Článek
Týýýýýýý… Ty pány neznáte, dědečku, ty jsou z Prahy. Omluvte ho, on má těžkou sklerózu, chudáček… Týýýýýýýý! Ty pány neznáte! Dědečku. Pojďte, půjdeme si lehnout. TÝÝÝ - VYPADAJÍ!!!
Otec dědy Komárka (Jak nevlastní?! Vlastní!!!) z proslavené komedie Na samotě u lesa je jen drobný střípek z obrovské kariéry Františka Kováříka. Kde se tento herec objevil, tam mimoděk vyvolal na tváři diváků pousmání. Byl totiž krásný, vypadal jako kouzelný dědeček. A i se tak choval. Od kolegů dostal přezdívku boží člověk nebo svatý muž. Ne, že by byl nějak věřící nebo inklinoval k náboženství. On prostě vypadal a choval se jako z jiné doby, z jiného světa. A z jiné doby skutečně byl. Jeho předlouhý život začal v roce 1886.
Nenašel se snad nikdo, kdo by tohoto kouzelného stařečka neměl rád. V mládí to byl dokonce velký fešák. Postavou byl drobný, ale oplýval roztomilou a velice pohlednou tváří. Ta mu ostatně zůstala po celý život. Osobitý způsob mluvy, hřejivou lidskost a dobrotivost mu nepředepisoval žádný scénář, takový se narodil, takový prostě byl. A ač se to nezdá, v mládí byl velkým dobrodruhem. Dokonce utekl do Ameriky.
„Vždyť o tom již dobrou čtvrthodinu hovoříme, Mlho!!!“
Prý zažil všechno, co si zažít přál. Potkal spoustu zajímavých a dnes již legendárních osobností z časů již dávno minulých. A dokonce se mu podařilo zemřít v den svých narozenin.
Jeho život pokrývá vlastně jedno celé století. Odkud byl, co prožil a jaký měl život nezapomenutelný František Kovářík?
Hele, podívej se, nejdřív jsem se přirozeně musel narodit, že…
František Kovářík se narodil v Plzni v Lochotínské ulici 1. října 1886 v tehdejším Rakousko- Uhersku. Maminka Anna, rozená Boubelíková, pocházela z Hluboše u Příbrami a do Plzně se přivdala. Vzala si silného a urostlého kameníka Františka Kováříka, který se věnoval řemeslu a také se hodně věnoval manželce. Výsledkem bylo osm dětí „jako schůdečků“. Bohužel, dvě z dětí zemřely v útlém věku na tehdy hojný psotník - dnes to je vysvětlováno jako tetanické křeče z nedostatku výživy, minerálů a vápníků, které nezřídka končily bezvědomím, horečkami a smrtí dětí v kojeneckém a batolecím věku.
Mistr kameník byl pravým a rázným mohutným mužem. František Kovářík tatínka velice miloval a respektoval. Říkal, že měl taky chuť do kameničiny, aby mohl pracovat s otcem. I když byl malý a drobný, přemluvil tátu, aby to zkusil, protože ruce měl vždy silné. Jenže mladému učedníkovi zkomplikoval život těžký zápal plic. Už byl skoro na druhém břehu, když se nějakým zázrakem uzdravil. Z kamenictví ale nebylo nic - jednak byl celkově velice oslabený a jednak nemohl dýchat do sotva zotavených plic prach z kamene. Prý to obrečel, ale musel jinam. Tatínek dal Františka vyučit zámečníkem.
Ještě když chodil do měšťanky, učitel mu ukázal nové obzory - literaturu, divadelní hry. František Kovářík do sebe velká díla doslova nasával a profesor Suchomel řekl, že takto zvídavého žáčka ještě nikdy neměl. Ve škole se poprvé seznámil s divadlem a byl ztracený. Opravdu - jakoby snad u jeho kolébky stály sudičky a všechny tři mu daly lásku k herectví. Když do Plzně přijel cirkus, strávil v něm žáček celé dlouhé dny, absolutně zapomínal na čas, nechali ho hrát loutkové divadlo a obratného chlapečka si vzal na chvíli jen tak do parády artista a provazolezec Josef Tříska, který ho různě ohýbal a učil stojky, salta a přemety, což se mu později velice hodilo v začátcích herectví.
