Jean-Louis Trintignant zažil vraždu své dcery, smrt miminka, kruté dětství a Bardotku v posteli

Francouzská kinematografie nabídla divákům herce různých typů. Rošťácké svůdce, opravdové archetypy mužných milovníků, cholerické komiky, strohé herce s civilním a minimalistickým projevem (Belmondo, Marais, de Funès, Gabin)… Je to jen malý výčet. Jean- Louis Trintignant nepatří vůbec do žádné škatulky. Celou jeho osobností prostupuje melancholie, odevzdanost, fatálnost.

Nesporně charismatický, zvláštní a zádumčivý muž představuje spíše hrdinu rozervaného, který něco chce, neví co. Záhadně se usmívá, hraje celým tělem, výrazem, do svých rolí dává kus sebe. To byl Trintignant. Potkalo ho snad vše, co lze označit za tragédii a noční můru. Ani sláva úspěch a bohatství mu nebyly nic platné. Do smrti se s hrozným traumatem nedokázal srovnat a tížil ho nesmírný pocit viny. A toto vše je na jeho herectví znát.

Přesto se stal legendou. Možná vlastně právě proto. Takový herec totiž ve Francii ještě nebyl. O jeho mistrovství a popularitě svědčí i to, že natočil téměř o polovinu více filmů než Jean-Paul Belmondo nebo Alain Delon.

Měřit se s ním může jen Louis de Funès, který však na svou slávu čekal až do 50 let. Hrozné věci s ním šly už od dětství - matka kolaborovala a málem nepřežila lynčování. Upnul se k ženám. A budiž řečeno, že jich měl mnoho. Nesmírně mnoho.

A někdy i více najednou, přičemž vznikaly různé trojúhelníky i čtyřúhelníky s manželkou, milenkou, manželem, jak se říká - „on se toho nebál.“. Rád závodil, vyrůstal v rodině plné automobilových jezdců, tak i svůj milostný život pojal jako závody. A prožil si své peklo.

Život Jeana-Louise Trintignanta, jehož popularita byla krutě vykoupena. Velice krutě.

Bohatá rodina není nikdy zárukou spokojeného dětství. Ani zárukou spokojeného života. Navíc, pokud se psaly divoké válečné roky. Jean-Louis na tu křivdu a příšernou potupu nikdy nezapomněl. Doslova a do písmene se vše vtělilo do jeho osobnosti a stalo se její součástí. Není divu. Bylo to dost drsné. Ale popořádku. Jean-Louis Trintignant se narodil 11. prosince 1930 v malém městě Piolenc. Měl o čtyři roky staršího bratra Fernanda. Otec se jmenoval Raoul, byl starostou, průmyslníkem, matka se jmenovala Claire a pocházela z bohatého rodu Tourtinů v městě Bollene.

Trintignantovi byli odjakživa vážená rodina. Raoulův otec byl majitelem rozsáhlých vinic, jeho bratři sklízeli slávu coby automobiloví závodníci, on sám byl respektovaný muž, který své syny vychovával velice tvrdě. Během okupace Francie byl Raoul Trintignant vůdcem hnutí odporu, byl zatčen, vězněn, týrán, mučen. Strach o otce však měli jen synové. Claire, do té doby spořádaná žena, matka a manželka, udělala „tu věc“.

Stejně jako další osamělé ženy, které neměly moc pevnou vůli a nepobraly příliš selského rozumu, se během nepřítomnosti manžela zamilovala.

Rozptýlení našla v náručí vysokého blonďatého důstojníka SS. Utíkala za svým Wolfim v každé volné chvíli, spala s ním všude, úplně se zbláznila. Pranic ji nezajímalo, že její muž sedí někde v mučírně. Na malém městě se nic neutají, neutajil se ani poměr plavovlasého Wolfganga v černé uniformě a Claire Trintignantové. Po osvobození se Raoul vrátil z vězení. A přišel rovnou k srdceryvné scéně - na korbě náklaďáku stály polonahé Francouzky, které „to udělaly“ - a podala si je ulice. Či spíše zákon ulice. Tak to bývalo.

Kolaborantky byly ostříhány potupně dohola, bylo na ně pliváno, byly bity, tupeny. „Spořádaní“ sousedé tyto ženy nechaly běhat uličkou hanby. Do toho přišel právě propuštěný Raoul. Viděl svou manželku oškubanou, pomočenou od svých kdysi servilních sousedů. Líbali jí ruce, říkali jí milostpaní -a teď bude souzena od davu? A veškerý svůj vztek a hanbu naložil na ramena vedle stojícího Jeana-Louise, tehdy čtrnáctiletého chlapce. Ten s hrůzou sledoval svou matku, jak ji sousedé nutí k věcem, o kterých ani nemůžeme psát.

