Článek
Rok 1917, 102 Rue de Vaugirard, Paříž. Nad prosklenými dveřmi světlého a vzdušného ateliéru v Latinské čtvrti francouzské metropole cinkl zvonek. Do příjemného prostředí plného květin ostýchavě vstoupil manželský pár a žena se překvapeně rozhlédla kolem: „Tady to vůbec nevypadá jako v ordinaci!“ „To není ordinace. To je můj ateliér,“ vešla jim v ústrety noblesní bruneta a upřeně se na pána a paní zadívala.
Ona byla kurážnější, on stál za těžkou drapérií a schovával si tvář v dlaních. Anna Coleman Ladd se v duchu pousmála. Takových obav! Je to jako vždy! Rozhodla se jim pomoci: „Já vím, co vás sem přivádí. Pan a paní Caudronovi? Ano, jistě. Jen ať se pán ukáže,“ pobídla je Anna, kterou lidé popisovali jako líbeznou, něžnou a sladkou; zároveň ráznou a brilantní!
Před a po. Anna dávala do masek speciální úchyty na cigaretu, takže si muži mohli i zakouřit…
Veterán verdunského pekla Pierre Caudron byl příjemným hlasem sochařky Anny jako zhypnotizovaný. Vešel dovnitř a váhavě sejmul bílou gázu, kterou měl omotanou kolem obličeje. Nastala chvíle ticha - z tváře pana Caudrona zbyla jen měsíční krajina. Děsivé válečné zranění jej připravilo o nos i bradu, chybějící rty byly spálené a trčely z nich zuby; nebožákovi vystupovaly ze zpustošené tváře jen vyvalené oči… Anna Coleman Ladd však ani nezalapala po dechu, ani neodvrátila zrak. Klidně se usmála a podala mu ruku:
„Dáme se do práce, pane Caudrone. Dokud se v zrcadle nepodíváte a neřeknete: ‚To jsem já‘, budu pokračovat. Vidíte, buďte rád, že vám zbyly oči! To je štěstí! Važte si toho. Jiní takové štěstí nemají. Jdeme na to!“ tleskla. Užaslá paní Caudron, která byla zvyklá jen na zhnusené pohledy, které lidé vrhali na jejího manžela, málem padla do mdlob. A co teprve Pierre! „Štěstí? Ona mluví o štěstí?“ přemítal v duchu ohromený Caudron, který se nemohl z taktu a noblesy krásné paní sochařky ani vzpamatovat.
Různé fáze práce paní Anny Coleman Ladd. Horní řada ukazuje odlitky z obličejů tak, jak skutečně jsou, dolní řada ukazuje tváře, které modelovala pomocí fotografií pořízených před zraněním, a na stole lze vidět některé z finálních masek.
Ale vzpamatoval se brzy. Pierre Caudron je muž na titulní fotce. Než si ho Anna vzala do parády, byl to ubožák, který patřil mezi tzv. Gueules cassées, což je výraz pro vojáky s deformovanou tváří způsobenou válečným zraněním. Tito vojáci měli bídný život. Skutečně otřesný. Blízcí lidé se jich štítili, obličeje podobající se vybombardované pustině děsily i rodinné příslušníky a zmrzačený voják nezřídka ukončil svůj život sebevraždou. Anna si vzala za svůj životní cíl vrátit jim tvář.
„Bylo úžasné sledovat jejich proměnu. Na prvních sezeních se tak třásli, že jsem nemohla ani pracovat. Nemohla jsem řinčet nástroji, připomínalo jim to výbuchy. Byly to trosky s vyhaslýma očima, často zcela oslepeni. Pak se začali nadechovat. Ožívat. A když řekli C'est moi (to jsem já), bylo to. Plakali, omdlévali, chvěli se. Jako doušek alkoholu. Jako ranní rosa. Jejich ženy se rozesmály. A takto to chodilo,“ vyprávěla sama Anna Coleman Ladd.
Jaký je příběh zakladatelky anaplastologie, srdečné a přímé umělkyně Anny Coleman Ladd?
Anna Coleman Ladd (1878-1939)
Dáma, která vracela podobu válečným veteránům, se narodila 15. července 1878 v pensylvánském Bryn Mawr jako Anna Watts do zámožné rodiny. Od malička neustále něco „sochala“. Tehdy ale bylo nějaké umělecké vzdělání pro dívky téměř nedostupné.
„Sochařka? Co?“ protíral si oči otec John, když mu dospívající dcera řekla, že by chtěla studovat umění! „Vdáš se, to je povinností žen!“ kladla jí na srdce matka Mary Watts, které se ale nešťastné dcery zželelo.
Různé druhy protetických náhrad zničených obličejů…
Přes všechny manželovy zákazy poslala Annu do Evropy „na cesty“ a nechala ji v péči své přítelkyně v Itálii, kde Anna Coleman Ladd obrážela známé umělce, sochaře i malíře té doby. V Evropě strávila Anna dlouhých 25 let. Během nich byla na několika stážích v elitních ateliérech v Římě či Paříži.