František Kovářík v roce 1913!!!
Tatínek z těchto útěků opravdu radost neměl. Dva roky se učil již zmíněným zámečníkem, občas zaskakoval i u instalatérství, ale mistr usoudil, že sice nemá ruce, ale má hlavu a přemluvil rodiče, aby Františka dali na školu. Studoval pak na Vyšší průmyslové škole strojnické v Plzni. Jenže Kovářík neustále utíkal k divadlu. A to neustále.
Nosil hercům kostýmy a za tuto posluhu dostával lístky. Navštěvoval Budilovu Arénu a od roku 1902, kdy bylo otevřeno Městské divadlo v Plzni, se občas dostal na jeviště, kde také poprvé hrál - spíše stál jako páže v opeře Libuše. Často jezdíval jen tak do Prahy, kde - jak jinak - postával před divadly a okukoval herce. Seznámil se s velkým kamarádem a souputníkem Jaroslava Haška - Zdeněk Matěj Kuděj Františka často v Plzni navštěvoval. A měli se setkat i v USA.
V Americe ho ty komediantské nápady přejdou. Nebo ne?
Rázní a zemití rodiče neměli pro sklony svého syna absolutně žádné pochopení. Komediant pro ně bylo slovo neslušné, ba sprosté. Zakazovali mu, hrozili, otec dokonce sáhnul k fyzické inzultaci, když synovi důrazně domlouval, aby do „těch divadel nelezl a dodělal školu, našel si slušnou práci a slušnou ženu!“. Marně. Nikdo v celé rodině Kováříků neměl podobné sklony, až maminka plakala, že to není možné, že jim Františka snad někdo podhodil. A jako na zavolanou se objevil strýček, který nabídl rodině, že Františka vezme na zkušenou do Ameriky.
Zdeněk Matěj Kuděj
Nebylo to v té době vůbec nic divného, pokud měla rodina peníze na loď, často synové jezdili za velkou louži nabrat životní zkušenosti, nebo se tam rovnou usadili. To bylo to pravé, tleskl tatínek kameník, vyndal peníze a poslal Františka se strýčkem z Jižní Dakoty do Ameriky. A důrazně strýci nakázal, aby ho držel dál od veškerých komediantských zařízení a podniků.
Sedmnáctiletý František Kovářík se tedy po boku strýčka vydal v roce 1903 do Spojených států. Strýc mu ukázal mimo Dakoty i jiné státy, seznámil ho s krajany, v Chicagu ho dal do učení k českému řezníkovi, odkud ale František doslova utekl - práce s masem se mu skutečně příčila. Tak se dostal do tiskárny, kde se mu líbilo. A bylo to kousek. Kam? No samozřejmě. Do divadla, českého. A tak hrál krajanům v Ludvíkově divadelní společnosti a v českém ochotnickém divadle Otakara Bártíka.
I jako mladík vypadal starší - zde v roce 1908 po návratu z USA
Tou dobou tam vystupovala i naše budoucí významná operetní subreta Marie Zieglerová, jejímž tam byl partnerem. Byl obdařen krásným a sytým barytonem a jejich duety se staly proslavenými mezi Čechy v USA. Bártík mu pak nabídl stálou práci v divadle na lodi. Jenže František Kovářík trpěl jedním obrovským neduhem - strašlivým steskem po vlasti. V Americe se mu nelíbilo, byť ho tam vyhledal jeho kamarád Kuděj. Chtěl domů. A chtěl hrát.
