Ivan Mistrík: krásný a tragický hrdina Vyššího principu nezvládl své démony a spáchal sebevraždu

25. listopadu 1959 náhle zemřel populární francouzský herec Gérard Philipe. Oblíbený Fanfán Tulipán podlehl rakovině jater v pouhých šestatřiceti letech. Tento slavný herec měl právě roztočené koprodukční drama Horečka stoupá v El Pao. Produkce naprosto šílela, film byl téměř hotov, zbývalo posledních pár záběrů. Po celé Evropě se začal hledat dublér, který by byl zesnulému herci podobný a navíc uměl hrát. Tyto dvě podmínky na výbornou splnil Ivan Mistrík. Jeho podoba se slavným Francouzem byla v některých momentech neuvěřitelná.

V Mistríkově monografii se uvádí, že byl tehdy skutečně osloven, protože na fotkách vypadal úplně totožně jako Gérard. Odjel do Prahy, kde se „rozhodovalo na vyšších místech“, zdali ho pustí k dotočení zahraničního projektu. Nepustili, zakázali mu to. Žádost francouzské produkce byla zamítnuta a naštvanost, která tam zavládla, byla prý příšerná. Kvůli politikům měl tedy Ivan smůlu, vrátil se do Bratislavy a poslední scény Gérarda Philipa dotočil nějaký dánský herec, jediný Mistríkův konkurent.

Je to jen perlička, která ale dokazuje, jakou smůlu tento zvláštní, velice hezký, křehký a okouzlující muž měl. Stal se platonickou láskou mnoha českých i slovenských dívek a žen, „při pohledu do jeho smutných očí bylo vidět, že v sobě skrývá zranitelnost, melancholii, rozervanost, křehkost, temnotu,“ hlásaly pak po tragédii nejen slovenské deníky. To bezpochyby. Něžný výraz, charisma mladého kluka i zralého muže, to byl Ivan Mistrík. Jaký byl jeho život, který skončil předčasně?

Ivan Mistrík se narodil 15. října 1935 v Bratislavě do rodiny úředníka jako prostřední ze tří dětí. Jeho o sedm let mladší bratr Ján je také hercem, starší se jmenoval Viliam. Tatínek rodinu přestěhoval před válečnou hrůzou na venkov, konkrétně do vesničky Tŕnie u Zvolena, kde Mistríkovi bydleli na velkém statku. Tam malý Ivan propadl zvířatům, zemědělství, miloval každodenní hospodářskou rutinu. Pracovitý kluk neunikl zrakům hospodáře, který ho pouštěl ke koním, ukazoval mu mlýn, což se Ivanovi líbilo nejvíce. „Já tady zůstanu a budu mlynářem,“ řekl tátovi. Všichni se mu smáli, ale on to myslel vážně. Byl nesmírně zklamaný, že se po válce vrátili zpátky do Bratislavy, kde ho maminka uvedla do světa umění.

Desetiletý Ivan vyhrál rozhlasový konkurs na chlapecké hlasy, začal se objevovat v malých dětských rolích a po osvobození už stál na prknech Slovenského národního divadla. Ztvárnil desítky dětských postav a byl úžasný. Kam jinam by měl jít studovat, než na právě otevřenou bratislavskou konzervatoř. Jenže v roce 1951 byl ze školy, kulantně řečeno, odejit. Proč, o tom nikdy nemluvil.

Ale přímo se nabízí, že to souviselo s uvězněním jeho maminky. Ta se totiž kamarádila s lékařkou z Jugoslávie, která byla označena za špionku. A paní Mistríková se „svezla“ s ní, vyfasovala obvinění z protistátní činnosti a přes rok strávila zavřená ve vazbě.