A Raoul na něj zařval: „JAK JSI TO MOHL DOPUSTIT!!!“. A chlapce zbil. Jistě, bylo v tom zoufalství, byla v tom potupa, kterou si musel manžel a otec na něčem vybít. Jenže hromosvodem se stal vlastní syn, který za nic nemohl. Citlivý mladík tuto hrůznou událost měl v sobě po celý další život. Pocit viny, který ho po otcově zvolání opanoval, byl nezměrný a neuvěřitelný. Sám Jean-Louis označil tuto situaci jako zlomovou:

„Tato otcova slova mě provázejí celý život. Když spím i bdím, pořád je slyším. A když je vyřkl, tam při tom pekle, kterým matka svým přičiněním procházela, tím dnem skončilo moje dětství.“

Již od mládí Jean-Louise fascinovala rychlá auta a závodní atmosféra. Otcův bratr Louis patřil mezi známé závodníky, jenže Jean-Louis ho znal jen z vyprávění. Když mu byly tři roky, Louis zahynul při nehodě. Závodní štafetu po něm převzal další strýček Maurice, který v roce 1950 začal jezdit ve formuli 1 a v seriálu vydržel 14 let. Jean-Louis zkoušel také závodit, což mu vydrželo až do vysokého věku. Po maturitě na lyceu se rozhodl věnovat právům a začal studovat na právnické fakultě v Aix-en-Provence. Měl být notářem, jenže už od mládí, kdy objevil Baudelaira a Verlaina, citlivý a plachý kluk začal snít.

Práva, nemám na to výmluvnost, notář, zahrabaný mezi papíry… Kdepak. Za mezník mezi „normálním“ životem a herectvím označoval Trintignant vždy návštěvu divadelní hry Lakomec, na kterou šel jen tak se spolužáky prvního ročníku práv. A byl ztracený, jak to tak bývá. Poprvé se odhodlal k rozhodnutí, které bylo jen jeho - ze studia utekl, přestěhoval se na vlastní pěst do Paříže, kde navštěvoval herecké kurzy. Vrozená plachost a traumatické zážitky však způsobily, že Jean-Louis na jevišti koktal.

Bylo to až děsivé, vše uměl, nazkoušel, mluvil plynule, jenže když došlo na lámání chleba, začal koktat. Nikdo si s ním nevěděl rady, Trintignant se líbil, byl nesporně talentovaný, navíc jeho melancholický výraz, typická chlapecká fyziognomie a hlavně „ten jeho raněný pohled, jak postřelená laň,“, jak ho komentovala jeho učitelka Tania Balach, to bylo to, co v uměleckém světě tehdejší Francie chybělo.

Tania si ho „vzala do parády“ (prý i trošku jinak, než pouze učením) - a bylo to. Nekoktal, hrál, zhostil se spousty krásných divadelních rolí. Pozoruhodného, typologicky zcela nezařaditelného herce, si všiml Roger Vadim.

Ještě před osudovým setkáním s Vadimem (a hlavně s jeho manželkou!), které Trintignantovi mělo zcela převrátit život naruby, se poprvé oženil. 18. listopadu 1954 si vzal herečku Stéphane Audran. Ztratil plachost, přesto pořád vypadal jako mladíček - ženy měly pocit, že ho musí „zachraňovat“ - tak to bylo i se Stéphane. Kdyby věděla, že Jean-Louis skutečně zachránit nepotřebuje, ba naopak, že se chystá velký třesk, jistě by si svatbu rozmyslela.

Na scéně se totiž objevil tehdejší postrach všech žen - Brigitte Bardot.

V roce 1956 si ho jako neznámého mladíka vyhlédl režisér Roger Vadim do filmu …a Bůh stvořil ženu. Hlavní roli hrála jeho manželka Brigitte Bardot, tehdejší evropská sexbomba číslo jedna. Trintignant úplně ztratil hlavu a zbláznil se do ní. Pikantní milostný trojúhelník vzbudil neskutečný poprask. Tehdejší média, která manželství BB a Vadima považovala za téma výživné samo o sobě, při této aféře doslova zešílela. Jean-Louis byl pronásledován novináři, zvláště po zjištění, že Bardot a on spolu bydlí v jejím bytě. Celé dny i noci trávili v posteli. Trintignant to zřejmě opravdu uměl, jak stojí v citaci výše.

