Punk's not dead aneb halloweenský kostým a kapka vzpomínek

Nemám v oblibě tvoření. Jsem naprosto výtvarně nenadaná, ba dá se říct, že naprostý, ale naprostý matlal na poli různých koláží, dlabání různé zeleniny, zvířátek z kaštanů a podobných blbostí. Nemám na to prostě ruce. Svěřit mi nějakou ruční práci je jako dát Švejkovi kódy od raketového sila. Jediné, co zvládnu namalovat, je křivé sluníčko a domeček jedním tahem. A ještě blbě. Matně vzpomínám na zoufalosti, které jsem nosila ze základky mámě s tím, že jsem to „vyrobila“ při takové té pracovní výchově.

Vesměs se jednalo o neskutečně odporné polštářky na jehly, háčkovaný špinavý řetízek, který měl asi dva a půl metru, či - to si možná budete pamatovat - takové ty jakože „dečky“ z kanavy a panamy, ze kterých se vystříhal čtvereček a vyšil se křížkovým stehem. To „vyšil se“ bylo v mém případě ještě velice soucitný pojem - ty příšernosti, co máma musela mít pod hrnky, se nedaly nazvat jinak než „z dílny chovance ústavu pro duševně choré“.

Ale tuhle nešikovnost na ruční práce všeho druhu mám po ní. Máma nebyla schopná ani přišít knoflík. Radši si četla Dumase v originále a táta si vzteky trhal nitě a přišíval výložky k uniformě. Jednou v nějakém záchvatu typu: „Přece nejsem tak strašně blbá!“ si vytáhla z půdy starou Singrovku po babičce. Technicky nadaná, to ona byla. Podařilo se jí „mašinu“ zprovoznit. To bylo radosti! Máma, v domnění, že to je ono, nejsem kopyto ani matlal, STROJ to celou dobu chtělo! Navlékla nit, šlápla do pedálů a prošila si dva prsty. Musela na pohotovost. A něco podobného jsem já.

Pyšním se výbornou pamětí. Jak říkala Doubravka v Létu s kovbojem: „Jedinci s nízkým IQ mívají fenomenální paměť“ - tak to jsem přesně já. (hahahaha). Leč trpím nějakým druhem senility, při které neustále odsouvám věci, které NECHCI dělat. Někdo by tomu řekl prokrastinace, někdo lenost, já tomu říkám, že na blbosti nemám čas (což skutečně nemám). Ale když na mě již po několikáté vyskakovalo varovné „Strašidelný rej, ať děti přijdou v KOSTÝMECH!!!“ (Tři vykřičníky a tučně) z mailů ze školky, na informační tabuli ve školce, na telefonu v aplikaci aktuality ze školky (viselo to hned vedle životního cyklu vší a blikalo to), zbystřila jsem.

Ježišmarjá, ono už je to zítra, zařvala jsem asi ve dvě odpoledne. A já nemám nic. Co jí takhle narychlo spíchnout? Proboha, co??? Na jízdu někam do marketu už nebyl čas, i když bych tam jistě sehnala alespoň blikající rohy nebo jinou podobou blbost. A co vymyslet? A z čeho to udělat? A jak? Čím? Dcera si tancovala u televize na nějaké opice (Bruno Mars) a já tu seděla a hleděla před sebe a vzpomínala na strašidla z pohádek.

Čerti ne, ti ještě budou… Duch, čarodějnice…Vzpomněla jsem si akorát na Jamambu, což byla ta šílená pohádka s Adamovou, které jsem se bála celé dětství, jak tam pořád tančila v červeném hábitu a kvílela, jak vyje hlady, vyje hlady, žere ještěrky i hady. Stokrát ne!!! Z omezeného množství materiálu, fantazie i možností jsem nakonec dostala pár nápadů. Ale z jejich realizace se stal nekompromisní a úplný a totální průser.

