Článek
Ač jsem ateistou, občas se zúčastním mše. Zvláště je-li sloužena „za někoho“, v tomto případě tak jednou ročně bývá za mou rodinu, kterou v počtu zesnulých překoná snad jen rod Kennedyů. Průběh mše je mi velmi dobře znám, od malička jsem byla brána babičkou do kostela nebo „do kaplí“ a náležitě poučena a naučena kdy co říkat, kdy vstávat, kdy se bít v prsa, kdy se modlit, nečumět z okna, nešoupat nohama, nekoukat do stropu a necivět s vytřeštěnýma očima na jeden z příšerných obrazů Křížové cesty, který vždy visel v mém zorném úhlu. Kristus je na něm totiž zrovna bičován a tváří se, jakoby chtěl říct: „Pánové, co mi to děláte, vždyť já šel akorát náhodou okolo na nákup.“
Mše se konala v malé kapličce v malé vesničce, kde se dodržují rázovité zvyky - některé babičky chodí ještě v kroji, což už je opravdu málokde k vidění. Každá babička má nafialovělou trvalou, kabeličku, typickou černou malou se zapínáním „na nejtky“, do které se vejde akorát sváteční vyžehlený krajkový kapesníček, kancionál, brejle, růženec a hašlerky, klasická to výbava starosvětských babiček. I já se oblékla do svátečních šatů, což v tomto vedru znamenalo opotit se v mušelínu již cestou k autu. Ale docela jsem se těšila. Posedím v chládku, uniknu na chvíli z dosahu malých upatlaných ručiček a volání: „Mamíííííííííí!“ a třeba si „tam nahoře“ udělám malé očko. A také zavzpomínám na ty moje nejmilovanější.
Přijela jsem samozřejmě pozdě, jelikož jsem musela instruovat manžela ohledně péče o dceru a podat pár pokynů k výchovným opatřením. Rozloučil se slovy: „Přece nejsem blbej!“ Mohla jsem popadnout mou kabelku, která velikostí předčí stan, a vyrazit. Jsem ráda dochvilná a nesnáším, když přijdu pozdě. Jedna z nevýhod je také ta, že vždy zbyde to nejhorší místo. V tomto případě u zdi bez únikového východu, protože jakýkoliv východ směrem ven byl zatarasen babičkami, berlemi, nažehlenými faldy kroje a hromadou kancionálů. Mumlajíc omluvy jsem se zpocená až na místech, kde záda přestávají mít slušné místo, jako v divadle posouvala dřevěnou lavicí až na místo určení. Odměnou mi byly pohledy nevraživé, nebo sice „vraživé“, ovšem s notnou dávkou mračících vrásek na čele a cukerínu na jazyku.
Konečně jsem dosedla a rozhlédla se. S hrůzou jsem zjistila, že i po renovaci místní kaple zůstala Křížová cesta na svých místech a já hledím na toho samého Krista, který civěl na své mučitele snad ještě zoufalejším pohledem. Něco jako: „Pánové, co mi to děláte, já chtěl jít jenom nakupovat a pak ještě na poštu!“ Nicméně mše začala a já chtěla tu hodinu strávit ve skutečné meditaci, tiše a rozvážně myslet na ty své zesnulé a na všechno pěkné, co jsem s nimi zažila. Leč zarazilo mne zalechtání kdesi pod hrudním košem. Všichni kuřáci to asi znají, znamená to, že se blíží „to“. Kašel, ničím nezastavitelný záchvat tuberáckého kašle, který trvá minuty, zní to jako procházka kolem plicního sanatoria a vy nemáte absolutně žádnou šanci se tomu ubránit. Uvězněná za řadou berlí jsem neměla nejmenší šanci záchvatu předejít tím, že odejdu, pokud bych nebyla nadána schopnostmi Wonder Woman pokřížené s Hulkem. Případně vystřelit z dlaní pavučinu, zavěsit se na strop a zhoupnutím překonat babičky i s lavicemi? Bohužel, naposledy mne kousl pavouk - nikdy - a ten včerejší komár, co zaplatil životem za svou drzost, evidentně zmutován nebyl a hlavně nevlastnil pavučinu. Co teď? Nemohla jsem si dovolit se do velebného ticha, rušeného jen kázáním, rozchrchlat jako porouchaný parní stroj. Prostě nemohla.
