Gian Maria Volonté: uhrančivý Ital, filmový bandita i sukničkář. Jeho otec spáchal těžký zločin

Pro hrst dolarů (1964) a Pro pár dolarů navíc (1965) jsou dnes naprosto klasické a kultovní filmy z kategorie tzv. spaghetti westernů. Režisér Sergio Leone tyto filmy točit uměl a měl nesmírně šťastnou ruku na výběr příběhů, lokací, hudbu Ennia Morriconeho a hlavně herců. Legendární hvězdy stříbrného plátna nelenily, aby odcestovaly z Ameriky do Itálie, kde se vesměs natáčelo, jen aby si v nich zahrály. Leone nikoho nemusel přemlouvat, herci si navzájem role v jeho filmech i kradli, nebo se hecovali, kdo koho bude hrát.

Kapsy plné dynamitu, Hodný, zlý a ošklivý (tento film patří do tzv. dolarové trilogie), epochální western Tenkrát na západě, to vše je dílo Leoneho, stejně jako ony zmiňované dva první „dolarové“ filmy. Clint Eastwood, Eli Wallach, Claudia Cardinale, Klaus Kinski, Lee Van Cleef, Henry Fonda, Charles Bronson - stěží najdeme lepší „hvězdnou pěchotu“ než v Leoneho filmech. A ještě někdo ve výčtu chybí. Vysoký a uhrančivý Gian Maria Volonté, který exceloval právě ve dvojici „dolarových“ filmů. Hrál Ramóna Roja (Pro hrst dolarů) a El India (Pro pár dolarů navíc). Zvláště druhý padouch s hrajícími kapesními hodinkami je neuvěřitelný.

Gian Maria Volonté je zahrál tak bravurně, že téměř zastínil i Eastwooda, jak se shodovaly kritiky. Ono slovo „téměř“ tam být muselo, protože přece NIKDY NIKDO nemohl velkého Clinta nijak ohrozit. To bezesporu, ale Volonté se líbil. A líbil se tak moc, že všichni říkali: „Ten chlap je fakt dobrej. A hezkej,“ vzdychaly i ženy, které si na takové ty mlčenlivé drsňáky potrpí. Gian Maria už měl v té době v Itálii docela slibně se rozjíždějící filmovou i divadelní kariéru.

A také milovnickou, to hlavně. Jeho životem prošly zástupy žen. Měl takové kouzlo osobnosti a charisma, že si mohl vybírat, byl sexy, měl krásné držení těla a velice smutné oči. Za plachým úsměvem a nerudnou povahou totiž skrýval velké trápení, které si prožil a které se s ním táhlo celý život.

Gian Maria Volonté (nebo Gianmaria, příjmení se také píše Volontè s è) byl rodák z Milána. 9. dubna 1933 začala Carolina Bianchi rodit na návštěvě u svých nesmírně bohatých rodičů, kteří měli opulentní sídlo právě v Miláně. Tato Carolina si přes nepřízeň celé rodiny vydupala sňatek se svou velkou láskou, voják Mario Volonté byl mužný, chytrý, pocházel z Turína, kam se zase Carolina s novorozencem vrátila. Za nějaký čas se narodil ještě Claudio, který se stal také hercem (pod pseudonymem Claudio Camaso). Otec byl velkým obdivovatelem fašismu, což bylo hodně Italů, jenže Mario to dotáhl až na vraha a kolaboranta.

V roce 1944 velel tzv. Černé brigádě (dobrovolnické pomocné sbory ozbrojených sil Italské sociální republiky, které organizovala Republikánská fašistická strana, tyto brigády operovaly v severní Itálii od července 1944 do konce druhé světové války, tzv. černokošiláči) ve městě Chivasso. Dětství Gian Maria a Claudia bylo tedy v neustálém stínu strachu o otce, o to, co s ním bude po válce, sousedé na ně plivali, jiní ho naopak oslavovali. Volonté byl do konce života poznamenán tím, co se z otce stalo a jak dopadl. Mario Volonté byl po válce zatčen a odsouzen. Rozsudek zněl: „Ve své funkci velitele černých brigád během německé okupace upřednostňoval vojenské operace nepřítele tím, že nařizoval a účastnil se zátahů na živly hnutí odporu, v nichž bylo spácháno mnoho vražd a loupeží.“ Dostal třicet let vězení.

