ansbachu, princezna z Walesu.

Ta byla snachou krále a donutila ho, aby nechal Petera přivézt do Anglie ke dvoru. Král sám byl velice rád, souhlasil okamžitě. Peter se vydal na cestu za svou budoucností. O tom, jak cesta proběhla, se žádné prameny nezmiňují. Ale pokud zapojíme představivost, muselo to být něco příšerného. Pro Petera i pro jeho doprovod.

Když byl Peter konečně v Londýně, strhl se obrovský poprask. Všichni chtěli „dítě z německých lesů“ vidět na vlastní oči. Senzační přírůstek u dvora královské rodiny si vzala na starost sama princezna Caroline. Nechtěla dopustit, aby se z něj stal šašek nebo nějaký neobvyklý mazlík. Zajistila chlapci pečovatelku, domácího učitele a pověřila dvořany dohledem nad jeho výchovou. Peter se však zprvu choval úplně stejně jako v lese. Není divu. Patrně mentálně postižený nebo nemocný kluk byl vytržen ze svého přirozeného prostředí a zájem lidí, kteří ho okukovali, v něm vyvolával jen zoufalé záchvaty vzteku, které končily kňučením jako u zbitého psa.

Choulil se stočený v klubíčku, rval ze sebe šaty, které mu stále trpělivě oblékali, když byl poprvé koupán, muselo ho držet šest statných mužů. Když se po mnoha měsících uklidnil natolik, aby mohl být představen u dvora, chodil už po dvou, ale nechtěl. Raději měl svou „psí“ chůzi. Nechápal boty, chodil bosý, když ho měl král u sebe, dával mu kostičky a odřezky masa, které Peter hltavě pojídal. Stal se také předmětem nevídaného zájmu umělců a novinářů.

Slavný Daniel Defoe napsal o Peterovi polemiku. V textu se zarážel nad lidským chováním, nad definicí „bláznovství“ a celé to vyznělo jako velká kritika krále, který si chtěl „ochočit“ něco, co se spoutat nedá. Princezna z Walesu nechala vymalovat jeho portrét, který dodnes nalezneme v Kensingtonském paláci. Peter je zobrazen v zeleném plášti a v pravé ruce drží dubové listy a žaludy. Ve výsledku s Peterem bylo zacházeno velice dobře. Nad poměry. Měl vlastně velké štěstí, doba odlišným a bláznům nepřála.

Bylo mu teplo, neměl hlad, spal sice na zemi, ač mu nabízeli postel, ale nakonec si dal říct i v otázce vzpřímené chůze. Učitelé s ním nic nezmohli, ale tu a tam si broukal písničku, kterou nikdo neznal - pravděpodobně německou. Měl hezký hlas a bezesporu i hudební sluch. Byl pokřtěn a Caroline se starala o zajištění všech jeho potřeb.

Když nevídaný zájem o vlčího chlapce opadl a už nebyl takovou atrakcí, princezna ho svěřila do péče své komorné paní Titchbourn. Dostávala na něj příspěvek, vozila ho na výlety a Peter ji měl velice rád. Srdnatá dáma se ho nebála, občas ho i pohladila, což vůbec neznal, takže se k ní opravdu tulil jako vděčný pejsek. Jenže byla velice stará, takže Peter putoval k panu Fennovi, farmáři, který měl Petera v péči až do své smrti. I toto spojení divokého chlapce a starého bodrého muže bylo ku prospěchu všech. Pan Fenn mu říkal „ty můj kluku“ a naučil ho nějaké zemědělské práce. Jenže zemřel a Peter se ocitl u jeho bratra. Ten hodný nebyl.

Vyčlenil Peterovi na Broadway Farm místo ve stáji (dosud spával v domě v normální místnosti), a v už dospělém muži se probudil vzdor. V roce 1751 utekl. Zpráva o zmizení divokého muže se rozlétla celou Anglií, vycházely i inzeráty slibující odměnu za jeho nalezení. Nakonec se našel za velice prapodivných okolností - 22. října téhož roku vypukl ve farnosti v Norwichi ohromný požár. Oheň přeskočil na střechu místního vězení a vyděšení vězni byli spěšně vyváděni ven. Jeden z mužů vzbudil pozornost svým nevídaným zjevem - chlupatý a silný muž vrčel a vydával skřeky, hopsal po čtyřech a stráži se vysmekl.

„Byl to asi orangutan!“ psaly noviny. Za několik dní si to někdo spojil a bylo jasno: „Byl to Peter!“ Při pátrací akci vyšlo najevo, že po svém útěku z farmy byl zadržen a považován za osobu bez domova, nějakého tuláka. Nebyl schopen říct své jméno, tak ho strážníci raději rychle zavřeli, aby měli pokoj. Peter byl vrácen na farmu a byl mu vyroben speciální obojek se jménem a adresou, který mohl nosit v budoucnu, kdyby se ještě někdy zatoulal. Byl kožený a mosazný a je na něm vyražen nápis Peter the Wild Man.

Tento obojek je dodnes k vidění v Berkhamsteadu v místní škole. Bydlel pak i nadále na farmě, kde navázal hezký vztah se svým dalším „otcem“, jehož jméno neznáme. Můžeme ale konstatovat, že na rozdíl od jiných „vlčích“ dětí se Peter dožil nad poměry požehaného věku, který se odhaduje na 70 let. Měl pak bílý dlouhý plnovous, uměl říct své jméno a pár slůvek jako Caro, Král, George, já nebo pes. 22. února 1785 vydechl naposledy. Je pochován na hřbitově u kostela sv. Marie v Northchurchi.

V roce 2011 zkoumali odborníci Peterův portrét a byl mezi nimi i jeden lékař. Ten si všiml specifických atributů jeho vzhledu - zakřivené rty ve tvaru tzv. „amorova luku“, malá a zavalitá postava, hrubé vlasy, povislá víčka, masité rty. Proto přišel s domněnkou, že Peter trpěl Pitt-Hopkinsovým syndromem, který ale tehdejší lékařská věda samozřejmě nemohla znát. Jde o poškození mozku, které se projevuje už u maličkých dětí.

Tyto děti mají problémy s řečí a vyjadřováním, jejich inteligenci vlastně nelze změřit. Je velice možné, že se ho vlastní rodiče zbavili, protože byl takto postižený (nemocný). Na co ale Peter myslel a co zažíval uvnitř své hlavy a duše, to lze jen těžko odhadnout. Měl vlastně svým způsobem velké štěstí, že ho ulovil právě král a mohl prožít alespoň trochu snesitelný život.

Zvláštní osud divokého Petera dodnes nepřestává fascinovat odborníky i širokou veřejnost. Jeho hrob je často navštěvován a nezapomíná se na něj.

zpracováno podle: Grave of Peter, the Wild Boy of Hanover – Northchurch, England - Atlas Obscura, Fotografie Petra „Divokého chlapce“ neznámé - Najít památník hrobu, Peter „The Wild Boy“ Unknown (1713-1785) - Find a Grave Memorial, Divoký chlapec Petr – Wikipedie, The Truth About A Feral Child dokument BBC, časopis Enigma