Stupňuje se to! Království za dvě žvejkačky!!
Šimrání už nebylo pod hrudní kostí, ale přímo v krku. Zkoušela jsem polykat sliny, ale kde vzít a nekrást v tom horku? Nic. Říká se, že kašel a prd nezastavíš a jest to velkou pravdou. Právě se bilo v prsa. „Je to má vina, má vina, má vina!!“ tloukla jsem se ohnivě pěstí mezi prsy s úpěním vzpomínajíc na od puberty vyčuzené krabičky Startek, Peter a Clejek… „To máš za to,“ kárala jsem se v duchu. No jo, ale co teď. Kašel už byl v dolní části hrtanu a hodlal explodovat. „Kabelka!“ osvítil mne zřejmě Duch svatý. Naštěstí se sedělo, i rozepla jsem tiše svou brašnu s plnou polní a jala se hledat cokoli. Cokoliv, čím bych to mohla zajíst. Postupně jsem ze své apartní škatule vytáhla na světlo Boží následující věci:
Papírový kapesník zmuchlaný (v případě nouze jsem byla ochotna ho sníst)
Tužkovou baterii (jak dlouho by trvala kondenzace baterkové kyseliny? Vypiji jí!)
Peněženku (Fotka manžela a dcery… hmm… já je doslova žeru!?)
Mobil (leda ožvýkat pouzdro)
Plyšového králíčka ( to by bylo ještě horší, při průchodu ústní dutinou by lechtal)
Zapalovač (zapálím se a kaplička bude mít svůj zázrak samovznícení?)
Cigarety (bez komentáře!)
Setřený stírací los (vyvolat chaos tím, že ho hodím mezi babičky a vykřiknu: "Je tam milion!")
Autíčko bez koleček (absolutně bez šance)
Plena velikosti 3 nepoužitá, zřejmě pozůstatek po dceřiných urinačních šancích (schovávám, možná použiji sama)
Nafukovací balonek (mohu inhalovat kysličník uhelnatý a uvést se do stavu nevědomí)
10 propisek ( leda si udělat flusačku a hrát si na Rosenheima)
Lízátko obalené vším, co vás napadne (Tak to bohužel, to radši budu kašlat)
Co může ukrývat kabelka matky? Samé blbosti
Při prohrabávání zmíněných věcí se s mým tělem začaly dít podivné věci. Ve snaze kašel přepolykat jsem začala přerývavě dýchat, údy se mi rozkmitaly tak, že to vypadalo, že v té lavici tancuji - právě se zpívalo, takže jsem se snažila, aby to bylo aspoň trošku do rytmu. Oči jsem měla zalité slzami, které rozpustily údajně voděodolnou řasenku. Prudce jsem zrudla a už nebylo možné to nijak zadržet. Babička, která seděla vedle, se naklonila a podávala mi kapesníček, zřejmě v domnění, že pláči dojetím. Bičovaný Kristus už nešel na nákup ani na poštu, ale zíral přímo na mně a říkal: „Vidíš, kdybys nekouřila, nemusela jsi tu teď předvádět tanec svatého Víta. Toho hodili do vroucího oleje a ještě probodli trojzubcem. Tobě je ale hůř, co… Já radši půjdu na tu poštu, snad mě cestou zase někdo nezbičuje.“ Pokynula jsem Kristovi a zabořila nos do darovaného kapesníčku. Smrad naftalínu udeřil plnou silou a už to bylo.
