Július Satinský: smutný šprýmař tragicky přišel o ženu. Chtěl se upít, novou lásku našel v léčebně

Málokdy se najde člověk, kterého mají všichni rádi. Který si umí udělat legraci sám ze sebe a humor povýšit až do absurdna. Navíc humor tak černý, že v dnešní době by mu rozhodně ledacos neprošlo, jak můžeme s trpkým úsměvem konstatovat. Všestranný a talentovaný muž, který se snažil proplouvat životem za pomoci neuvěřitelných srandiček všeho druhu, však rozhodně neměl na růžích ustláno. Jeho životem se táhne jedna velká tragédie a jedno velké tajemství.

Jeho nejlepším přítelem se stal Milan Lasica, který občas svého podsaditého kolegu nestačil stíhat. Satinský byl zcela nezvladatelný sud s prachem. Střílel ze sebe bonmoty, vtipy, které šly někdy až za hranu všeho.

Bezesporu nejslavnější rolí je doktor Albert Horák v komedii století S tebou mě baví svět. Nejen tam však Satinský exceloval. Můžeme vzpomenout třeba jeho mimozemšťana, který spolu s Lasicou dohnal k šílenství Jiřího Menzela (maminko maminečko, nudle nééé, jenom nudle néééé!) v půvabné komedii Srdečný pozdrav ze zeměkoule. Nebo král Pikola, který si musí „držet ručník!“ v Třech veteránech.

A na co nesmíme zapomenout - na jeho skutečnou exhibici v seriálu Křeček v noční košili, kde si lije do uší kafe, sežere štětku na holení (Karle! Co to děláš? T! K! B! C!), aby pak pobízel: „Zedrale, zakuřte si!“ Také práškující Štefan z Vesničky, který se objevuje pravidelně, jako kdysi dráteník…

To samozřejmě nejsou všechny role tohoto úžasného baviče. Je jich mnohem, mnohem více. A nejen rolí. Július byl totiž i nesmírně talentovaný fejetonista, spisovatel, vymýšlel vtipy, psal knihy pro děti. Založil si i vlastní satirický časopis.

Jaký osud měl Július Satinský?

Július Satinský se narodil 20. srpna 1941 v Bratislavě, kde ostatně prožil valnou část svého života a na hlavní město nedal dopustit. Jeho zázemí bylo zajímavé a pohnuté. Maminka se jmenovala Ágnes (roz. Neszméry) a otec Vojtech Szatinszky, takže Július nosil původně toto příjmení. A byl „takový náhradník“, protože před ním měli rodiče ještě jednoho synka, také Júlu. Ten bohužel zemřel. V roce 1942 do rodiny přibyl ještě syn Vojtěch.

Rodina bydlela v Blumentálské ulici v domě, o který přišli při bombardování Bratislavy. Byl zasažen bombou a nezbylo z něj nic. Chlapci se schovávali ve sklepě a měli štěstí, že vůbec přežili.

Matka vlastnila obchůdek, otec kavárnu Grand, kde se scházela tehdejší umělecká „elita“ - no, spíše začínající zpěváci, ochotníci, grafomani, hrála zde amatérská hudba. V tomto prostředí Július vyrůstal a nasával do sebe naprosto všechno. Už jako školáček vystupoval s různými komiky, přidával se k umělcům, improvizoval. Jenže po konci války nastaly pro Vojtecha a Ágnes zlé časy. S nástupem komunismu jim byl znárodněn obchod, pak kavárna. Otec byl označen za buržousta a kapitalistu, všechno mu sebrali a vyhnali ho v roce 1952 z rodinného podniku pryč.

U rodičů Júlia Satinského můžeme chvíli zůstat, protože jejich další život byl opravdu pohnutý - když bylo herci 18 let, zcela náhle zemřela matka. Tři muži zůstali úplně sami. Vojtěch vzpomínal, jak uměli jen míchaná vejce, otec tahal prádlo na mandl a nevěděli si s ničím rady. Otec dostal práci na poště, kde měl zanedbatelný plat, takže kolikrát neměli muži vůbec co jíst nebo čím topit. Synové, kteří ještě nestáli na vlastních nohách a studovali, to měli opravdu těžké. V té době se k nim přistěhoval i Milan Lasica, takže žili ve čtyřech a velice jim pomáhala Lasicova matka Edita.