Nápad první - duch, dušice, dušátko

Tak duch. Co na tom může být těžkého. Vlastně nic. Vezmu staré prostěradlo bílé barvy, prostřihnu dva otvory na oči (má dvě? Jo, má…), přetáhnu přes hlavu a svážu kolem pasu motouzem. Ještě jsem kreativně vymyslela, že dole udělám takové ty prostříhané třásně. To je ono! Já na to přišla! Zcela obluzena svým fenomenálním nápadem jsem vylétla jak píchnutá vosou do zadku a při představě krásného malého dušíka, který jistě vzbudí závistivé pohledy ostatních dětí (a hlavně učitelek!), jsem se začala tetelit.

A pozor - když se tetelím, je to předzvěst nějakého strašného průšvihu. Ale už jsem se viděla, jak mě poplácávají po zádech a říkají: „Teda, paní Pavlíčková, to se vám povedlo,“ a malá dušice je hvězdou školky (nebyla). Při bližším prohledání obsahu skříní jsem zjistila, že nemám prostěradlo bílé barvy, ba nemám prostěradlo ani barvy jiné. Mám jen ty natahovací s gumou dole, které mají dva na dva a půl metru. Jedinou bílou látkovou věc, kterou jsem našla, byla stará plena, do které dcera jako mimino při odříhávání blila.

Velikostně odpovídala většímu kapesníku a mohla bych jí to leda tak uvázat kolem hlavy a dělat, že jde za plenu. Sousedi! blesklo mi hlavou. No jo, jenže - jako ano, normální je zazvonit na sousedy a půjčit si jedno vajíčko či hrnek oleje - ale žádat o bílé prostěradlo, to by se asi nesetkalo s velkou ochotou. Leda bych se vymluvila na to, že ho potřebuji na pietní zakrytí mrtvoly, ale to by zase bylo vyptávání… Záclonu mi asi také nepůjčí - i když bych ji samozřejmě vrátila a ještě s bonusem dvou děr a třásní dole, to by byla přece jen krása - já záclony mám jen provázkové. Tak nic. Duchu, odejdi zpět do onoho světa.

Nápad druhý - mumie, yeeeeeees!!!

Dcera dotancovala a šla se vyčůrat. Z WC si nadšeně přinesla ruličku toaleťáku, který před ní musíme schovávat - miluje rozmotávání papíru přes celý byt, omotávání stolu, židlí a nás. Nebo si ho roztáhne a jezdí po té bílé stopě na motorce - odrážedle. A nápad byl tady. Mumie! No to je paráda, proč ne, materiál na ni mám - vždyť to bude skvělý, prostě skvělý!!! Už jsem byla polapena v představách malé krásné mumie, která obuta v červených gumovkách s Tlapkovou patrolou (obuv jsem při „vymýšlení“ kostýmů prostě neřešila) hopká na rej strašidel a vlají za ní cancoury hajzlpapíru.

Dokonce mi vytanula myšlenka ještě lepší - po tátovi zde chovám igelitku plnou fáčů, které používal na obmotání dolních končetin, když tehdy trpěl na křečáky. (Gumový punčochy nosíš? Nosim… Anavenol bereš? Beru… No tak si nestěžuj!!!) Nápad to byl skvělý. Leč - dítě nespolupracovalo. Samozřejmě, chápu ji. Když ji najednou maminka začne obmotávat kusy látky a papíru a říkat: „budeš mumijka majinká“, to by se zřejmě nelíbilo nikomu.

Docílila jsem pouze zamotání její levé nohy k pravé ruce, čímž se stala variací na Zvoníka od Matky Boží. Poskakovala a vztekle ze sebe rvala cucky papíru i fáče. Vzdala jsem i mumii. Ačkoliv by ve školce byli jistě velmi rádi za (opět) přinesený toaletní papír, myslím, že v této použité formě by posloužil leda k… raději nic!

Nápad třetí - obligátní princeznička, princezna nejkrásnější

Jééé, to je nápad. Holčička - takže proč ne princezna. Nejkrásnější. Chovám svoje šaty z maturitního plesu a hádejte, já se do nich vejdu! (dámy odpustí, ale pchhh!). Jsou totiž z elastické látky, takže vejdu. Ale vejdu! Dlouhé po paty s takovým tím nařaseným límcem, který vypadá, jakoby stékal dolů přes prsa (která nevlastním, velikostně je lze označit snad mínus pětky) a krásně tím zakrývá, že jsou neviditelná. Krásné. Už jsem ve fantazii viděla, jak je zkrátím (Jak? Čím?) a na čele bude mít dcerka mnou vyrobenou hvězdu z alobalu jako Krasomila.

