Götz George: smutný život komisaře Schimanského. Otce našel v masovém hrobě, milenka ho o vše obrala

Čím začít? Horst Schimanski, policajt, jakého Německo ještě nikdy předtím nemělo. Knírač se zadumaným pohledem ve špinavém bytě kouká ze špinavého okna na neméně špinavý a pochmurný Duisburg… Na svého Horsta vzpomínal Götz George rád. Ačkoliv ho vůbec hrát nechtěl. Měl to totiž být uhlazený kravaťák, ne zarostlý bouchač v upnutém tričku a béžové vojenské bundě, která vešla do dějin jako nejznámější „ohoz“ filmového policajta.

Předčí ji snad jen baloňák poručíka Columba. Mimochodem, tu bundu si George vybral sám, šel kolem armádního frcu a padla mu do oka.

Sotva jeho komisař Schimanski poprvé vykoukl z německých televizních obrazovek a řekl onu první větu, která otevřela celý seriál (viz citace), málem způsobil v průmyslovém Porúří revoluci. Byl prý ztělesněním urážky „všech slušných a správných policistů, kteří se obětují pro službu společnosti“. Šéf tamní kriminálky dokonce musel občany ujistit, že takový policista v Duisburgu skutečně není. A hlavně nikdy nebude!

Jenže postupem doby si ho lidé zamilovali. Dokonce tak, že někdo ani nevěděl, jak se jmenuje ve skutečnosti - Georgovi se prostě říkalo Schimanski a hotovo.

Ale nebylo to jen Místo činu. Götz George omámil, opravdu omámil již v Pokladu na Stříbrném jezeře. Fred Engel, který pátrá po vrazích svého otce, to bylo něco. Snoubenka Ellen v podání Karin Dor, padouch Cornel Herbert Lom, samozřejmě oba pokrevní bratři, hledání pokladu, únos, útěky, je tam všechno. A navíc jsou všichni tak nekonečně mladí, že vždy jen povzdychneme: „Achjo, to není možný, že to tak letí…“

Jako Fred byl Götz George neodolatelný. Mladý, pohledný, do kin se chodilo i na něj, nejen na oba hlavní protagonisty.

Jen každého štvala Ellen a její „Frede? Frede!!! Freeedeeee! FREDE!!! Fréééédééééééé!!! Fre..eee..déééé!“, kterážto zvolání jeho jména se opakovala neustále dokola v závislosti na konkrétní situaci, ve které zrovna Fred nebo Ellen vězeli. Mimochodem, ač má Karin Dor v tomto filmu minimum textu, jméno svého snoubence stihne vzkřiknout hned čtrnáctkrát!!!

Götz George si prožil své. Krásné role, strašný osud. Dětství, které by nechtěl zažít nikdo. Lásky, které skončily rozčarováním, zlem, nenávistí. Zranění, nehoda, téměř amputace, nakonec diagnóza nejhorší. Ale ať už s knírem nebo ne, vždy byl tak chlapský, tak charismatický, že mu jeho pohnutý život ve vizáži a herectví spíše pomohl. Archetyp drsného a melancholického chlapa. Götz George.

Götz George se narodil v Berlíně, 23. července 1938. Matka byla herečka Berta Drews, která už měla syna Jana - nemanželského. Ale otec Jana se s ní oženil. A právě tento otec natrvalo a fatálně ovlivnil celý život budoucího herce. V předválečných letech byl totiž tento muž v Německu obrovskou (doslova, byl rozložitý a tlustý) hereckou osobností. Jmenoval se George August Friedrich Hermann Schulz, který si říkal Heinrich George. Druhorozeného syna Götze pojmenoval podle své oblíbené divadelní hry Götz von Berlichingen, kterou napsal Johann Wolfgang Goethe.

Zatím to vypadá, že se Götz narodil do rodiny velice inteligentních lidí, slavných osobností. Že mu sudičky daly do vínku talent po otci, lásku k divadlu po matce, jak to tak občas v životopisech herců bývá uvedeno již jako menší klišé. Kdepak. Heinrich byl osobou rozporuplnou, komplikovanou a kontroverzní. Jeho popularita v Německu byla mimořádná, Heinrich měl vždy hvězdné manýry a koketoval se vším možným - jak se říká, kam vítr tam plášť - vždy se snažil vklouznout do momentální situace, aby z toho nasbíral co nejvíce rolí, peněz, kontaktů.

