Článek
Nejspíš to znají všechny ženy. Dobře míněné rady. Některé jsou tedy míněny ne tak dobře, spíše se skrytým, ba až potměšilým důrazem na osobu, která je radou poctěna. I to se stává. Není zákeřnějšího tvora než příslušnice něžného pohlaví, která se, jak se tak říká, „povede“. To je potom jeden cukerínový zásah za druhým. „Neměla bys omezit tu kávu, druhý šálek v TVÉM VĚKU…?“ optá se paní Játosteboumyslímdobře se zdviženým obočím. Dobrosrdečné Upozorňovatelky nevyhnutelných skutečností, které se týkají našeho těla, věku, kilogramů, vrásek, co já vím, čeho všeho ještě, mají evidentně dojem, že jsme hloupé, slepé, nechápavé a neumíme počítat. Nejspíš.
Já vám nevím, ale poslední dobou se s tímhle (alespoň co se týče mojí osoby) roztrhl onen pomyslný pytel. Jistě, každé ráno kouknu do zrcadla, a tu sešlou a ztrhanou babu s kruhy pod očima a beďarem velikosti okresního velkoměsta na nose nepoznávám. Musím se vždy optat: „Kdo to tam na nás kouká, to přece nejsme my?“ Pak si namaluji na ksicht obličej, z vlasů vyrobím použitelný účes, obleču se, obuji se a jsem to zase já. Alespoň jsem si to myslela. Jenže zřejmě jak zapršelo, tak se vyrojily tyto muchomůrky, éééh, tedy Dobrosrdečné Upozorňovatelky.
Jasně, postava není, co bývala, mít tak o dvacet míň (kil i let), jooo, to by bylo jiné kafčo! Ovšem myslela jsem si, že to se mnou ještě není tak zlé. Zvláště mě v tom utvrzovalo a utvrzuje oblečení, které se mi zatím ve skříni zákeřně samo nesráží. Čili, obléknu i to, co jsem nosila před porodem. Například. Nebo jsem tuhle našla džínové šortky, které jsem nosila na základku. Jen tak z legrace jsem se do nich nasoukala a ejhle - knoflík zapnut, zip žel bohu nikoli. Ale čuměla jsem na to jako chleba z tašky! Změnilo se mi pouze takové to rozložení těla čili tuk je uskladněn na místech doslova nevšedních, například NAD ZADKEM. Prý se tomu říká madla lásky, ehm.
Jenže, víte, pořád jsem si myslela, že je to prostě ještě dobrý. To si asi myslíme všechny. A pak přišla Dobrosrdečná Upozorňovatelka, která mě zcela, ale zcela vyvedla ze všech iluzí. „No, tobě to sluší. Ačkoliv - nemyslíš, že jsi na tak krátké sukně UŽ MOC STARÁ? V tvém věku ten rockerský styl, měla bys nosit něco elegantnějšího?“ děla jedna dáma s úsměvem. To byla slova do pranice! Zmateně jsem si ohledávala oblečení, úplně normální krátkou sukni, sandály, co proboha ta ženská mele? A že mám na tílku nápis Rammstein, cože to???
Víte, to je takové žihadlo, že pak člověk neví, jestli má jít domů, spálit všechny šaty na velkém demonstrativním ohni uprostřed vesnice, v tom popelu se nahá vyválet - a do smrti nosit již pouze puntíkované zástěry. Nebo jestli má Dobrosrdečnou Upozorňovatelku (v oné puntíkované zástěře) inzultovat. Ubít ji sandálem na platformě od EMP. Například. Nebo zařvat: „A co je ti dop.. do toho??!!“ No nic. Rozhodla jsem se, že toto vypustím z hlavy a budu i nadále nosit své oblíbené krátké šaty a sukně. I když se mi o ní i zdálo!
Jenže ráno jsem to přehodnotila. Tyhle „dobře míněné rady“ fakt zasáhnou až do samé podstaty člověka! Vyrazila jsem tudíž na nákup v takových propínacích šatech po paty, mají dlouhé rukávy a stojáček. Netuším absolutně kde, a hlavně PROČ jsem je před lety zakoupila. Leč nyní zcela splňovaly onen „elegantnější styl“, o kterém mlela ona dáma v zástěře. Strašný, nebudu vás unavovat podrobnostmi. Jen Vietnamka, která mě zná už roky, protože jsem štědrým sponzorem místní večerky, vytřeštila při pohledu na můj ohoz oči a řekla: „Upřímnou soustrast. Kdo ti umřel?“
„Nemyslíš si, že tak výrazné líčení už není pro ženy V TVÉM VĚKU?“ otázala se mě další Dobrosrdečná Upozorňovatelka, která to asi nemyslela zle, ale já to přijala zle. Rázem jsem si připadala jako takové ty staré zoufalé ženské, které na sebe patlají kila mejkapu, rtěnku mají rozpitou do těch vrásek u pusy, víte, které myslím, těch je mi vždy líto. Může mít pravdu, usoudila jsem v duchu a vzpomínala na své punkové mládí, ze kterého mi zbylo právě ono líčení, byť trošku lety a nedostatkem času zjemnělé. Jenže - tohle zná každá žena, kterou šminky provází celým životem (ach, my obstarožní „krasavice“) - cítím se nenamalovaná strašně. Jako nahá. Nepopsatelný pocit. Jde o zvyk.