Vyndala jsem šaty a s dojetím zaslzenýma očima jsem vzpomínala, jak pyšně se na mě naši dívali, když jsem za zvuků velebného Gaudeamus igitur vplula do Lucerny, zakopla a nosem napřed vytřela půl sálu, než mou břišní jízdu ukončilo zábradlí, do kterého jsem narazila čelem a vyrobila si bouli velikosti narvalího rohu. Jojo, to byly časy. Leč dost rozjímání. Na dceru jsem je navlékla, to se jí líbilo. Méně se jí líbilo, že jsou asi třikrát delší než ona a asi osmkrát širší. To jsem se rozhodla vyřešit skřipcem na vlasy, kterým jsem vzadu šaty scvakla, takže ano - vypadalo to jako šatičky. Leč co s délkou? Přece do té krásy nebudu píchat jehlou?

Vykasala jsem nepoddajnou látku dceři tak po stehna a vzadu svázala kusem prádelní šňůry. Vytvořil se jakýsi honzík, který měly dámy v předminulém století - prostě na zadku seděl obrovský blob. Vypadala jako nepovedený Ferda mravenec. Při bližším ohledání jsem zjistila, že nemám alobal, abych vyrobila hvězdu. Dcera se pokusila usednout, leč mamutí monstrum u jejího zadku bránilo jakémukoli pohybu. Zkusmo jsem si ještě představila obutí v podobě již zmíněných červených gumovek s Tlapkáčema… a dost. Takže princezna nebude. Nikdy! Achjo.

Nápad čtvrtý - Punk´s not dead!!!

A co punkerka? Roztomilá malá pankáčka s vyčesaným, když ne přímo čírem, alespoň natupírovaným kokrhelem! A kostým? Mám!!! Seběhla jsem do sklepa, kde v pytli chovám pozůstatky své punkové minulosti. A že to bylo něco! Přiběhla jsem do bytu a vysypala obsah na zem. Dcera si zvědavě sedla k hromadě chrastících a blyštících se věcí. A já opět propadla nostalgii. Ty jo. Vytáhla jsem bombera, na kterém bylo tolik nášivek, že původní látka nebyla vidět. Dead Kennedys, Ramones, Sex Pistols, Exploited, S.P.S., E!E, V.T. Marvin, Plexis, ZNC, to vše na mě mrkalo a říkalo - pamatuješ? No, aby ne. Achjo.

Rozervané džíny, na kterých bylo asi milion a půl sichrhajsek ještě nesly stopy po bělidle - tím jsme to polévaly, aby vzniklo co nejvíc fleků. Je zajímavé, že napíchat miliardu spínacích špendlíků a vytvořit nášivky na bombera a koženého křiváka mi tehdy nečinilo vůbec žádné potíže - moje kreativita asi někde byla a pak se zase schovala a už se nikdy neobjevila. Objevila jsem dokonce řetěz na krk, kterým jsem doslova chrastila a doháněla k šílenství mého tátu, sprej na vlasy sytě růžové barvy, kterým jsem doháněla k šílenství mou mámu a triko s britskou vlajkou a obličeji Sida Viciouse a Nancy Spungen, kterým jsem doháněla k šílenství oba rodiče.

Já je vlastně tehdy doháněla k šílenství naprosto celá a divím se, že mě neinternovali do nějakého blázince nebo internátní školy s přísným režimem. Probírala jsem jednu věc po druhé a dcera mi zvědavě brala z ruky pozůstatky mé divoké minulosti. Jo, tohle jsem měla na sobě tehdy v Deltě na Visáčích - tam mi dal pusu Petr Král, jak já ho milovala…no to nedám. Nedám! A tohohle křiváka obdivoval Petr Hošek v Belmondu, kde jsem byla právě na jeho koncertě Plexis a pak se s ním dala do řeči a pak… No ty jo. Nedám! A tuhle minisukni koženou s ozdobou obrovského visacího zámku po celém dolním lemu - tak v té jsem byla na podiu, když mě tam vytáhl Déma (nebo to byl Kolda, já si je pletu dodnes) ze Znouze a pak pro mě musel táta přijet taxíkem a ještě za náma běžel Honza Haberle…

Vzpomínky a vzpomínky a já tu seděla jak malá holčička, která objevila poklad. Moje malá holčička si rozhodla obléct kožené šaty vpředu na zip, které jsem měla na Marvinech, kdy jsem poprvé… Radši nic!!! „Dej mi to!“ vyjela jsem na ní jako skutečná holčička ze školky, když jí druhá sebere lopatičku. „Nedám, mojeee!!!“ vytrhla jsem jí z ručičky i výše zmíněné tričko se Sidem. Malá začala natahovat, ale ne. Všechno to bylo moje. Takže punk mládě padlo a maminka se ztratila v čase i prostoru.

Nápad pátý - nápadů mnoho a jeden blbější než druhý

Když jsem se vzpamatovala z punkového vzpomínání a odnesla věci, vrátila jsem se k jádru pudla - co teda s tím blbým kostýmem. Doba pokročila, byl už večer a já neměla NIC. Začala mě napadat jedna pitomost za druhou a z každým dalším nápadem to byla pitomost větší, až mega velká. Malý výčet mých nápadů:

Jak jistě vidíte, nemělo to cenu. Moje fantazie byla v koncích. Už jsem se smiřovala s představou, že půjde sama za sebe - takovou masku přece nikdo nemá! Proč ne? Na záda napíšu její jméno a bude to. Pak přišel manžel a zasáhl jako onen slavný Deus ex machina. Náš Bůh ve stroji zasáhl přesně jako ve starých divadelních hrách. Náhle a velmi nepravděpodobně vyřešil zdánlivě neřešitelný problém - „Co blbneš. Ve sklepě ve skříni je toho pytel - vždyť jsme chodili na maškarní na Masopust pořád…“ děl jen tak mimochodem a luxoval ledničku.

Ve sklepě je skříň? Leda tak v Narnii. Jo, vlastně, je tam! To je ta skříň, jejíž existenci popírám, abych ji nemusela uklízet. A v ní je co, naše maškarní kostýmy? Protože my zamlada pěkných pár let po sobě na našem slavném postřekovském masopustu chodili na maškarní bály pravidelně… Plna vzrušení jsem opět letěla do sklepa. Skříň se teleportovala z alternativní reality, kam jsem ji poslala jako doctor Who svou Tardis, a vytáhla na světlo kostýmy. A bylo jich! Takhle to dopadá, když chci něco vymýšlet. Occamova břitva. Nejjednodušší řešení.

A už jsme tahali ven všechny ty zdravotní sestřičky (velice lascivní, ale dceři se moc líbil čepec), gumové masky Zemana a Klause (tak to ani ve snu), kompletní oděv i paruka Michaela Jacksona (neeee!!!) a nakonec kompletní a krásná maska čarodějnice. Klobouk jak z Harryho Pottera, nádherné šaty s pavučinou a pavoukem, který dokonce svítil (po vložení nových baterek), škraboška se zahnutým nosem a co víc - vše se dalo upravit na velikost dítěte. Tak. A bylo to.

Čarodějnice školkou povinná byla hotová. Nadšená. Ráno pochodovala v kostýmu s lucernou, kterou jí tatínek - elektrikář - ještě narychlo večer vyrobil. A pranic ji nezajímalo, jakou ostudu si právě v tomto kostýmu její maminka utrhla na maškarním bále. O tom se nikdy nikdo nesmí dozvědět!!! (Hahaha). No jo. Ono se ve finále vždy vše vyřeší a stačí k tomu domácí Bůh ze stroje a Tardis ve sklepě. A já si večer pustila pár punkových písniček a ponořila se do vzpomínek. A že to bylo něco!!!

Vždy vše nějak dopadne a nikdy nesmíte ztrácet hlavu. Hezký den.