Typ takového úhoře, který se dovede z minuty na minutu „přešaltovat“ v názorech a udělat charakterový veletoč. Budiž mu však řečeno ke cti, že oba syny miloval. Prý. A snažil se vše dělat pro ně. A to byl také „cejch“, který si nesl Götz George celé dětství i celý další život. Je to kvůli mně, zmizel táta kvůli nám?

Heinrich George byl nejprve názorově kovaným komunistou, aby po nástupu Adolfa Hitlera k moci naprosto otočil a stal se naprosto loajální ke Třetí říši, ke svému Vůdci. A to tak, že byl až fanatický nacista. S Hitlerem se spřátelil, ten slavného herce dokonce dvakrát pozval na oslavu svých narozenin. Heinrich se vyhříval na studeném sluníčku obdivu nacistických pohlavárů, hrál v propagandistických nacistických filmech. A pak přišel konec války a chvíli to vypadalo, že Heinrich opět jako vždy ze všeho vyklouzne.

Když sovětští vojáci obsadili Berlín, Götz a Jan vzpomínali, že otec brečel, křičel, že neví, co má dělat, že ho určitě zastřelí a všechny s ním. Začal v rychlosti balit na jakýsi nesmyslný útěk. Götze hladil po vlasech a říkal mu, že se všichni musí zabít, než si pro ně přijdou a budou je mučit, v ruce měl nůž a že to radši udělá sám. Muselo to být příšerné, děsivé, pro duši malého kluka. Ale nebyl to zdaleka konec. Na chvíli se stal zázrak.

Generál Nikolaj Berzarin nad hercem jako divadelní fanda držel ochrannou ruku a vypadalo to, že rodina z rozjitřené doby vyvázne bez úhony. Po několika týdnech ale Berzarin zahynul při dopravní nehodě a jeho nástupce už s Heinrichem neměl slitování. Pro slavného herce si přišli agenti sovětské tajné služby a od té doby ho Götz neviděl. Tehdy mu bylo sedm let.

Z měsíců se staly roky a Götz byl zoufalý. Pátral po osudu otce vlastně celých dalších čtyřicet let. Rodina nikdy nedostala jakoukoliv zprávu o Heinrichově smrti, neexistoval žádný oficiální záznam o tom, co se s ním stalo. Matka i synové měli tedy pořád takovou tu „naději“, že se jednoho dne objeví ve dveřích. Jenže ono je vždy lepší vědět, než pouze spekulovat a čekat, to dohánělo k zoufalství celou rodinu.

Götz George se už jako dospělý muž nepřestal hrabat v archivech, oslovovat historiky, přeživší, vězně - nic. Heinrich jakoby se do země propadl. V roce 1994 se konečně objevila nějaká informace o Heinrichově osudu. V lese poblíž Sachsenhausenu se našel masový hrob.

Jedno vykopané tělo mohlo patřit otci Götze George, což následně potvrdily i testy DNA, když George poskytl pro porovnání svojí. A konečně se rodina mohla dozvědět, co se s ním stalo.

Heinrich George byl po svém zatčení ještě přes rok vězněn v internačním táboře pro nacistické prominenty. Nikdo by v něm však tehdy slavného a postavou obrovského herce nehledal - hrozné podmínky s minimem jídla, nulová zdravotní péče - z bývalého kolosu se stal vyhublý stín. Nakonec onemocněl prudkým zánětem slepého střeva. I když se ho tam někdo v polních podmínkách snažil operovat, nepřežil. V září 1946 zemřel a byl hozen do hromadného hrobu.

Götz George si tělo svého otce vyzvedl a nechal ho pohřbít do rodinného hrobu, kde již spočívala jeho matka. Tato celoživotní „prázdnota“, vyvolaná zmizením otce, v něm vyvolala melancholii, smutek, záchvaty deprese a temnoty. Ale jak pak glosoval: „Je to úleva. Ale je to také padesát let vzteku, zuřivosti a beznaděje, které už ze sebe nikdy nedostanu.“ V roce 1988 byl Heinrich George Ruskem i Německem zcela rehabilitován, a dokonce se objevil na německých poštovních známkách.

I když mu otec vždy herectví zakazoval s tím, že on „nebude žádným šaškem,“ přesto geny zapřít nedokázal. I v případě bratra Jana, který se stal také hercem. Götz vystudoval lyceum v Švýcarsku a po návratu do Berlína se za něj přimluvila matka. Sama byla divadelní herečkou a v synovi poznala talent. Stejně i jeho profesoři, kteří mu doporučovali uměleckou kariéru. Svalnatý mladík tak trochu klamal tělem - Götz byl ve skutečnosti velice sečtělý, vzdělaný a pracoval nejen na tělesné schránce, ale neustále studoval.

Nastoupil v berlínském Hebbel Theater, kde jeho první rolí byl pastýř ve hře Williama Saroyna Mé srdce je v horách. Götz George absolvoval ve studiu UFA kurzy herectví a divadlu propadl. V pozdějších letech spíše hrál jako host na různých scénách, ale vždy s velkým úspěchem, například sám režíroval Revizora, kde si zahrál hlavní roli. Poprvé se objevil před kamerou v roce 1953 ve filmu Šeříky bílé až začnou kvést.

Tato naivní komedie neznamená už teď skoro nic, snad jen, že se na natáčení potkal s tehdy též začínající Romy Schneider. Götz mimo učení her a textu také propadl kultu těla. Neustále posiloval, plaval, opaloval se, byl mrštný, hbitý a ohebný.

Jeden čas se živil jako kaskadér, dokonce chtěl u tohoto řemesla zůstat, tak moc se mu líbilo nebezpečí. A byl opravdu dobrý. Mohl se stát kaskadérskou legendou, místo toho přišla nabídka na roli, kterou mu kolegové herci hrozně vyčítali - prý se to „neslučuje s jeho charakterním divadelním herectvím velkých rolí.“ Řeč je samozřejmě o mayovkách. A možná, jak sám Götz řekl, to od těch „kolegů s charakterem“ byla známka závisti:

Role v Pokladu na Stříbrném jezeře (1962) mu byla nabídnuta právě kvůli jeho kaskadérským dovednostem. Jak to tak bývá - jednou ho někdo někde viděl, jak trénuje skok z jedoucího koně. A Fred Engel byl na světě. Postupně se Götz objevil ještě ve filmech podle románů Karla Maye Mezi supy a Vinnetou a míšenka Apanači. V roce 1962 získal cenu Bambi pro nejoblíbenějšího německého herce a od té doby se stal výraznou postavou v televizi i filmu, kde se zhostil několika velice výrazných rolí.

George diváky doslova šokoval v roce 1977, když ztvárnil prvního osvětimského velitele Rudolfa Hösse v polodokumentárním dramatu Aus einem deutschen Leben. V Georgově podání byl Höss hodným a spořádaným občanem, který jen plnil svou povinnost. Komerční megahit Výtah znamenal pro režiséra Schenkela vstupenku do Hollywoodu. Nebývalé komorní a zároveň akční drama Götz zvládl s bravurou, stejně jako drama Schtonk. Satira o moci zaznamenala obrovský divácký úspěch.

A pokud chceme vidět Götze George v roli naprosto jiné, dechberoucí, hrůzné, nemůžeme nezmínit drama Totmacher, za který získal Volpiho pohár. Totmacher je jeho obrovským hereckým sólem. Děj filmu je v podstatě výslech muže obviněného ze sériových vražd 27 chlapců a děj se sestává z 80 stran protokolu, který filmaři pokrátili z 400 stran výslechů. Výsledek je intenzivní a šokující herecké drama, jež mělo ohromný kritický úspěch. A hlavně ukázalo, že George skutečně umí.

Další docela známé filmy jsou například Schimanského Zabou, Sandman, Nic než pravdu, Sám proti zlu, Vražda bez důkazu, zahrál si svého otce v životopisném filmu George. A také je tu samozřejmě role nejslavnější - Komisař Horst Schimanski. Seriál Místo činu se vysílal od roku 1971 a postupně se v něm střídala různá města i vyšetřovatelé. V roce 1981 přišel na řadu Duisburg, Götz ale nejprve roli Schimanského odmítl. Až po „očesání“ své postavy a navlečení do ikonického béžového parkera se konečně natáčení rozběhlo. A vyvolalo poprask, jak bylo již zmíněno.

Navíc George trápili i na place - jeho vyprošťovací koktejl - syrové vejce - ho režisér nutil sníst pětadvacetkrát (sám Götz tvrdil pětadvacet, režisér dvanáct, nic to nemění na tom, že po dvanáctém tvrďák, archetyp mužnosti a drsňák Schimanski s odpuštěním poblil asi dvacet lidí okolo včetně štábu, kamer a rekvizit). O seriálu bylo napsáno mnoho, jedno shrnutí najdete ve zdrojích pod článkem.

Mezi lety 1981 a 1991 televize odvysílala 29 dílů, v roce 1997 vznikl samostatný cyklus s názvem Schimanski, který dosáhl 16 epizod. Poslední celovečerní epizodu natočil v roce 2013, kdy mu bylo 75 let.