Ivan Mistrík byl úplně zlomený. Začal pracovat ve Slovnaftu jako kulturní referent a po večerech hrál v Dedinském divadle v Bratislavě. Tam se zamiloval. Byla to láska na první pohled, citlivý a něžný Mistrík propadl herečce Heleně Kollátové, kterou si chtěl vzít za ženu. Jenže ho lákala také kariéra, kterou mu pomohla postrčit první žena Gustáva Husáka, Magda Lokvencová. Působil ve Zvoleně, pak se vrátil zpět do Bratislavy, herecký putovní život Ivanu Mistríkovi nesvědčil. Jeho zdraví totiž nebylo nejpevnější, prodělal tuberkulózu, kterou sice vyléčili, ale poškodila mu plíce. Ve třiceti letech musel dokonce podstoupit velkou plicní operaci.

Na Nové scéně se konečně prosadil jako herec „erupce citů a emocí“. Dovedl mistrně vykreslit psychologicky složité charaktery, citovost a melancholii, například Radúz nebo Myškin. I když neuměl mluvit. Tedy uměl, ale po celou svou kariéru se potýkal se sykavkami a špatnou výslovností. Jenže i tohle bylo vizitkou tohoto úžasného herce. Konečně se také dočkal svatby a v roce 1956 se oženil svou láskou Helenou, které všichni říkali Enka. Měli spolu dva syny, Ivana a Michala. Enka rezignovala na svou kariéru, aby se starala o děti a domácnost.

Ivan Mistrík se stal postupem doby nejoblíbenějším slovenským hercem u nás. Předčil ho snad jen Ladislav Chudík v éře Nemocnice na kraji města. Kultovní a ikonické filmy, ve kterých Mistrík exceloval, si pamatuje nebo vybaví každý. I když, takové Kozie mlieko, to asi skutečně nikomu nic neřekne. Není divu, agitka to byla skutečně „nablblá“, ale právě v tomto prostoduchém filmečku Ivan debutoval. Bylo mu osmnáct let. Díky jeho specifické fyziognomii byl obsazován do rolí takových těch tragických válečných hrdinů, co je buď někde zastřelí nebo popraví, zamilují se ve špatné době do špatné ženy…

Výraznou roli měl jako Pavel v dramatu podle Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma. V roce 1960 přišel Vyšší princip a jeho Ryšánek Vlastimil, student, jak hlásil pouliční rozhlas informaci o zastřelení studentů reálného gymnázia. Krásný mladý muž se stal okamžitě ikonou dívek i žen. Tragický konec celého filmu jakoby předznamenával i tragický osud Ivana Mistríka. Zatím to tak nevypadalo, neustále hrál a hrál. Jeho filmografie je obrovská, můžeme vyjmenovat snad jen ty nejvýznamnější televizní filmy, například Smrt si říká Engelchen, Měděná věž, Orlí pírko, Buddenbrookovi, Matka, Balada o sedmi oběšených, Půlnoční mše, Bílá oblaka, Mrtví nezpívají, Sám voják v poli, Smlouva s ďáblem, Sedm svědků, Muž, který lže, Obraz Doriana Graye, Bašta, Mrtvé duše, Poslední šance, Americká tragédie, Louis Pasteur, Višňový sad, Spolužák, Dvanáct rozhněvaných mužů…

Ivan Mistrík exceloval také na divadle, stal se členem činohry Slovenského národního divadla, kde debutoval v Idiotovi. „Kolegové byli překvapeni tím, co tam Ivan předvedl. Bylo to sice filmové herectví – velmi vnitřní a nepatetické, ale přitom čitelné až do poslední řady na balkoně. Byl to tak ohromující zážitek, že Ivan během pár měsíců dostal nabídku nastoupit do stálého angažmá…“ řekl bratr Ján. Jeho kamarád a kolega Martin Hollý se vyjádřil podobně, ale v tom smyslu, že právě ona křehkost, rozervanost a psychická labilita Mistríkových hrdinů, kterou tak excelentně zvládal, měla už své podhoubí v jeho osobním životě v podobě alkoholu.