Talent v ní rozpoznal i sám August Rodin! V té době vytvořila mnoho krásných soch (specializovala se na fontány, milovala propojení kamene či hlíny s vodou); zbyla po ní také spousta velmi povedených obrazů a portrétů slavných osob té doby.
Zmrzačený veterán před výrobou masky…
Když se Anna Coleman Ladd v roce 1905 zajela podívat za uměleckou scénou do Anglie, zčistajasna se zamilovala do slavného dětského lékaře Maynarda Ladda a za pár týdnů si jej vzala za muže. Přátelé z uměleckých okruhů byli poměrně překvapeni - tak trochu totiž považovali Annu za osobu preferující pohlaví něžné , jak se tehdy říkalo.
Anna Coleman Ladd následovala manžela zpět do své rodné Ameriky. Maynard tam již dlouho chtěl odejít, protože ve vznikajících univerzitách hledali co nejvíc odborníků. Manželský pár Laddových se usadil v Bostonu, kde si lékař našel prestižní místo na Harvardu.
Charismatická paní Ladd si mezitím budovala kariéru úspěšné sochařky a spisovatelky. Měla břitký smysl pro humor, byla sarkastická a dovedla mistrně tepat do šosáckých nešvarů své doby - její literární díla jsou plná dvojsmyslů a sexu.
... a po nasazení finální verze. Nemůžeme se divit, že se vojáci do Anny zamilovávali.
Porodila dvě dcery Vernon a Gabriellu (mimochodem, tato Gabriella byla prababičkou slavné herečky Kyry Sedgwick), jenže do měšťácké idylky slavného lékaře a bohémské umělkyně vstoupila první světová válka. Annin manžel byl jmenován ředitelem Dětského úřadu Amerického červeného kříže v Toulouse ve Francii a povolán do války.
Maynard musel rukovat, i když ne přímo na frontu. Než odplul do Evropy, s Annou se pohádal, protože chtěla jet s ním: „Chci být nějak užitečná!“ naléhala. „Ale vždyť jsi sochařka a malířka, já léčím děti. Nyní se budu starat o válečné sirotky. Co bys tam byla co platná? Je tam peklo, nezapomínej,“ políbil ženu, nechal ji doma a nastoupil na loď.
Osamělá Anna Coleman Ladd si připadala hrozně. „To mám doma sedět a štrikovat?“ rozčilovala se, fanaticky odebírala snad všechny noviny a četla si nejnovější zprávy z celé Evropy, kterou zachvátil krvavý konflikt. Od manžela měla jen málo informací; činorodá žena chtěla být nějak užitečná - ale nevěděla jak.
Zotavení vojáci…
Až jí náhle něco padlo do oka: článek o muži jménem Francis Derwent Wood, který v Londýně „vracel tvář“ fatálně zmrzačeným vojákům. Fotografie realistických masek, které Wood vyráběl, ji naprosto uchvátily. Anna Coleman Ladd se zavřela do ateliéru, kde přemýšlela, jak by to celé ještě vylepšila; mezi ní a Woodem se vyvinula čilá korespondence a Anna se rozhodla: „To je to pravé. Já budu pomáhat takto!“ Urputná sochařka si vyžádala zvláštní povolení a ve spolupráci s Červeným křížem odjela do Francie, kde si založila zmíněný ateliér s názvem Studio pro portrétní masky - a dala se do práce.
„Anna Coleman Ladd měla inovativní metodu výroby obličejových protéz - byla fascinujícím spojením sochařského citu a materiálového inženýrství. Anna se rozhodla pro inovativní využití gutaperči, přírodní pryskyřice, která jí dovolovala sejmout neuvěřitelně detailní otisk znetvořené tváře, aniž by pacienta zbytečně zatěžovala. Tato poddajná hmota posloužila jako matrice pro výrobu finální protézy z extrémně tenké, pozinkované mědi, vážící jen pár desítek gramů,“ vysvětluje Anninu techniku web RHP.com.
„Pacienti“ Anny Coleman Ladd. Kolik životů zachránila, kolik důstojnosti vrátila… Tyto málo známé hrdinky je třeba si připomínat!
Hatefree.cz popisuje další postup výroby masky pro zdeformované muže: „Základ masky pak byl pomalován smaltem tak, aby co nejpřesněji odpovídal tónu pokožky. Ona sama ji pomalovávala přímo při nasazení na obličej veterána, aby co nejlépe zachytila barvu jeho kůže. Pokud se jednalo o rekonstrukci částí obličeje, které běžně obsahují ochlupení, užívala skutečné vlasy k vytvoření co nejvěrohodnějších obočí, řas nebo knírů. Maska pak byla na obličej veterána připevněna pomocí slabých strun, případně na brýle.“
Masky byly dotažené k naprosté dokonalosti – rty byly mírně pootevřené, aby veteráni mohli relativně snadno mluvit, nebo si dokonce vychutnat cigaretu. Anna Coleman Ladd musela ale být také zdatnou psycholožkou, protože spolupráce s muži bez tváře byla často velice obtížná a riziková.