Přitížilo mu ještě to, že nařídil nesmyslné zabití několika farmářů a sám zabil několik lidí, což se ale u soudu neprokázalo, nicméně to každý věděl. Volonté si otce vždy idealizoval a nyní to byl odsouzený vrah. A mělo být hůř. Zádumčivý a melancholický mladík musel nechat školy a pomáhat zchudlé matce vydělávat nějaké peníze na základní živobytí. Ona pronajímala pokoje v jejich domě, musela dělat strašné věci (pod tím si představme opravdu všechno, co může žena za peníze udělat…), on česal jablka, a ještě se staral o bratra.

V roce 1954 byl otec Mario propuštěn, ale dlouho si na svobodě nepobyl. Gian Maria ho nepoznával, ve vězení se z něj stal skutečný mravní zpustlík a násilník. V dubnu 1960 chladnokrevně zavraždil svého souseda, který ho prý udal. Putoval zpět do vězení, kde mu zjistili rakovinu plic v pokročilém stádiu a pustili ho domů umřít, což se stalo ještě téhož roku. Kdysi obdivovaný hrdina, voják a mužný vzor se stal pro syny vyvrhelem, vrahem a kolaborantem, který zničil život matce Caroline, která se z toho všeho zbláznila. Doslova.

Zmar své rodiny už Volonté sledoval z Říma, kde vystudoval v roce 1957 herectví. V té době, nejspíš i v souvislosti s otcovým uvězněním, se jeho postoje radikalizovaly, netajil příslušnost ke komunistickému hnutí. V polovině sedmdesátých let byl dokonce zastupitelem v Laziu, ale rezignoval, byl přece jen umělec a s politikou si nevěděl rady. Sám to komentoval: „Uvědomil jsem si, že existuje propast mezi mou potřebou komunismu a politickou kariérou, kterou mi nabídli. Chtěli ze mě udělat úředníka, politické zvíře zapletené do stranického systému: potřeboval jsem výzkum, kritiku, demokracii. Uvědomil jsem si, že ztrácím svou identitu a vybral jsem si vztah se sebou samotným.“

Celý život se však Gian Maria Volonté angažoval ve všech levicových uskupeních a stal se symbolem italské komunistické ideologie sedmdesátých a osmdesátých let. Před kamerou – filmovou i televizní – se začal uplatňovat na přelomu padesátých a šedesátých let. V drobných rolích byl zadumaný a tajemný hezoun nepřehlédnutelný. Pod deseti vlajkami, Jízda na tygru, Děvče se zavazadlem, Il terrorista, jedny z prvních Volontého filmů. Hrál samozřejmě také na divadle. Aby ne. Nejen klasiky, ale i modernu. Neustále byl zahloubaný do nějaké hry, louskal Camuse nebo Sartra a vzdělával se i v poezii.

Pak následoval Leone a jeho westerny, které z Volontého udělaly hvězdu mezinárodního formátu. Kritici se nestačili rozplývat: „Cynický úsměv, posměvačná sebejistota, která spadává až do ironie, to vše je Volonté. Byť mu film ukradl Eastwood, je otázkou, zdali Volonté neukradl něco jemu. Kus slávy, kus talentu, kus umění a jiskru v oku. I když bandita pohlédne na svou budoucí oběť, vidíme v něm kus duše. Temné, záhadné a neprobádané duše, kterou dovedl Volonté do své ploché postavy dát.“

Film Pro hrst dolarů měl premiéru ve Florencii v září 1964. Volonté neochotně souhlasil s tím, aby byl přejmenován na Johna Welse. Po prvních dnech promítání začal film přitahovat diváky. Za tři měsíce vydělal čtyři sta milionů lir, které na konci distribuce dosáhly tří miliard. Ve druhém filmu už byl Volonté v titulcích pod svým jménem a odporný El Indio ho definitivně zaškatulkoval jako excelentního westernového záporáka, dokonce se říkalo, že je rozkošně sadistickým padouchem s jiskrnou ironií v oku. Inu, každému dle jeho gusta!

Po kasovním úspěchu se z Volontého stala mezinárodní hvězda. Objevil se v mnoha filmech v Itálii, nevyhýbal se ani koprodukci, jezdil po celém světě a sbíral jednu cenu za druhou. Byl dokonce označen za nejlepšího herce Evropy na MFF v Benátkách. Gian Maria se líbil všem. Dovedl zahrát úplně každou roli, mužní hrdinové, vojáci, odbojáři, detektivové, mafiáni, zadumaní policisté, mstitelé s temnou duší, partyzáni. I když, vše co souviselo s vojenstvím, hrál velice nerad. Je jasné proč.