Pro mě Amerika nebyla. Já nebyl pro Ameriku. Když pak jsem měl v ruce zpáteční lístek na loď, tenkrát jsem stál na té 18. avenue, sluníčko svítilo, a já jsem si říkal, Franto, ty jsi nejšťastnější člověk člověče na světě. Jedeš domů, domůůů!
Bramborové divadlo, tahy s Haškem a krev na jevišti
Po návratu do vlasti v roce 1908 se přestěhoval do Prahy. Rodiče mu nakonec dali požehnání, protože nevěděli, co s ním. Ale měli ho rádi, byl to jejich František, tak proč by mu bránili ve štěstí. On byl totiž opravdu nesmírně hodný. Jen měl prostě v krvi úplně něco jiného než oni. Láska k divadlu byla pro něj jako droga. V Praze ochotničil ve všech možných divadelních spolcích, a že jich bylo. Jezdil po venkovských štacích, kde hrál dětem loutkové divadlo - loutky sám vyřezával z brambor. Nebo se jen tak toulal po Čechách, aby - jak sám řekl - poznával lidi.
V roce 1920
V Praze působil například u Jóži Tuttra (1910), Marie Procházkové-Malé (1911), Václava Choděry (1911), skladatele Karla Moora. V letech 1912-1913 zakotvil v žižkovském divadle Deklarace a pak našel místo v Intimním divadle na Smíchově. František Kovářík byl zařazen jako mladokomik a později i herec velkých charakterních rolí. Pak se stal stálým členem Švandova divadla. Potkal řadu velikánů té doby. A také se k němu opět pozval Zdeněk Matěj Kuděj a tentokrát ho seznámil s Jaroslavem Haškem.
To nás dal Matěj Kuděj dohromady. A tak jsem s Haškem vandroval po Praze. Kuděj mi řekl: Hele, ty, kam jdeš? Vem si ho na starost, já nemám čas! Já byl tenkrát z venkova vohozenej, měl jsem žakýtek, štráfkatý kalhoty, knoflíčkový boty, na hlavě bouřku, a tak jsme s Haškem putovali. Začalo to ve vinárně na Karlově náměstí, tam bylo naše první zastavení, pak mi trochu ukazoval Prahu. Já jsem mlčel. A on taky mlčel. To nešlo. Já jsem se nemohl odvážit mluvit, když to byl Hašek. A pak chtěl pít a neměl ani brďola. A všichni se začali šacovat, aby našli drobný a dali mu napít. Byl to přece Hašek. Já nevěděl, co mu říkat, tak jsem spustil o Americe, ale on mlčel a pil. To byl strašnej tah Prahou tehdá. Málem jsme nedošli, jak jsme se motali.
Po vypuknutí první světové války nebyl František Kovářík odveden, ale vrátil se k rodičům do Plzně, kde pracoval ve Škodovce. A jak jinak - hrál v Městském divadle v Plzni. Tam byl zaměstnán „pohostinsky“ a jednou se stala věc, která mohla dopadnout fatálně. Tehdy se ještě nepoužívaly „změkčené“ rekvizity, ale opravdové a těžké zbraně. Při inscenaci hry Žlutý háv, což byla hra z prostředí samurajů, se herci museli potýkat s opravdovými naostřenými těžkými meči. Drobný František Kovářík, který hrál navíc hrbáče, měl co dělat, aby samurajský meč vůbec uzvedl. Natož když s ním musel bojovat. A při scéně souboje mu jeho protivník omylem prosekl tepnu na ruce.
Eduard Vojan
František Kovářík byl okamžitě na zemi v bezvědomí, z otevřené a roztrhané tepny mu stříkala krev po celém jevišti i hledišti. Kolega duchapřítomně zaškrtil ruku kouskem svého kostýmu, jakýmsi páskem, a krvácení zastavil. Ale s rukou to vypadalo bídně, byla úplně na cáry. V nemocnici mu ji nějakým způsobem sešili, ale když se probral z bezvědomí, lékaři sdělili, že František o ruku velmi pravděpodobně přijde. To byla pro něj obrovská rána. Z nemocnice doslova utekl a rozhodl se, že to ani náhodou, ruka zůstane na svém místě.