Budiž řečeno, že i Brigitte byla do melancholického mladého muže opravdu zamilovaná. Byť jen na chvíli, jak to tak u ní chodilo. Celý tento skandál ještě zvětšil zájem o film, který sám o sobě vzbuzoval pozornost erotickou otevřeností. Stéphane si zoufala, ale proti BB neměla v té době žádná žena šanci. Požádala proto o rozvod. Opět všude nocovali novináři, snažili se nový páreček fotografovat, stíhali i Rogera Vadima, který svou manželku poslal někam, ale prý byl velice rád, že i tohle jeho film tolik proslavilo.

Idylka skončila, když Jean-Louis, vyčerpaný pronásledováním médii, narukoval na tříletou vojenskou službu do Alžírska. Zalekl se zájmu médií, celé té popularity. Utekl do armády. A když přijel domů na „opušťák“, chtěl Brigitte překvapit, vplížil se do jejich bytu a načapal ji v posteli s Gilbertem Bécaudem. A byl konec.

Obnovit kontakty se světem filmu pomohl Trintignantovi po návratu z armády překvapivě opět Roger Vadim. V té době už měl novou manželku, vše mu odpustil, přivítal ho prý jako velkého přítele. Zlé jazyky tvrdily, že Roger byl tak moc rád, že ho Jean-Louis Brigitte zbavil, že ho prý i objímal. Nabídl mu další krásnou roli ve slavném přepisu románu Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti s Jean Moreau a Gérardem Phillipem. 

Mezi další filmy Jeana-Louise Trintignanta patří například Zločin v expresu, Agrese, Mužská záležitost, Pod palbou, Tři barvy: červená, Muž a žena, Moje noc s Maud, Konformista, Muž, který lže, Povídka o policajtovi, Vlak, Hluboké vody, Bez motivu, Atentát v Paříži, Peníze těch druhých, Angelika, Prší na Santiago.

Podle mnohých jeho fanoušků předvedl nejlepší výkon v temném westernu Velké ticho (1968), ve kterém ztvárnil němého pistolníka bojujícího na straně dobra proti lovcům lidí, jejichž vůdce hrál Klaus Kinski. Tento slavný film vešel do dějin westernového žánru a Jean-Louis Trintignant v něm ukázal opět zcela novou polohu svého hereckého talentu. Bylo to až úchvatné - byl to skvělý herec, který uměl minimalisticky vyjádřit celou svou postavu.

Největší rozpaky zažil Jean-Louis v roce 1968 při natáčení filmu Laně, kde měl postelovou scénu s exmanželkou Stéphane. Vše z režisérské židle navíc sledoval její nový manžel Claude Chabrol. Nenáviděl Ginu Lollobrigidu, protože „byla úplně blbá.“ Nemohl ji vystát. Nepříliš bystrá herečka ho přiváděla k šílenství svými teatrálními výstupy. Když místo natáčení řešila špatně natočenou lokýnku na své načančané hlavě, Trintignant jí odsekl velice hanlivou nadávkou.

Gina se prý zhroutila, žalovala na všechny strany, jaký je to „bezcitný hajzl“ - a že mu „nikdy nedá“. Na to kontroval Jean-Louis tím, že než by se té hloupé nány byť jen dotkl, raději by si to rozdal s mužem. Vznikl z toho strašný skandál a nenávist až za hrob.

Po několikaleté pauze se vrátil k filmu ve velkém stylu. V roce 2012 ztvárnil hlavní roli v dramatu Láska. Snímek získal Zlatou palmu v Cannes, Evropskou filmovou cenu či americký Zlatý glóbus pro nejlepší zahraniční film. Trintignant dosáhl mnoha významných ocenění, mezi jinými třeba Stříbrný medvěd, pět Cézarů, cenu za celoživotní herecký výkon a další. Posledním filmem byla dramatická komedie Nejlepší léta jednoho života.

Také se pokoušel o režisérskou kariéru, ale nepříliš úspěšně, dva snímky, které natočil, propadly. Tak toho raději nechal. Měl v té době jiné starosti. V roce 1960 se oženil se střihačkou Nadine Marquand, která přijala manželovo příjmení a stala se režisérkou. Svého muže obsazovala do svých filmů, namátkou Vědět zakázáno, Svatební cesta, Má lásko, má lásko. A velice úspěšně.

Jean-Louis Trintignant byl konečně šťastný. Nadine byla úžasná, temperamentní, vášnivá, krásná. Rozhodně u ní nehrozila žádná nevěra nebo aféra. Svého muže si hýčkala a vášnivě si přála děti. Jean-Louis však rozhodně věrný manžel nebyl. Naopak. V navenek nenápadném muži dřímala nesmírná vášeň. Byl takový ten typ tiché vody, co břehy mele. Spal snad s každou hereckou kolegyní té doby. Ani se to netutlalo, věděli to všichni.