Při proměňování, kdy v kapli bylo ticho doslova jako v kostele, se ozvalo něco, co se dalo popsat jako detonace bomb Little Boy a Fat Man spolu s kvičením právě podřezávaného podsvinčete. Farář, překvapen disharmonickým zvukem, který zněl jako vymítání ďábla, málem upustil hostie, což by byl průser. Doslova. Naštěstí udržel. Zasáhlo snad samo nebe, takto fialovohlavá babička sedící vepředu. Podala mi hašlerku. Takovou tu, kterou si pamatuji od prababičky, měla jich vždy plnou hrst v „kabze“ pod „rozplášenkou“, což je vyšívaná blůza ke kroji. Nebeská mana nemohla chutnat lépe. Cucala jsem jak kojenec připíchnutý k dudlíku a kašel přestával. Ostuda to ale byla pořádná, navíc má kaple výbornou akustiku a ty zvuky právě střeleného divočáka musel slyšet každý kolemjdoucí. V životě jsem se tak nestyděla. Ale pak jsem začala vzpomínat, což byl pravý účel mé přítomnosti, na ty svoje drahé blízké.
Na tatínka, který měl jednou střevní chřipku - šel na nákup a najednou se zastavil uprostřed chodníku. Jednu nohu nakročenou, druhou chodidlem na zemi a VĚDĚL. Věděl, že když udělá krok tam či zpátky, bude to mít v kalhotách. A teď co. Nemohl nikam. Stál tam jak špatně vyřezaný svatý dobrých deset minut, děti ho obíhaly jako obecního blázna, dospělí ho obcházeli obloukem v domnění, že je to oživlá socha, performační umělec a marně hledali klobouk, do kterého by mu mohli házet drobné. Tatínek nakonec udělal krok vpřed… A bez nákupu se svěšenou hlavou se vrátil domů, kde se zavřel do koupelny a tiše tam štkal. A pral.
Na maminku, která jela na eskalátorech z metra, pán před ní posnídal vejce, která snesly zřejmě slepice z Černobylu, vypustil plyn a maminka, která byla velice citlivá na všechny pachy, toto nevydýchala a pozvracela 7 lidí stojících pod ní.
Na babičku, která byla tak šetřivá, že uschovávala veškeré zbytky všeho v lednici včetně krmiva pro zvířectvo - a v domnění, že si ohřívá kulajdu, si ohřála kejdu pro prasátka, ještě si pomlaskávala, jak se jí polívka povedla - a skončila na týden v nemocnici, když předtím ohodila doslova a do písmene celou kuchyň (musela se dvakrát vymalovat).
Na dědečka, který coby jinoch v učení se strašnou rýmou kýchl tak děsivě, že obrovský zelený sopel přeletěl celou třídu a přistál na brýlích obávaného mistra, kde se ještě dobrou minutu houpal jak kyvadlo ve splašených hodinách.
Na druhou babičku, která byla tak strašně pyšná na svoje primářem vyoperované žlučníkové kameny, že je nosila u sebe v pytlíčku a ukazovala je každému, zejména a výhradně při jídle a přivodila několika dotčeným dlouhotrvající zvracení a následný náběh na anorexii.
Na druhého dědečka, který ve spěchu zaměnil ranní moč v lahvičce od kapek na žlučník za opravdové kapky na žlučník. Při preventivní prohlídce se obvodní lékař zděsil, neboť papírek ponořený do „moči“ se zbarvil do barev zcela mimo myslitelné spektrum. Děda byl odeslán rychlou záchrannou službou na urologii, kde ho hospitalizovali a než se na to přišlo, podstoupil spoustu nepříjemných prohlídek a zákroků.
Asi ten záchvat kašle měl své opodstatnění. Asi chtěli, abych si vzpomněla, že i oni byli lidé se vším, co k tomu patří - i s těmito „tělesnými“ trapasy. Že nemusím jen plakat nad tím, že odešli. Že můžu i vzpomínat a smát se. Že mohu i já udělat chrchlací turné po místních svatostáncích. Že já ještě žiju. A že se z toho nepo.....
Hezký den všem, Petra