Ta dokonce Satinského tak trochu adoptovala, považovala ho za vlastního syna. Tatínek v roce 1976 spáchal sebevraždu. Po dvou infarktech usoudil, že na třetí nebude čekat a otevřel si kohoutky s plynem. Před synem se to dlouho tajilo, ale Július věděl své. Otec měl sebevražedné myšlenky několikrát.

A rodina byla tak trochu zatížena. Nebyl první z rodu, kdo svůj život dobrovolně ukončil. „Děda Július udělal totéž, v roce 1924. Ten měl raka hrtanu. Taková tradice. A strýc Albert se zase zastřelil, když prohrál vše v kartách…“ řekl k tomu po letech Satinský.

Ale zpět k budoucímu komikovi. Július Satinský vystudoval střední pedagogickou, za katedrou však nikdy neseděl. Už během studia vystupoval v rozhlase, v dramatickém kroužku. V roce 1958 vyhrál slavnou slovenskou recitační soutěž Hviezdoslavův Kubín. Poté logicky jeho kroky vedly na konzervatoř. Jenže tam se nedostal, zřejmě kvůli špatnému „původu“. Tak šel na Vysokou školu múzických umění, obor dramaturgie. Absolvoval na výtečnou a po škole dostal práci jako dramaturg v ČST Bratislava.

Již v roce 1959 vytvořil komickou dvojici s Milanem Lasicou a začali vystupovat s vlastními autorskými programy. Tatra revue, Divadelní studio, ti dva byli najednou všude a naprosto perlili. Jejich skeče a improvizace přitahovaly davy diváků. Do svých scének dávali jinotaje, publikum je s radostí hledalo a smálo se. Bez nadsázky duo Lasica - Satinský založilo moderní slovenský humor.

Inteligentní a sofistikovaná zábava byla něčím jiným, než dosud obvyklé lidové a folklorní výstupy. Kořeněná satira s černým humorem byla něčím nevídaným. Spolu také vymysleli nové slovo „človák“, svérázné označení někoho speciálního, z nějž voní člověčina. A přesně takový byl právě i Satinský.

Slavný byl i jejich pořad Ktosi je za dverami, jenže jim nepřála doba. V období roku 1968 a za normalizace měli oba pánové stopku, protože si „moc kecali“, jak řekl Satinský. Spolu s Lasicou dostali zákaz vystupování na Slovensku. Tak se přesunuli do Brna. Hráli prý neustále šachy a vymýšleli, co říct a jak to říct, aby si alespoň v Čechách „škrtli“. Pak se na Slovensko vrátili, kde působili se svým pořadem v Nové scéně, v opeře i činohře. Satinský přešel do Štůdia S, které později přejmenovali na Studio L+S. Zde Július zůstal až do konce svého života. Populární dvojice zde 20. prosince 1999 oslavila 40 let svého vystupování.

Legendární scénky sepsali společně do knih a vyšly také na gramodeskách. Souběžně s vystupováním s Lasicou začala také „běžet“ filmová kariéra bodrého Slováka. Nekonečná, nevystupovat, Srdečný pozdrav ze zeměkoule, Nylonový mesiac, Eva Eva, Buldoci a třešně, S tebou mě baví svět, Tři veteráni, Jožko Púčik a jeho kariéra, Prodavač humoru, Vesničko má, středisková, Utíkejme, už jde!, Můj hříšný muž, Vážení přátelé, ano, Ženské oddělení, Lidožrouti, Námluvy, Rumplcimprcampr, Kruté radosti. Křeček v noční košili je již zmíněn jako jeho skvělý seriál.

Nespočet televizních inscenací, scének, skečů, hudebně zábavných pořadů, to vše patří také do filmografie Júlia Satinského. A zatímco jeho kariéra letěla ke hvězdám, v jeho soukromém životě se udála tragédie, která komika málem zničila.