Hollý vzpomínal, že Ivan Mistrík pil jako anglický lord. Nebylo prý na něm vůbec nic znát. Silně kouřil, ač měl nemocné plíce, jako mnoho herců trpěl i on žaludečními vředy, ale se životosprávou obecně si hlavu příliš nelámal. Byl šťastný, oblíbený a stále zamilovaný do své Enky. Jejich vztah byl dlouhý, poznali se, když jim bylo sedmnáct, osmnáct let, jednalo se o jedno z nejpevnějších manželství v té době v uměleckém světě. Na Ivana Mistríka však čekala jedna z nejhorších tragédií, která se mohla stát. V roce 1977 dostal titul zasloužilého umělce a rodina se vydala na dovolenou do jugoslávské Puly. Heleně nebylo ještě pětačtyřicet let, když zasáhl krutý osud.

Enka si šla 4. srpna ráno zaplavat do moře a najednou zemřela na mozkovou příhodu. „Když odjížděli, byla v pořádku, veselá. A pak se najednou vrátili a řekli, že Enka je mrtvá.“ vzpomínal kamarád syna Michala Peter Kiss. Ivan Mistrík zůstal sám se dvěma syny, prázdnýma rukama a v šoku nevěděl, co má dělat. Po láhvi s alkoholem začal sahat čím dál častěji. Jenže věčný romantik se zamiloval znovu, opět osudově a hluboce, když hledal pro syny učitelku angličtiny. O sedmnáct let mladší Mariku Klesniakovou si vzal za dva roky. Synové měli macechu, Mistrík měl mladou manželku, která k jeho nesmírné radosti otěhotněla a do rodiny přibyl syn Janko. Jenže vše bylo špatně. Ivan Mistrík na ženu žárlil, ona mu dle vyjádření syna Michala „dělala hrozné věci“, svazek se zvrhl v totální italskou domácnost.

Scéna stíhala scénu, podle zlých jazyků došlo i na domácí násilí z obou stran a alkohol už Ivan pil po litrech. Měl obrovské deprese, netajil se tím, že by to „všechno nejradši ukončil,“ což řekl i svým synům. Citlivý umělec měl úplně rozervanou duši a mladá žena mu to opravdu nikterak neulehčovala. Tak se rozhodl, že to udělá. Přístup ke zbrani měl lehký, s kolegy Ivanem Rajniakem, Júliem Pántikem a Štefanem Kvietikem byli vášniví lovci a pořídili si i revír. Kvůli dětem měl všechny zbraně schované u Kvietika v trezoru.

Osmého června 1982 si k němu přišel pro kulovnici s tím, že jde na srnce, doma si lehl na gauč a ustřelil si hlavu. Ještě to měl vymyšleno tak, aby ho našla Marika. Našel ho ale syn spolu s Ivanem Palúchem. V okamžiku sebevraždy měl Ivan Mistrík v krvi přes tři a půl promile alkoholu. Bylo mu pouhých šestačtyřicet let. Marika neustála výčitky a tlak okolí a emigrovala do USA. Nejmladší syn se matky vždy zastával, že neřekla otci křivé slovo, na druhou stranu tu byli oba synové z prvního manželství, kteří tvrdili pravý opak.

Těžko soudit, jak to tehdy bylo. Jisté je, že Ivan Mistrík odešel na vrcholu sil a jeho křehké nitro nezvládlo nápor osobních rozepří, scén a hlavně alkoholu.

Půl roku po Ivanovi zemřel jeho otec a o tři roky později matka, kterou vzápětí následoval hercův nejstarší bratr Viliam. Syn Michal zemřel v roce 2019 v pouhých 54 letech. Některé rodiny jsou opravdu stíhány jednou tragédií za druhou.

Ivan Mistrík navždy zůstane smutným a osudem stíhaným mužem, který nezvládl své démony. V těchto dnech uplyne 89 let od jeho narození.

zpracováno podle: Ivan Mistrík (1935-1982) - Find a Grave Memorial, Prekliaty rod: Po samovražde Ivana Mistríka zomrel aj hercov syn, najlepší kamarát prehovoril (pluska.sk), Ivan Mistrík | Biografie | ČSFD.cz (csfd.cz), Tragický hrdina na plátně i v životě. Tvrdil, že jde na srnce, kulovnici ale obrátil proti sobě. Tajnosti slavných | Krajské listy.cz (krajskelisty.cz), Ivan Mistrík – Wikipedie (wikipedia.org)