A každá herečka si chtěla vyzkoušet, co je na tom pravdy - že je Trintignant, řečeno slovy našeho Járy Cimrmana, „sexualhandgranát“, jak bychom mohli říct s úsměvem. Zřejmě byl. Kvůli němu dokonce chtěla skoncovat se životem slavná Romy Schneider. Seznámili se při natáčení filmu Vlak. První den natáčení a už spolu skončili v posteli. Jenže tento vztah - na rozdíl od předešlých aférek - zasáhl i Jeana-Louise.

Do Romy se zamiloval, sliboval, jak se rozvede, tři měsíce nebyl doma. Trávil je s Romy někde po hotelech. A na začátku čtvrtého měsíce jejich intenzivního milování jí oznámil, že je konec a odešel.

Romy Schneider se chtěla trávit, skákat pod vlak, přátelé jí to rozmluvili, samozřejmě. Ten děvkař za to nestojí, plakala. Jenže dohru to mělo i pro dosud „nedotknutelného“ Trintignanta - Nadine ho po nějaké době od „aféry Romy“ opustila. Bylo toho na ni moc, nespolehlivý a nevěrný manžel, který vypadá, jak kdyby neuměl do pěti počítat, to neměla rázná a životem otřískaná žena zapotřebí. Rozvedli se a Jean-Louis zkrotl.

Jeho poslední manželkou se až v roce 2000 stala závodnice rallye Marianne Hoepfner, se kterou ale Trintignant dlouhé roky žil. Ale co ženy, to je záležitost každého muže, jak s manželstvím a nevěrou naloží. Děti, to je něco jiného. Některé věci se ovlivnit nedají. A v případně Jeana-Louise se osud opravdu vytáhl. Připravil mu tragédii doslova epických rozměrů, která ho naprosto zničila. Vlastně ty tragédie byly dvě. Jedna horší druhé. Jeho dcery. A jejich smrt.

Nadine si velice přála děti. Jean-Louis dlouho nechtěl, bál se, aby nezažily špatné dětství, stejně jako on. Budiž mu řečeno ke cti, že o sobě neměl valné iluze a měl velkou dávku potřebné sebereflexe. Ale pak si řekl, že rozhodně nikdy nedopustí, aby byl jako jeho otec. A Nadine otěhotněla rychle, dva roky po svatbě se narodila dcerka Marie. Trintignant měl spoustu nectností, ale otec byl nevídaný. Svému děvčátku zcela propadl. Pozoroval ji dlouhé hodiny, hrál si na indiány, věnoval se dítěti opravdu až nad rámec.

„Našel jsem se v otcovství. Vše ostatní v okamžiku, kdy na mě poprvé pohlédla moje dcera, bylo nicotné, zbytečné, nezajímavé…“. Na rodinný život neměly jeho četné milostné eskapády vliv, o čemž svědčí narození druhé dcery Pauline v roce 1969. Holčičce bylo deset měsíců, prospívala, pila, spinkala, smála se. A ráno ji sestra Marie, které bylo v té době sedm let, našla v pokojíčku mrtvou. Syndrom náhlého úmrtí kojence, tehdy ještě docela neznámá věc.

Nastalo vyšetřování zdrcených rodičů. Jako příčina smrti Pauline byla později uvedena regurgitace (zpětný pohyb tekutého obsahu - návrat spolknuté potravy zpět do úst bez zvracení) mléka a následná zástava dechu. 

Rodiče byli zoufalí, ale největší vliv to mělo na Marii - na rok oněměla. Selektivní mutismus z šoku nad ztrátou (a hlavně po nálezu) mrtvé sestry si vybral na psychice dívky, později mladé ženy, svou velkou daň. Přesto ještě nějak posbírali všechnu vůli a v roce 1973 se narodil syn Vincent, který spal s Nadine v posteli snad do svých deseti let. Nedovolila, aby spal sám, aby se neopakovala Pauline. Hrůzyplná věc. Mělo však být ještě hůř

Zatímco soukromý život Jeana-Louise se časem uklidnil, v jeho šlépějích se vydala právě Marie. Talentovaná herečka měla čtyři syny, každého s jiným partnerem. Nejznámějším je herec Francois Cluzet. V roce 2003 si poněkud nespoutanější Marie začala divoký románek s Bertrandem Cantatem, zpěvákem skupiny Noir Désir. Divoký Bertrand měl strašnou pověst, navíc byl ženatý s Krisztinou Rády, se kterou měl dvě děti.