Uzavřel se ve svém domku, kde si léčil ruku různými babskými odvary, sbíral bylinky, pěšky se vydal za léčitelem, který mu poradil, aby přestal jíst maso. Tak to udělal. Přestal i kouřit, ruku si mazal vším možným, ale pořád v ní neměl cit. Mezitím zasedala komise, na kterou dohlížel slovutný herec Eduard Vojan. Ten vynesl verdikt, že za zranění Kováříka může divadlo, protože tak ostré zbraně skutečně na jeviště nepatří. Dostal nějaké peníze jako odškodné. A stal se zázrak, ruka začala fungovat, Kovářík vylezl ze své poustevnické skrýše, oholil se a stal se zase člověkem, jak později vzpomínal.
Je mi třicet a hraji osmdesátníky!
František Kovářík si po svém vyléčení naordinoval ještě jedno takové pokání - opět se pěšky (a často bosý) vydal po vlasti, opět hrál dětem divadlo a rozdával jim radost. Měl děti velice rád, ale ta partnerka mu pořád chyběla. Ale i to se mu mělo splnit. Po zásahu Eduarda Vojana, který herce navštívil, když se vrátil ze svého putování, se přidal opět k divadlu. Už totiž nechtěl, pokládal svoje uzdravení za nějaké osudové znamení, aby herectví zanechal. Vojan ho přemluvil s tím, že za to skutečně nemohl žádný divadelní bůh, ale divadelní ředitelství a jejich blbost při výběru naostřených rekvizit. A dostal ho v roce 1920 do Divadla na Vinohradech.
Během této doby se seznámil se svou budoucí ženou. Paní učitelka Antonie Tyrpeklová, Tonička, se do Františka Kováříka zamilovala právě při jeho hraní loutkového divadla dětem a následovala ho do Prahy. Vzali se v roce 1923 a už o rok později se páru narodila dcera Eva a následoval syn Jan. František Kovářík byl nesmírně šťastný. Hrál, měl rodinné zázemí, děti. Jen ho trošku mrzelo, že už od mládí hraje role dědečků, strýčků a bláznů.
První kniha vzpomínek Františka Kováříka
Se svou drobnou postavou a vlídnou tváří byl pro takové role předurčený a hřejivý a lidský projev dokázal skvěle vtisknout i svým postavám. Ale když v pětatřiceti hrál osmdesátiletého senilního dědečka a dokonce i tak vypadal, řekl si, že má prostě smůlu na ksicht, protože od deseti let vypadá jako starej dědek.
Většina herců, ale i režisérů a lidí kolem divadla, televize a filmu, mluví-li o Františku Kováříkovi, říká Kováříček. Nejde o zdrobnělinu, ale o téměř něžný vztah k našemu dnes nejstaršímu herci. Je zajímavé, že ani Jaroslavu Vojtovi neřekl nikdo jinak než Jaroušek, a srovnáte-li či zamyslíte-li se právě nad těmito dvěma herci, zjistíte, že mají společného jmenovatele: lidovost, mnohokráte znásobenou laskavostí. A to je nesmírně vzácná bylina
Jeho hvězdná kariéra v divadle pokračovala dále. Zhostil se několika stovek rolí a uplatnil v nich celou škálu svého talentu. Zpíval, tančil, kdo ho zná jen z filmových roliček, tak by neuvěřil tomu, co předváděl za kousky na jevišti. Kromě divadelních rolí ztvárnil nespočet postav ve filmu, začínal už v němém, v roce 1913. Jmenoval se Pan profesor, nepřítel žen. Ten se bohužel nedochoval, měl v něm roli holiče. A právě z jeho rolí filmových si Kováříka lidé nejvíce vybavují. Byly to roličky malé, ale vždy naprosto úchvatné a zapamatovatelné.