Postupem doby se ale vršil jeden konflikt za druhým, prý si Götz George kladl nehorázné finanční podmínky a choval se jako primadona. Rok 1994 pro něj znamenal mimo nalezení těla otce také bolestnou ztrátu - zemřel jeho seriálový parťák, teprve padesátiletý Eberhard Feik, který v seriálu představoval Christiana Thannera. Dostal znenadání masivní infarkt a byl na místě mrtvý. Herci se přátelili i v soukromí a Götz jeho odchod nesl dost těžce.

Charismatický herec neměl nikdy nouzi o přízeň žen. Ale oženil se velice brzy, v šestadvaceti letech do toho „praštil“ s kolegyní Loni von Friedl a krátce poté se jim narodila dcera Tanja. Během dalšího desetiletí se stal jedním z nejznámějších německých herců, mezitím ale jeho vztah s Loni postupně odumíral, takže následoval rozvod. Dcera Tanja pracovala jako scénáristka a režisérka. Pak měl Götz spoustu přítelkyň, opravdu netrpěl, jak by se dalo s úsměvem říct. Jenže osud mu nastrčil do cesty Gabriele Pauler.

Krásná žena se stala jeho dlouholetou přítelkyní, George byl nesmírně šťastný. Vztah vypadal jak z pohádky, byl zamilovaný a pořídil si s Gabriele byt na Sardinii. Oba totiž měli rádi teplé moře, potápění, plavání, slunce. Co by pro ni neudělal. Götz miloval potápění a šnorchlování, které se mu málem stalo osudným. V roce 1996 se takhle jednou cachtal a potápěl, když ho přejel člun s německými turisty. Lodní šroub herci téměř odtrhl nohu. Z moře ho vytáhli polomrtvého a jen včasný zásah lékařů dovolil noze, aby zůstala na svém místě, hrozila mu amputace končetiny nad kolenem.

Na popud Gabriele se s osádkou člunu soudil, protože jeli strašně rychle. Soud vyhrál a vysoudil milion dolarů. Takže zraněný stárnoucí herec s milionem dolarů a znuděná Gabriele - asi je jasné, co následovalo. Velice nechutná aféra, která vzala Georgovi životní elán na velice dlouhou dobu. Gabriele si našla mladého milence, velice mladého a chtivého. A začala soudní tahanice o velké peníze. Žalovala Götze za jakousi „újmu“, kterou jí měl způsobit tím, že s ním „musela“ žít.

Německá bulvární média měla pré. Znechucený, frustrovaný a otrávený Götz George, kterého pronásledovali novináři, své bývalé milé něco zaplatil a utekl na milovanou Sardinii, kde se zavřel před světem. Měl toho dost. Ženských, hraní, peněz, lidí, všeho měl až po krk. Jenže z ulity ho vytáhla zase žena - a to už osudová, o 21 let mladší novinářka Marika Ulrich.

Po jejím boku opět našel životní rovnováhu a novou chuť do práce. Přestože vždy tvrdil, že už se nikdy neožení, v roce 2014 změnil názor a Mariku si tajně vzal. Jejich štěstí však bohužel dlouho nevydrželo.

Podle oficiální zprávy zemřel Götz George 19. června 2016 po krátké nemoci, necelých pět týdnů před osmasedmdesátými narozeninami, údajně na následky léčby rakoviny a vážných problémů se srdcem. Již v roce 2007 se totiž podrobil komplikované operaci kvůli rozšířené aortě.

Rodina oznámila jeho smrt s týdenním zpožděním, až poté, co se s ním v tichosti navždy rozloučila. Němci truchlili, v novinách po celé zemi byl „komisař Schimanski“ na titulních stránkách. Znovu se připomínal jeho pohnutý život, jeho dětství, osoba jeho otce. A v jednom nekrologu se psalo:

zpracováno podle:

Götz George byl jako hrubiánský Schimanski ikonou a psal dějiny Duisburgu - iDNES.cz

Götz George – německá herecká superstar | RealFilm.cz

Götz George | Biografie | ČSFD.cz (csfd.cz)

Götz George Facebook Official

Götz George alias Schimanski: Celoživotně sám pátral po rodinném tajemství | Dotyk.cz

Götz George – Wikipedie (wikipedia.org)

Poklad na Stříbrném jezeře (1962) | Zajímavosti - Zajímavosti | ČSFD.cz (csfd.cz)