Jean-Louis se s dcerou pohádal, bylo mu jasné, že z toho nevzejde nic dobrého. A měl pravdu. Marie Trintignant s rockerem chodila pár bouřlivých měsíců, kdy se navzájem nenáviděli, milovali, opíjeli se, prý v tom byly i drogy. V noci z 26. na 27. července 2003 se v hotelovém pokoji v litevském Vilniusu odehrála hádka mezi Marii a Bertrandem. Marie dostala nevinnou SMS od svého manžela (žili odloučeně), která se týkala jejich společného syna. A Bertrand dostal záchvat žárlivosti, zuřil, až se úplně zbláznil.

Ráno byla Marie Trintignant nalezena s rozmlácenou hlavou v koupelně hotelového pokoje. Ještě žila. Byla okamžitě převezena do nemocnice ve Vilniusu, kde se k ní připojil bratr, který jel přes půl Evropy. Marie podstoupila dvě operace mozku, byla po stabilizování převezena do Francie, kde upadla do kómatu. Poslední zoufalou operaci provedl proslavený neurochirurg Stéphane Delajoux, ale marně. Marie Trintignant zemřela 1. srpna 2003. V ten den prý zemřel i Jean-Louis.

Bertrand byl zatčen a vyšly najevo hrozné okolnosti - Marie měla dvacet strašných ran na hlavě, byla vlastně úplně bez obličeje - ten jí její „milý“ rozmlátil na kaši. A pak ji nechal v koupelně, šel si lehnout a spát.

Dostal osm let vězení za neúmyslné zabití. A to neměl být konec. Případ vzbudil obrovské vášně po celé Francii, z umlácené Marie Trintignant se stala mučednice týraných žen, dům Bertranda někdo zapálil, i když uvnitř byla Krisztina s dětmi. Vrah navíc požádal, aby si trest mohl odpykat ve Francii, což mu umožnili - a po čtyřech letech byl propuštěn za dobré chování. Vyvolalo to poprask, Trintignant veřejně organizoval petice za zrušení podmínečných propuštění a překvalifikování takových případů z „neúmyslného zabití“ na vraždu. Marně.

A celé to má ještě hroznou dohru - Krisztina se sice s Betrandem rozvedla, ale neustále za ní po propuštění chodil. Vystavoval ji psychickému nátlaku a týrání. V lednu 2010 spáchala nešťastná žena sebevraždu. Jean-Louis Trintignant se do své smrti snažil prokázat, že má Bertrand na svědomí i tuto ženu, ale zbytečně. Navíc i jemu se život krátil - musel se vzdát závodění a projížděk na motorce, po havárii v roce 2007 byl těžce zraněn. Pověsil herectví na hřebík a věnoval se recitaci svých oblíbených básníků.

Několikrát navštívil i Českou republiku, kde s ním vznikly docela zajímavé rozhovory. Zlomený a osudem utýraný herec v září 2017 oznámil světu, že má rakovinu prostaty. Zároveň odmítl léčení. V roce 2021 oslepl.

Jean-Louis Trintignant zemřel ve svém domě ráno 17. června 2022 obklopen svými blízkými ve věku 91 let. Manželka vydala zprávu novinám, že to bylo „pokojně, bezbolestně, stářím a komplikací z nemoci.“

V souladu s jeho posledním přáním se jeho pohřeb konal v soukromí ráno 22. června. Byl pohřben v rodinné hrobce na hřbitově Pont-de-Justice ve městě Nimes.

Legendární herec došel svého konce ve vysokém věku. Prošel si tím nejhorším, co může člověka potkat. To vše se vtělilo do jeho hraní. Bez okázalých gest a emocí prokázal vlastně zdánlivou nezúčastněnost. Pod povrchem oplýval obrovskou silou, která z něj udělala jednu z největších osobností evropské kinematografie.

Jean-Louis Trintignant, muž, kterého osud skutečně nešetřil.

Věnováno mamince

Zpracováno podle:

Jean-Louis Trintignant - Wikipedie, otevřená encyklopedie (wikipedia.org)

Marie Trintignantová - Wikipedie, otevřená encyklopedie (wikipedia.org)

Jean-Louis Trintignant | Biografie | ČSFD.cz (csfd.cz)

Jean-Louis Trintignant: Zesnulého francouzského herce postihlo mnoho neštěstí a tížil ho pocit viny | Reflex.cz

Nadine Trintignantová - Wikipedie, otevřená encyklopedie (wikipedia.org)

Bertrand Cantat - Wikipedie, otevřená encyklopedie (wikipedia.org)

Jean-Louis Trintignant: Prošel si tím nejhorším, co člověka může potkat | Dotyk.cz