Július potkal při natáčení jednoho ze svých prvních filmů, komedie Výlet po Dunaji (1962), o dva roky mladší Olgu Lajdovou, tanečnici souboru Lúčnica, éterickou a krásnou baletku souboru Slovenského národního divadla a překladatelku z angličtiny a španělštiny. A usoudil, že potkal osud. Ono se mu totiž o ní prý zdávalo, ač nevěděl, kdo to je. Svému snovému přeludu říkal „Angelika“, proto pak Olze přezdíval Ange nebo Anděli. Dokonce bydlela v Dunajské ulici jako on. Satinský usoudil, že to nemůže být náhoda, a že si Olgu vezme.

Mezitím ale nastaly různé okolnosti, které to kazily - nejprve Olga dostala angažmá až v Košicích, kam jí Satinský poslal telegram: „Oznamujem Vám týmto, že Vás ľúbim“. Pak musel na vojnu. Vojenské peripetie Satinského jsou zcela v souladu s jeho „pábitelstvím“, samozřejmě narukoval i s Lasicou. A ti dva spolu na vojně, to byla kombinace třaskavá. Nejdříve působil jako člen Vojenského uměleckého souboru v Bratislavě, později byl za trest převelen do Michalovců a na Duklu.

S Lasicou si totiž oněch 717 dní (to měli spočítané jako všichni) rozhodli užít po svém. Také za to pykali - na apríla spustili nějaký šílený poplach, prý omylem, takže za trest je čekalo převelení. Pak je museli i rozdělit. „Na socialistickou armádu jsme byli zřejmě poměrně silná dvojka, to nešlo,“ glosoval to pak Lasica.

A zase nemohli být Olga a Július spolu - Olga totiž odjela do USA. Celé první tři roky vztahu se tudíž viděli skutečně minimálně. Zato si psali. Jejich korespondenci později knižně vydala dcera Satinského. Je to krásné a vtipné čtení, oba vzdělaní, inteligentní lidé se smyslem pro humor ve svých dopisech popisují všechno možné. Olga Ameriku: „Jako mají tady úplně všechno, ale není kde zaparkovat, tolik aut, to jsi v životě neviděl a neuvidíš!“, Július popisoval své zájezdy a pobyt na vojně. Jeho dopisů je trojnásobně víc než těch jejích, zatímco on je šíleně zamilovaný, ona odpovídá spíš lakonicky. Ale s láskou, takové to: „on ví, že ho miluji, ale budu psát o blbostech, abych působila trošku nedostupně!“

Vše mělo dobrý konec, vzali se v roce 1966 a následovalo dvacet velice šťastných let života. Olga bohužel nemohla mít děti, což byl jediný problém, Július Satinský děti miloval a chtěl. Ale také miloval Olgu, takže se rozhodl, že „mu bohatě stačí ona.“ Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a na manželský pár čekalo neštěstí, které by nevymyslel ani mistr dramatu.

V roce 1985 se Olga vydala s Lúčnicou do ráje. Neboli na Panenské ostrovy v Karibiku, na ostrově svatého Tomáše. A tam milovaná manželka Júlia Satinského nešťastnou náhodou utonula v moři. Při koupání ji přelila velká vlna, proti které neměla ani fyzicky zdatná tanečnice sebemenší šanci. Na Panenských ostrovech nalezla i svůj hrob. Konal se pohřeb, na který Satinský nesměl. Jednoduše nedostal výjezdní doložku. Soudruzi mu vysvětlili, že: „Dost na tom, že jsme tam pustili vaší ženu a podívejte se, soudruhu Satinský, co se jí tam stalo. Kdepak, nikam!“ A bylo to.

Když zprávu o smrti Olgy sdělil herec kolegům, mnozí mu jednoduše nevěřili - považovali to zase za nějakou satiru a pábení, kterým byl Satinský proslulý. Jenže tohle by si snad nebyl schopen vymyslet nikdo, tak zůstali všichni jako opaření. Satinský se zavalil prací, aby zapomněl. Ale samozřejmě, bylo to čím dál horší. Sáhl po láhvi a začal nezřízeně pít. Pak se zcela uzavřel v bytě, nepustil k sobě ani Lasicu, jen pil a vzpomínal na tatínka a jeho sebevraždu.

Rozhodl se, že to skoncuje taky. A že se upije. Definitivně zlomený Satinský byl na samotném dně, naštěstí měl kolem sebe spoustu lidí, kterým na jeho osudu záleželo. Kamarádi se dohodli, že ho zachrání. I když se bránil, neměl šanci - zavezli ho do psychiatrické léčebny, kde nastoupil protialkoholní léčení.

Až v léčebně si Július Satinský uvědomil, že takhle to dál nejde a že potřebuje pomoc. A té se dočkal. V podobě psychiatričky Viery, která si herce „vzala do parády“. Terapie byla úspěšná, na cestě k uzdravení mu pomáhala právě Viera. A jak to tak chodí, zamilovali se do sebe. A ještě téhož roku se vzali. Před padesátkou se Július konečně dočkal vlastních potomků, dcery Lucie a syna Jána. V otcovství se Satinský našel. Nejraději s nimi byl doma, kde jim od rána do večera vyvářel samé dobroty. „Miluji práci v kuchyni i umývání nádobí,“ rozplýval se.

S Vierou zůstali manželé až do jeho smrti. Potom vyšlo najevo, že Július skrýval ještě jedno velké tajemství - bulvár zůstane bulvárem, národem milovaný komik byl velkým soustem, to by bylo, abychom na něj něco nenašli! A našli. To, že má nemanželskou dceru, si vzal Satinský do hrobu.

Júlie se narodila v době, kdy se herec ženil s Vierou. Matka byla vdovou po spisovateli Vladu Bednárovi. Když to vše vyšlo najevo, truchlící Viera se zachovala fantasticky a velkoryse. Sama Júlii vyhledala a přijala ji do rodiny, stejně jako oba nevlastní sourozenci.

Dosud zcela zdravý Satinský, který na sobě nepociťoval vůbec nic, ba naopak, ještě se kasal svým železným zdravím, doprovodil svého bratra na vyšetření. Vojtěch totiž rakovinou trpěl a šlo o prohlídku, jak se mu daří po léčbě. Satinský velkoduše usoudil, že když je mu tedy těch šedesát, aby ho k jubileu nechali vyšetřit také. Při prohlídce se profesor odmlčel, aby mu pak sdělil, že musí podstoupit další vyšetření. To už Satinský tušil, že je něco hodně špatně. A potvrdila se zdrcující diagnóza rakoviny tlustého střeva.

Podrobil se operaci, následně pak byl ještě několikrát hospitalizován, na plný plyn však pracoval, dokud mu to zdravotní stav dovolil. Viera ani on to nehodlali vzdát. Legendárním se stal čaj z Peru, který Viera zakoupila za tisíc dolarů. Tento nápoj Július pil, prý to měl být zázrak zázraků, ale spíše si všichni myslí, že šlo o obyčejný podvod. Nijak to totiž nezabíralo. Naopak, rakovina postupovala čím dál agresivněji.

Július Satinský trpěl jako ono pomyslné zvíře. Lasica ho navštěvoval každý den. A obdivoval ho, že na sobě nedal nic znát. Viera mu totiž píchala injekce na bolest, aby před návštěvou kamarádů působil jako „normální“ člověk. Celé noci pak skučel v neuvěřitelných mukách. „Pár dní před smrtí jsem byl u nich, poseděli jsme. Vierka nás nechala o samotě, donesla mu ten čaj z Peru. Tehdy jsem ho viděl naposledy,“ zavzpomínal bratr Vojtěch v rozhovoru. Zatímco on rakovinu porazil, Július nikoliv.

Július Satinský zemřel v kruhu rodinném 29. prosince v roce 2002, bylo mu pouhých jednašedesát let. Jeho kamarád Milan Lasica po jeho smrti řekl:

Co možná ještě nevíte:

Zpracováno podle:

Mamička zomrela náhle, keď mal 18 rokov, otec si zobral život. Július Satinský bral rodičovstvo ako dar - Dobré noviny (dobrenoviny.sk), Krajské listy.cz (krajskelisty.cz), Július Satinský – Wikipedie (wikipedia.org), Július Satinský nebyl jen šprýmař a kavárenský povaleč. Zasáhly ho i tragédie - iDNES.cz, Dášeňka mě odmítla, píše Satinský ve svých klebetnících - iDNES.cz, Július Satinský | Biografie | ČSFD.cz (csfd.cz), Júla Satinský měl nemanželskou dceru, kterou tajil až do smrti - Prima Ženy (iprima.cz)