Občas se jako perlička vynořila role komická, kde bylo možno vidět Gian Maria, jak se směje! Volontého povaha byla totiž s věkem čím dál složitější. Nerudný je slabé slovo. Vztekal se, hádal se, dokonce se pral. Stačil jen křivý pohled. Všichni už ho znali a dávali si na něj pozor. „Pravý Ital,“ vzdychaly četné obdivovatelky, když 189 cm vysoký Volonté fackoval na ulici producenta, který mu včas nezaplatil. Temperament a cholerické sklony měl až do smrti. Natáčení s ním byl takový tanec mezi vejci.

Neustále měl spory kvůli politice, ženám, světovému názoru. Ale točil jeden film za druhým a ve všech naprosto exceloval. Namátkou Báječný paroháč, Probuď se a zabíjej, Brancaleonova armáda, Tváří v tvář, Kulka pro generála, Každému, co mu patří, Bandité v Miláně, Ve znamení štíra, Podivné vyšetřování, Osudový kruh, Dělnická třída jde do ráje, Případ Mattei, Atentát v Paříži, Giordano Bruno, Mám strach, Dáma s kaméliemi, Todo modo, Kámen mudrců… Filmografie je opravdu úctyhodná a Volonté dal světu kus sebe. A kus sebe také dal mnoha ženám. Velmi, velmi velký kus!

Volontého soukromí bylo oříškem i pro tehdejší novináře. Lačnili po senzaci, která se ale nekonala. Gian Maria měl údajně až 300 jednorázových románků, ale nikdy žádná žena neudělala skandál, jak známe z dnešní doby. Nebylo zřejmě co tajit ani co zveřejňovat, zkrátka to tak chodilo. „Moje pověst mě zdaleka předběhla. Jsem mužem vysokých morálních zásad,“ usmíval se Volonté v jednom vzácném rozhovoru, kde jen pokrčil rameny, když se ho ptali na soukromý život.

Někdy mu ale ony jednorázovky přerostly přes hlavu a doopravdy se zamiloval. Pak z něj byl typický italský nervózní a žárlivý cholerik, který si svou milou hlídá na každém kroku. Tiziana Mischia byla jednou z nich, ale jeho „lásku velkolepou“ vydržela tři roky. Pak musela utéct, Volotného zamilovanost byla totiž až posedlostí. V roce 1968 se zasnoubil s herečkou Armeniou Balducci, ale před svatbou ze všeho sešlo. Prý ji dusil, řečeno obrazně, nebyl žádný násilník.

Román prožil s Mireille Darc, byl partnerem herečky a poslankyně italské komunistické strany Carly Graviny. S tou zplodil dceru Giovannu. Pak se přiznal, že má syna - Mauriela Morejona. Volonté chlapce přijal za svého a už to nikdy nijak nevysvětlil. Bouřlivák se nakonec uklidnil a sedmnáct let prožil po boku krásné Angelicy Ippolito, která s ním byla až do jeho smrti.

Když bylo Volontému 61 let, natáčel film Odysseův pohled. V řecké Florině vše probíhalo idylicky, do své role dal vše jako obvykle, když přišel šestý prosinec 1994. Gian Maria šel do taverny, když se náhle sesunul k zemi a okamžitě zemřel. Postihl ho masivní infarkt, takový ten „milosrdný“, kdy v jednu chvíli člověk je a než si stačí něco uvědomit, je po všem.

Film byl věnován jeho památce, roli po něm převzal Erland Josephson a zdrcená Angelica při chystání pohřbu nalezla Volontého dopis, ve kterém měl do detailů naplánované své poslední rozloučení. Vzhledem k jeho komunistický postojům se zcela odvrátil od církve, vše tedy muselo být civilní, světské a funus se konal ve Velletrii. Místo posledního odpočinku si vybral sám přesně dle své povahy - jeho ostatky spočívají pod stromem v neoznačeném hrobě na malém krásném ostrůvku Isola della Maddalena v Sardinii.

Gian Maria Volonté zanechal nesmazatelnou stopu v historii evropské kinematografie. Pro fanoušky westernového žánru však navždy zůstane Ramón Rojo a El Indio.

Zpracováno podle: Actor-In-Focus: Gian Maria Volontè - HOME (homemcr.org), Ramón Rojo | The Dollars Trilogy Wiki | Fandom, Pro pár dolarů navíc – Wikipedie (wikipedia.org), Gian Maria Volontè - Životopis / Info - FDb.cz, Gian Maria Volonté - Wikipedia, Gian Maria Volonté - Wikipedia, Herec bouře a protestu - Film a doba, Gian Maria Volonte - Databáze spaghetti westernů (spaghetti-western.net)