Zadumaně jsem se zadívala do tváře oné Dobrosrdečné Upozorňovatelky. Žlutá pleť, žluté rty, žluté oči. A vybavila jsem si ji před pár lety, kdy to byla krásná ženská, perfektně namalovaná, voňavá, oblečená… Co se jí to stalo? Inu, vzdala to. Tak pak má asi právě onu potřebu Dobrosrdečně Upozorňovat. Ale já to nevzdám! No jasně, hned druhý den jsem vyrazila „naostro“, čili zcela nenamalovaná. Byl to pocit poměrně divný, ale dalo by se říct, že osvobozující.
Potkala jsem jen dvě kočky a jednoho psa, kteří mi nic nevyčetli, tudíž jsem usoudila, že mi to sluší. Jo! Odteďka bez šminek, kolik času ušetřím! Hm. „Ahoj. Je…,“ zakoktal se známý, který mi zdálky mával, zblízka už nemával, jen se zadrhl. „Ahoj!“ pozdravila jsem ho zvesela. „Hm… Já nevěděl, že jsi nemocná. Bude to v pořádku, jaká je prognóza?“ otázal se tiše. Ježišmarjá!
Ach jo. Všechny tyto rady jsem dosud byla ochotná tolerovat, jasně, každý jsme nějaký. Jenže když mi bylo řečeno, že „Po čtyřicítce ty dlouhé vlasy, to přece nejde. Měla bys je ostříhat, nějaké šik mikádo nebo krátký účes…V TVÉM VĚKU už se to nehodí, to je pro mladé!“, začala jsem fakt zuřit. Paní, která mě Dobrosrdečně Upozornila, nebyla nijak stará, ale už to asi vzdala. Měla takový ten klasický nafialovělý přeliv na krátkých vlasech s trvalou, vypadalo to jako vykopnutý drn. Tak jsem se zeptala na rovinu - „Aha, a kolik je tobě?“ „Čtyřicet jedna,“ zněla překvapená odpověď. Tak. Mně je 43. A co teď s tím. „Hopla, takové malé fópá,“ jak by glosovala paní Dragičová v Partii krásného dragouna.
Šla jsem domů, kde jsem si háro různě vyčesávala, až jsem vypadala téměř jako takové ty dobové dámy, co měly na uších „sluchátka“ z copů, víte, co myslím. Nebo vzít strojek a utnout to všechno naráz? Nikdy. Vlasy si ještě ponechám, díky, Dobrosrdečná Upozorňovatelko, ale je mi šumák, co máš na hlavě ty, já budu mít dlouhé vlasy. Neexistuje přece žádné pravidlo, do kolika let může ženská vypadat k světu, ne? Babo jedna! Fialová!
Když jsem se takto uklidnila, stejně červík vrtal, takže jsem si to nechala zkrátit. Razantně. Achjo. Nejsem to já, necítím se v tom, je to STRAŠNÝ!!! Celé dny i noci prosím vlasy, aby rostly. „Tak, aspoň jeden milimetříček,“ žádám každé ráno. Já kráva, že já vůbec tyhle Upozorňovatelky poslouchám!
A než se do mě pustíte - nejde jen o ženy. Existují i Dobrosrdeční Upozorňovatelé. Nic není horšího pro ženu, když jí muž oznámí, že by měla zhubnout, přibrat, cvičit, doplňte si sami. Mně jednou jeden pán řekl, že mám tváře jako sysel. Bylo to fakt legrační, já mám totiž opravdu tváře jako sysel. Jenže ten pán měl tváře jako sysel zmutovaný, to byl sysel Hulk!!! Od něj to prostě sedlo jako zadek na hrnec. Pro všechny Dobrosrdečné Upozorňovatele a Upozorňovatelky - nechte si své rady pro sebe. Lidé většinou VÍ, jak vypadají a kolik jim je let.
A pro ostatní, které toto zažili - nenechte se zviklat radou, která vypadá jako dobře míněná. Dělejte si to vše po svém. Protože to, jak se cítíte, odráží také vaši duševní pohodu, která je strašně důležitá nejen pro vás, ale i pro osoby z vašeho okolí.
Chcete mít metr dlouhé růžové vlasy? Mějte je. Chcete chodit v kožené bundě a minisukni velikosti kapesníku? Choďte! Chcete si nasadit klaunský nos a natřít se na bílo? Udělejte to! Nasaďte si na hlavu džber dehtu a otočí se i chlap, jak říkali pánové Š+G.
A věřte mi, že ty SKUTEČNĚ dobře míněné rady poznáte a budete se podle nich řídit. Já jdu nyní prosit vlasy, mám takový rituálek i mantru, takže určitě porostou rychlostí šneka na speedu!
Tak držte palce! Pěkný den!