František Kovářík v roce 1939
Jsem profesor Hrbolek a budu vás vyučovati češtině!
Stopu v podobě malých rolí zanechal asi v osmdesáti filmech, z nichž si můžeme připomenout starého mlynáře v Pyšné princezně, dědečka v Janu Husovi, staříka v krimi Kde alibi nestačí, ovčáka v Údolí včel nebo dědečka v pohádce Honza málem králem. Nezapomenutelný byl i jeho hlas a dikce. To ostatně předvedl právě v roli profesora Hrbolka v komedii Marečku, podejte mi pero! Někdy ani moc mluvit nemusel, a i tak dokázal diváky pobavit. Jeho malinká role popleteného tatínka dědy Komárka v komedii Na samotě u lesa je vlastně neuvěřitelná.
Řekl ani ne pět citoslovců, jedno slovo a vybavíme si naprosto přesně, jak mával, jak chodil, jak se tvářil. František Kovářík totiž dokázal čarovat jen s výrazem své tváře. A i když řekl třeba jen jednu větu, vždy to bylo naprosto specifickým hlasem, nezaměnitelnou dikcí. Diváci si to prostě pamatují a dovedou odcitovat. Je jen škoda, že nedostal nikdy žádnou hlavní roli. Ale to si bohatě vynahradil v divadle. Filmy točil s ohromnou chutí, ale jen tak „bokem“
František Kovářík byl mistrem drobných rolí, v nichž přinášel lidem potěšení i útěchu. Hrál opravdově, realisticky, představované postavě se uměl plně oddat a hledal odpovídající gesta, masku, hlas. Zazářil v Maryše po boku Jiřiny Štěpničkové. Kovářík se objevil také v televizních seriálech F. L. Věk (1971), Byl jednou jeden dům (1974), Pan Tau (1975) nebo Tajemství proutěného košíku (1977). Úplně naposled se postavil před kameru s Leošem Suchařípou jako roztomilý stařík ve filmu Faunovo pozdní odpoledne v roce 1983.
Kudy všudy za divadlem - vzpomínková kniha
František Kovářík byl velice sečtělý a sám napsal dvě vzpomínkové knihy. Dlouhý, předlouhý život žil naplno. Pak mu začali ale všichni umírat, jak to tak u těch dlouhověkých lidí bývá. Byl sám. Ale nestěžoval si, hrál, co mu síly stačily. Zajímal se o filozofii, byl schopen zpaměti ocitovat celé pasáže a promluvy z čínské filozofie či celé odstavce z velice složitých děl - a pak o nich sáhodlouze debatovat. Hlava mu nevynechávala ani ve velice pokročilém věku. Denně si dal tak čtyři sklenice vína, jedl málo a střídmě a vydával se na dlouhé procházky.
Učil generace herců, kteří na něj vzpomínají s úctou a láskou. Prý nikdy nekřičel, nezlobil se, naopak, více dosáhl laskavostí a noblesou. Všichni ho měli ve velké úctě, lidé se s ním zastavovali na ulici a on neodmítl nikdy nikoho, kdo chtěl třeba podpis, nebo mu jen podat ruku. Do smrti zůstal „při smyslech“, hezky se oblékal, potrpěl si na čistotu. I když byl dlouho vdovcem (manželka zemřela v roce 1973), uklízel a vařil si, žehlil si košile i kostýmy, nepoddal se stáří. Denně četl noviny a byl v obraze.
Vyšehradský hřbitov
František Kovářík zemřel v den svých 98 narozenin 1. října 1984 v Praze a je pochován na Vyšehradském hřbitově.
Miláček diváků a muž, který vešel do dějin maličkých rolí, které nikdo nezapomene - František Kovářík.
prameny:
