Článek
„Tůůůůůůůůůůůůůůt!“ proťalo asi před rokem jedno krásné zářijové klidné poledne v naší ospalé díře troubení kamionu. Vedla jsem dceru ze školky, byl to její první školkový týden, držela se mě za packu jako klíště a ukazovala nějaké tanečky, které tam možná asi prý údajně prováděli. Vypadalo to jako tanec svatého Víta křížený s hrou mého dětství Rybičky, rybičky, rybáři jedou! Při tom šíleném zatroubení jsme obě nadskočily a sledovaly obrovský kamion, který stál čumákem nebezpečně z kopce na úzké silnici mezi domy.
Víte, zde se totiž navigace začne chovat poněkud vzpurně a posílá nevědoucího řidiče do polí a vod a lesů a luk a strání. Bez výjimky. My už to známe, neznají to však vesměs nečesky hovořící řidiči obrovských kamionů, mířících do Německa. Takže tady zabloudí a uvíznou, někdy se nemohou vytočit, což vede ke sběhu lidu, nevyžádaným radám a zbláznění se chudáka řidiče, který absolutně neví, kde je a po chvíli už ani neví, kdo je. V tomto případě to byl Čech, který k troubení přidával jadrné české nadávky, prokládané: „Hybaj! Potvoro! Hni se! Já tě přejedu! Čí je ta kočka?“ řval holohlavý mužíček z kabiny a vyskakoval jako pumprlík na pérku.
„Tůůůůůůůůůůůt! Tůůůůůůůt! Tu Tu Tu Tu Tu Tu Tůůůůůů!“ nabíral jeho klakson razanci. Jelikož jsem kočkomil, nedalo mi to a šla jsem se podívat před vozidlo, co se tam děje. A tehdy jsem ji spatřila poprvé. Zrzavobíločerná obrovská chundelatá kočka ležela natažená uprostřed silnice jako dlouhé dříví, nebylo ani poznat, jestli je živá nebo co se to děje. Opatrně jsem do tvora píchla špičkou boty, Madam (jak jí s dcerou říkáme) se pohnula, otevřela jedno sytě zelené oko a se slovy: „Co mě votravuješ, nech mě spát!“ je zase zavřela. Říkám si - asi je nemocná, nebo…
Kdepak. Líná! Líná jako prase, jako veš, jako - dosaďte si sami! Jelikož řidič vypadal, že ji přejede a jelikož dcera začala nabírat a jelikož kočka spala dál, PŘENESLA jsem ji na druhou stranu. Ona se ani nehnula. Řidič projel, na Madam jsem zapomněla, abych si vzpomněla hned druhý den ráno. Micina ležela natažená v trošku jiném úhlu, protože ranní slunce dopadalo zrovna na víko od kanálu, takže se vyhřívala. Potud jsem to chápala. Jenže jelo nahoru pro změnu osobní auto plné dětí, za volantem nervózní matka, v cestě leží kočka.
„Tůůůůůůůůůůůůůůt!“ nepárala se s tím žena a děti rozjařeně výskaly z oken. V sedm ráno bylo toho veselí nějak moc, na paní bylo vidět, že má za sebou hodně, ale hodně perné ráno. „To je vaše kočkááááááááá?“ zaječela na mě z auta. „Ne, já jdu okolo do školky,“ děla jsem tiše a pozorovala konsternovaně chlupatou Madam, se kterou to ani nehnulo. Prostě ležela. Natažená, spokojená, jazyk z tlamy, a chrápala nahlas! „A není sraženáááááá?“ ozvala se opět dáma. „Není, včera tu ležela přesně takhle,“ začala jsem se smát. „No tak si jíííí odnesteéééé!“ zavelela řidička, moje zmatené blekotání, že Madam není mojí kočkou odmávla a riskantním nájezdem na patník ji objela.
V zimě v létě, vždy je tam Madam
To už mi bylo divné. Asi nějaká retardovaná kočka, nebo hluchá? Ale kdepak. Toto stvoření totiž povýšilo slovo „lenost“ nad všechna další slova. Vídaly jsme ji celý školní rok a Madam se stala nedílnou součástí našich školkových cest. Byla všude, ležela v cestě, doslova si v tom libovala. Ona se i posunovala, když slyšela auto, aby si mu lehla do dosud plynulé jízdy. Hluchá není ani náhodou, naopak. Slyší i mě a dcerku, protože malá vždy povykuje: „Jdi z tý silnice pryč, nebo tě přejede auto!!!“ Madam nehne ani brvou, jen vždy zvedne blahosklonně hlavu, když ji dcerka hladí a mňaukne: „Eště trošku na bříšku,“ které si blaženě natočí. Tak jsem usoudila, že bude trošku psychicky narušená. Rozumíte.
Kočka s duševní poruchou. Zpomalení vývoje. Nějaký sebevražedný felis moribundus. Sebedestruktivní sklony. Kdepak. Jednou jsem šla pro dceru a viděla jsem Madam, jak loví. Přikrčena v poli, v klasickém kočičím loveckém postoji, zadní tlapky se nedočkavě chvěly, uši vztyčené, nádherný plavný skok a už myšku měla. Jenže - pak mě spatřila, jak na ni civím a usmívám se. V tu chvíli se ponížená Madam urazila, že ji vidím v celé její kočičí velkoleposti tvrdé a kruté šelmy, pustila myš, přiběhla do silnice, praštila sebou přímo doprostřed a zavřela oči.
„Ty si ze mě děláš srandu,“ došlo mi to. „A ze všech si děláš srandu, že jo?“ mluvila jsem k ní takovým tím „aháá, tak takhle to je!“ tónem. „To víš že jo,“ odvětila Madam. „Jsi první, které to došlo. Tak mi dej pokoj a koukej o tom pomlčet, nebo…!“ zavrčela výhružně a dodala: „Viděla jsi, jak dopadla ta myš, ne? Takže ticho!“
Tak jo, uklonila jsem se teroristce, která zase ležela přes silnici. A utvořily jsme opatrné příměří. Ona ví, že já vím a já vím, že ona ví, že já vím. Ví to i dcera, ale ta Madam drbe na bříšku, takže nepředpokládám, že by ji považovala za kořist. A jak se směje psům, to je až neskutečné. Po cestě jsou tři.
Říkáme jim Uštěkanej Černej - to je obrovský černý ovčák, který štěká i na mouchu, která letí kolem, druhý pod ním je Uňafanej Smeták - to je maličký teriér s vysokým a žalostným hláskem, který nenávidí každého, kdo projde okolo a vyskočí do neuvěřitelné výšky. A třetí je Puntíkatej Mizera - dalmatin, který dělá, že je stoicky klidný, ale není klidný ani náhodou ani stoicky. Ten bafá ze zálohy. Zákeřňák se vždy schová za túji, dělá, že tam není a pak se vyřítí a hlubokým „Brrrraaaauuufff!“ způsobuje srdeční příhody stařenkám, které se belhají s konví ze hřbitova.
A tato trojice psů Madam nenávidí. Hlubokou a trvalou a neskutečnou nenávistí. Protože jsou za plotem. A ona si může chodit, kde chce. Provokuje je neskutečně. Až jsem jí jednou řekla: „Ty hele, nechci ti do toho kecat, ale nebojíš se, že se jednou dostanou ven a roztrhají tě na kusy?“ Madam zívla, mávla packou a řekla: „Moje věc, nestarej se! Já jim dávám čoud, protože jsem kočka a kočky můžou všechno.“ No jasně, tak pardon, Madam. Ale pozorovat ji, co těm hafanům dělá, to je opravdu legrace. Dělá si takové obchůzky.
Přiloudá se před Uštěkaného Černého, výsměšně se mu podívá do uštěkaného a zuřivého obličeje a s úsměvem se natáhne přímo před vrátka. Dělí je jen pletivo, pes se může strhnout a ona leží. Když už Černej nemůže popadnout dech a je vyštěkaný z podoby a jen kvíká: „Ty… Ty… Ty můro jedna, uuuf… Já… tě… jednou… uuuuf…dostanuuu..kvííík…“, Madam se zvedne a přesune se o dva metry níž před Uňafaného Smetáka. Ten skáče a skáče jako jojo, ona si ho prohlíží a říká: „Vidíš, ty jsi ale blbej!“ usmívá se a plác - praští sebou na silnici. Smeták tak půl hodiny skáče, až doskáče. „Tebe. Jednou. Dostanu. Uvidíš. Ty. Zatracená. Kočičí. Bestie.“ seká mezi hlubokými nádechy zcela vyčerpaný pes.
Madam se usměje a jde za Mizerou. Puntíkatý obr jediný nepropadl bezzudnému skákání a štěkání, ten mi z nich přijde nejchytřejší. Ale na Madam nemá. Ta čeká a říká: „No jen pojď ty ratlíku jeden. Chtěl bys ven, co? Podívej, jak jsem svobodná! Tůdle!“ A plác. Mizera to už nevydržel, bafl ze zálohy, až nadskočilo vše živé v okruhu deseti kilometrů - až na Madam. Ta se blaženě protáhla a přísahám, smála se mu do ksichtu takovým tím kočičím nadřazeným výrazem, že by ji člověk (pes) měl skutečně chuť zabít. Puntíkatej ani nic neřekl, jen si dal hlavu na tlapky a kňučel.
A moje malý kotě ji miluje!
Madam v těchto rozhovorech pokračuje dál a dál. V den, kdy ji nevidíme, tak si říkám - že by ji konečně někdo dostal? Protože nadělat si tolik dvounohých, čtyřnohých i okřídlených nepřátel, na to musí mít ta kočka nějakou speciální mozkovou výbavu! A když je druhý den obligátně natažená přes cestu a nad ní troubí kamion, řeknu si - tak, svět je zase v pořádku. Asi se ptáte, jestli něčí je, proč neřeknu majiteli, že takto hazarduje. No, něčí být musí, je živená, má obojek… A její zákerňácké obchůzky musí majitel velice dobře znát. Jeho věc.
Mně stačí, že ji vidím. A minule mi řekla: „Hele, když už jsme takhle daleko, tak si potykáme, ne? Podrbej mě na břiše!“ dovolila mi laskavě. Opatrně jsem to udělala a ona zavrněla: „Pomalejš! To tvoje malý kotě to umí líp!“ Moje malý kotě Madam miluje a já jsem ráda, že má takovou kámošku. Láska ke zvířatům se nedá naučit, ta musí v člověku být. A na stoické Madam jsem zjistila, že moje dcerka ji má. Snad bude i dobrým člověkem, protože jak známo, kdo má rád zvířata, má rád lidi.
Tak doufám, že i vy ve svém okolí máte podobnou Madam, která naučí člověka mnohem víc než člověk. Hezký den.