Pan Cavallier
Prošli si peklem a trpěli celou řadou šokových poruch a traumat. Třásli se strachy, měli onen pohled jedné míle, při sebemenším hluku skákali pod stůl, plakali, řvali hrůzou. Stud za zdevastovaný obličej veteránům často bránil i v tom, aby se Anna na jejich zranění a hrůzné jizvy byť jen podívala! Pak nastala fáze vzájemného seznamování. Muži se museli v ateliéru cítit jako doma.
„Těch hnusných ordinací si užili dost. Musí to tu vypadat jako v lepší hospodě,“ usoudila Anna a nechala ateliér zařídit luxusním nábytkem, ztlumila světla, na stěnu navěsila květinová aranžmá; nechyběl bar, sofa pro odpočinek…
A plaché muže, kteří odmítali sejmout provizorní fáč, občas jednoduše opila. Někdy to fungovalo a uvolnili se, jindy začali být agresivní; jeden veterán jí rozbil ateliér a rozdupal hotovou protézu obličeje. Anna si proto musela najmout asistenty. Přesto se ke všem zdeformovaným chovala s úctou a za všech okolností se snažila být milá a laskavá. „Já jsem zrůda!“ křičeli na ni. „Já vím. Proto jsem tady,“ usmívala se Anna. Někteří muži ji považovali za svou vykupitelku, za bohyni - a i když už byla dle tehdejších měřítek považována za „dámu v letech“, zamilovávali se do ní.
Annu a Maynarda vyhledal slepý voják s protézou obličeje v doprovodu svého kamaráda. „Zapomněl jsem vám dát sbohem,“ uvedl, když dojel až do Ameriky. Tak silný byl Annin zásah do života těchto nebohých lidí…
Anna byla krásná, jemná a něžná, uměla to s nimi, osudem těžce zkoušení muži bez tváře propadali jejímu kouzlu a dotekům. Dalo se to čekat. Anna se jich neštítila, musela sahat na jejich rány, naklánět se k nim, dlouhé hodiny malovat odstín v těsné blízkosti… Byly to poměrně intimní chvíle, kdy si musel zraněný do slova a do písmene sejmout tvář a obnažit to, za co se nejvíce styděl. Navíc před ženou!
Padala vyznání lásky, někdy se stávalo, že Anna musela pracovat jen s asistentem, protože zoufalý voják se odhodlával i k fyzickým dotekům a kontaktům sexuálního charakteru.
„Bylo to velice těžké. Oni měli v duši šrámy. Někdy říkali strašné věci. O tom, co zažili. Ta zákopová válka byla strašná. Spousta těch hrůzných deformit a bolestivých spálenin vznikla jen tím, že vystrčili hlavu ze zákopu. Okamžitě přišli o obličej.“ říkala paní Ladd.
Náš známý pan Caudron…
Když si ale zmrzačeného veterána naklonila a pojal k ní důvěru, šlo to jak po másle. Rodiny pookřály. Manželky nosily do ateliéru fotografie nebo detailně popisovaly, jak jejich manžel vypadal, děti se přestávaly táty bát.
„A on už nebude vypadat jako příšera?“ tázal se malý chlapeček - a jeho otec začal vzlykat. Srdceryvné momenty vrcholily, když Anna „nastavila zrcadlo“ - v tomto případě doslova. „Nedívali se. Až když jsem to dovolila. Dokud neřekl To jsem já, pracovala jsem dál. Bylo krásné vidět, jak se probouzí a křísí k životu. Mohli chodit mezi lidmi, hrát si s dětmi…“ popisovala Anna Coleman Ladd, která vyrobila přes 200 obličejových náhrad a stala se jednou ze zakladatelek anaplastologie.
Tritonská miminka, dílo Anny Coleman Ladd v Bostonské veřejné zahradě
Díky její mravenčí práci se tito hrdinové mohli opět začlenit do společnosti, aniž by se na ně civilisté dívali jako na zrůdy. Po válce se Anna vrátila k sochařství, ale zážitky z válečné Francie ji natrvalo poznamenaly. Pro Americkou legii vytvořila mrazivý památník zobrazující rozkládající se tělo v ostnatém drátu – syrové memento válečných hrůz. V roce 1932 jí byl udělen Řád čestné legie, nejvyšší francouzské státní vyznamenání.
Anna Coleman Ladd odešla s manželem na odpočinek do kalifornské Santa Barbary, kde 2. června 1939 zemřela. Bylo jí šedesát let. Zanechala po sobě výraznou stopu v podobě stovek mužů, kterým vrátila tvář, sny, rodiny i možnost znovu žít.
Před a po…
Zpracováno podle:
