Článek
„Každý šedivý vlas na mé hlavě má jméno Kinski,“ konstatoval rezignovaně režisér Werner Herzog, který s nesnesitelným hercem natočil pět filmů. Přestože byl Klaus Kinski drobné a relativně malé postavy (měřil 173 cm), na plátně působil brutálně, nepříčetně a přímo nebezpečně. Málokdy dostal hlavní roli, ale ta nebyla třeba - i když se ve filmu objevil třeba jen na pět minut, svým tajuplným zjevem a projevem zastínil i ty největší hvězdy své doby. Démonický byl nejen jeho zjev, ale i hlas - zněl, jak když přejíždíte nehty po tabuli. Vlasy v neurčité barvě - žluto hnědo oranžové. Nikdo ho nepřehlédl a on ani nechtěl, aby ho někdo přehlížel. Hrál bandity, upíry, záporáky, esesáky, snad všechny padouchy a šílence, na které si vzpomenete. A nemusel je hrát - on sám šílencem byl.
Snad každý z nás ho znal z dětství - byl to ten člen Forresterovy tlupy, který nosil obrovskou kožešinovou čepici, jmenoval se David Luca a dovedl bandity k jeskyni Assiniboinů, kde se ukrývala Ribanna a poručík Merril. A byť to byl zrádce, svým způsobem jsme ho obdivovali, hlavně jak dokázal se zavázanýma očima tu jeskyni najít. Jak počítal, kolik kroků ho slunce pálilo do levého a pravého ucha… Jak snadno zapamatovatelný byl ve druhém díle Vinnetoua, že i po letech si přesně vybavíme jeho podobu i slova a to v tom filmu by sotva pár minut. Říkali mu „Paganini“ - pro jeho podobu se skicami známého tajemného houslisty.
Byl posedlý ženami a sexem. Ve svých pamětech zmiňoval, že jich měl přes čtyři tisíce, často ani neznal jejich jména. Byl čtyřikrát ženatý a zplodil tři děti - syna Nikolaie a dvě dcery - Nastassju a Polu. Právě Pola v roce 2013 vydává třaskavou knihu Zraněné dětství, ve které popisuje, jak ji od pěti let sexuálně zneužíval právě vlastní otec. Tato kniha vyvolala značné pobouření fanoušků excentrického herce, zvláště proto, že byl již přes dvacet let po smrti a nemohl se k tomu nikterak vyjádřit. Ovšem druhá hercova dcera Nastassja Kinski následně potvrdila, že její otec byl nevypočitatelný násilník a tyran, a kdyby ještě žil, usilovala by o jeho trestní stíhání. Jaký byl život geniálního šílence, který okouzloval diváky a tyranizoval své okolí? Měl v sobě své démony od narození, nebo se na něm podepsalo dětství?
Klaus Kinski jako bandita David Luca ve filmu Vinnetou - Rudý gentleman
Tvrdé dětství omývače mrtvol
Narodil se 18. října 1926 jako Nikolaus Gunter Nakszynski v tehdy německých Sopotech u Gdaňsku v dnešním Polsku v rodině lékárníka. Měl tři sourozence, byl z nich nejmladší a rodině se dařilo velice špatně, všude panovala bída, hlad a hospodářská krize. Matka Suzanne byla zdravotní sestrou, ale za svou práci nedostávala vůbec žádný plat, otec Bruno se snažil přivydělávat si jako operní pěvec. Když už byly rodinné poměry natolik žalostné, že děti třeba dva dny jedly jen skývu chleba, rozhodl se otec přestěhovat se s celou rodinou do Berlína.
Šlo o velice špatné rozhodnutí, v Berlíně panovaly poměry snad ještě horší než v Sopotech. Otec se sice snažil po večerech pořádat svá pěvecká vystoupení, ale lidé měli úplně jiné starosti a nikdo na ně nechodil. Otec nakonec rodinu opustil, utekl s jakousi kočovnou divadelní společností, kde působil jako pěvec. Matka zůstala na rodinu úplně sama. Po večerech se snažila přivydělávat si šitím, ovšem šicí stroj rušil sousedy natolik, že neúplnou zoufalou rodinu vystěhovali na ulici. Malý Klaus se snažil matce všemožně pomáhat, za pár drobných čistil boty či ho využívali jako poslíčka a roznašeče novin. Zakotvil v pohřebním ústavu, kde vydržel delší dobu - omýval a oblékal mrtvoly, kterých bylo v té době hladu a bídy více než dost. Matka ale tíhu své nouze neunesla a pokusila se o sebevraždu. Malý Klaus ji našel a zachránil. Tato traumata plná bídy a zmaru a utrpení v raném dětství zanechala navždy šrámy na jeho už beztak rozervané duši.
Rodný dům Klause Kinského v polských Sopotech
Jeden den na frontě, jedna velká lež a jedna velká hra na blázna
Dostal se na gymnázium v Berlíně, studium dokončil, když ho v roce 1943 povolali do německé armády. Dostal se k výsadkářům, což bylo jeho štěstí, protože Hitler tyto oddíly „šetřil“ a nechával je stranou v záloze. Klaus Kinski se dostal do bojů až na podzim roku 1944. V Holandsku při jeho prvním nasazení ho zajali Britové a odvezli ho do zajateckého tábora. Byl tak ve válce jeden jediný den. Sám Kinski později samozřejmě vybájil barvitý příběh, kterak dezertoval, byl odsouzen k trestu smrti, musel se schovávat v lesích a senících, aby ho Němci nenašli a že ho Britové vítali jako hrdinu. Nic z toho se nikdy neprokázalo, byl prostě a jednoduše zajat. V zajateckém táboře začal hrát divadlo, krátké kousky z různých her. Měl fenomenální paměť a pamatoval si slovo od slova stránku po stránce celé divadelní hry od všech možných autorů. Právě tam zjistil, že se mu hra na někoho jiného líbí.
Po skončení války zůstal v zajateckém táboře. Snažil se jakkoli dostat ven. Doslechl se, že mezi prvními by měli být propuštěni vojáci stiženi duševní chorobou. Kinski nelenil a začal si hrát na blázna. Do jaké míry to bylo pouhou hrou, nevíme. Popíjel svou moč, před důstojníky chodil nahý, jedl nedopalky od cigaret, mouchy, zakousl se i do krysy. Před vysokým důstojníkem, který byl pozván na obhlídku tábora, vykonal velkou potřebu. Už ho měli všichni dost a po roce a čtvrt ho ze zajetí propustili. Kinski však utrpěl další strašnou ránu osudu - při návratu do svého bývalého bydliště zjistil, že nezbylo nic - vše bylo vybombardované. Zoufale pátral po své rodině a nakonec mu bylo oznámeno, že otec i matka jsou oba mrtví. Matka zahynula při bombardování, otec byl zasažen střelou. Nezbývalo mu nic jiného, než se začít živit tím, co v sobě objevil při pobytu v táboře - hraním. A také si změnil jméno - od té chvíle byl Klaus Kinski.
Klaus Kinski ve filmu Pět pekelných mužů z roku 1969
Naprosto nezvladatelný herec s otřesným chováním
Přes nesporný talent a charisma ho vyhodili z každého divadla, do kterého vkročil a kde mu nabídli angažmá. Pak už se rozkřiklo, že ten „démon“ se chová jako šílenec a není radno ho na jeviště vůbec pouštět. Ba ani do hlediště. Stal se proslulým svými neskutečnými excesy, které prováděl v prestižních divadelních stáncích po celé Evropě. V Berlínském Schlosspark-Theater nazkoušel precizně hlavní roli, všichni byli nadšeni jeho projevem a těšili se na premiéru. Všichni, až na Klause. V den premiéry se dostavil s pytlem s kameny, kterými s ďábelským smíchem zvenčí vytloukl všechna ozdobná okna. Místo premiéry skončil na policii. V Mnichově se přímo na jevišti při představení zuřivě popral se svým hereckým kolegou jednoduše proto, že se mu nelíbilo, jak se na něj podíval, a skončil v nemocnici.
V Burgtheatru ve Vídni vyváděl kousky, které tehdejší škrobenou veřejnost pobuřovaly - při děkovačkách se svlékal, lascivně vyplazoval jazyk, posílal polibky přítomným šosáckým dámám a odchytával je před divadlem, kde jim polonahý nabízel sex. Dostal několikrát výprask od manželů. Byl schopen se v půli představení sebrat a odejít, když někdo z diváků zakašlal. Jednou si divák kýchl a Kinski mu vulgárně vynadal, aby se vzápětí opět ponořil do role. Všichni se ho báli a stejně ho všichni obdivovali a chodili se na něj dívat, protože chtěli na vlastní oči vidět „toho blázna“.
Jsem jako divoké zvíře za mřížemi. Potřebuju vzduch, potřebuju prostor.
V roce 1950 se poprvé, ale nikoli naposledy, dostal do psychiatrické léčebny. Ďábelský herec totiž začal trpět nezdravým zájmem o osobu svého šéfa. Pronásledoval a šmíroval muže na každém kroku. Šéf si nebyl jistý svou bezpečností, protože všude, kam se podíval, stál démonický Klaus Kinski a upřeně se na něj díval a usmíval se jako masový vrah. Kde se tato posedlost mužem mohla vzít, nikdy neřekl. V temných hlubinách jeho mysli se objevila další z bizarních posedlostí, a když na něj šéf zavolal policii, pokusil se Kinski o sebevraždu. Když mu jeho pokus nevyšel, demonstrativně se chtěl oběsit před domem pronásledovaného a na druhý pokus už skončil v léčebně. Později po jeho smrti vyplulo na povrch, že se od padesátých let léčil pro schizofrenii a jeho psychiatrický posudek zněl, že byl psychopat, schizofrenik, erotoman a paranoik, který trpěl bludy. Nezvládal peroucí se démony ve své duši a ventil hledal všude a u všech.
Pamětní deska Klause Kinského na rodném domě v Sopotech
Svět filmu, Werner Herzog a Nosferatu
Jako každého herce, i excentrika Klause zlákal svět filmu. První menší roli měl ve filmu Morituri a brzy o něho začal být ve filmových kruzích zájem. Od jiných představitelů šílenců a temných monster se lišil v jedné zásadní věci. I když ve většině případů prodával ve filmu hlavně svůj šílený a extatický vzhled temného anděla, jeho herecký talent byl zcela mimořádných kvalit. Když dostal roli, se kterou stálo zato se poprat, rozvinul své herecké umění do netušených výšin a rozměrů. Brzy podepisoval jednu smlouvu za druhou a svou šílenou vizáž prodával ve westernech, kriminálkách a filmech nevalné kvality. Ale jakmile se ve filmu objevila jeho tvář, přitáhlo to diváky jako magnet.
Zlom v jeho kariéře nastává v roce 1972, kdy přijímá nabídku na roli ve filmu Wernera Herzoga Aguirre, hněv Boží. Herzog byl talentovaný režisér, který byl posedlý myšlenkou točit filmy o podivných lidech, na které ostatní hledí s hrůzou a obdivem a v Kinském uviděl ideálního představitele těchto rolí. Spolupracovali spolu na pěti filmech, z nichž nejslavnějším je Nosferatu - Fantom noci (Nosferatu the Vampyre, 1979), kde Kinski zcela neopakovatelným způsobem ztvárnil slavného upíra. Děsil diváky jako svého času Bela Lugosi a diváci při spatření Klause Kinského v této roli utíkali z kin. Byl naprosto ohromující, démonický, uhrančivý a temný.
Klaus Kinski ve filmu Pro pár dolarů navíc z roku 1964
S Herzogem se však neustále hádal a nevycházeli spolu. Tento megalomanský režisér proslul tím, že jeho natáčení byla tak náročná, že hercům i štábu běžně hrozilo i smrtelné nebezpečí. Klaus Kinski tohle vůbec nevnímal a spíše ho zajímalo, jestli je středem pozornosti. Pokud nebyl, začal na sebe upozorňovat neskutečnými způsoby. Opět si vzpomněl na své působení v zajateckém táboře a začal před užaslým štábem chytat a jíst mouchy. Nebo ještěrky. Když se kostymérka zapovídala s jiným hercem a Kinského si delší dobu nevšimla, vylil jí kávu na hlavu. Při natáčení filmu Fitzcarraldo (1982) došlo málem ke smrti dělníka, který pracoval na kulisách. V džungli bylo plno nebezpečných zvířat a dělníka uštkl had do nohy. „Normálně trvá jen pár minut, než selže srdce a dýchání. Ten muž pustil motorovku a uřízl si nohu. A to mu zachránilo život. Všichni jsme tam stáli a zírali na toho nebožáka a nikdo si Klause nevšímal. A on začal úplně běsnit a rdousil tam osvětlovače. My sledovali, jak si ten chudák uřízl nohu a Kinski vyváděl, že si ho nikdo nevšímá,“ vyprávěl Herzog.
Při natáčení filmu Zelená kobra byl Kinski na pokraji svých fyzických i psychických sil. Jeho i tak labilní rozervanou psychiku silně zhoršovalo užívání drog ve velkém a alkohol, který do sebe lil po litrech. „Tehdy jsem si řekl, že by jemu, jeho kariéře, nám i jeho blízkým prospělo, kdyby prostě umřel,“ pokrčil rameny Herzog.
Nemůžeme pokračovat. Už nejsem.
Výčet jeho filmografie je velice dlouhý a ve většině případů měl ve filmech pouhé epizodní roličky, které však díky jeho nepřehlédnutelné osobě zůstaly v paměti diváků leckdy více, než role opravdových hvězd. Za připomenutí stojí například: Mrtvé oči Londýna (Dark Eyes of London, 1961), Indický šátek (The Indian Scarf, 1963), zmiňovaný Vinnetou - Rudý gentleman (1964), Doktor Živago (1965), Pro pár dolarů navíc (1965), slavný western Velké ticho (1968), válečný film Bez návratu (1970), adaptaci hororu Dracula, kterého hrál Christopher Lee a Kinski ztvárnil roli vyšinutého pacienta Renfielda Hrabě Dracula (1970) western E Dio disse a Caino (1970), Aguirre, hněv Boží (1972), Důležité je milovat (1975), Nosferatu - Fantom noci (1979), kde za roli Draculy získal cenu Zlatý pelikán, Malá bubenice (1984), Upíři v Benátkách (1988)
V každé roli v každém filmu byl jeho démonický vzhled a excentrický projev nepřehlédnutelný. Na sklonku života ještě stihl chopit se režie a zhostit se hlavní role Paganiniho ve filmu Paganini ve víru erotických vášní (1989)
Zemřel náhle na srdeční infarkt ve svém domě v Kalifornii 23. listopadu 1991 ve věku 65 let. Jeho popel byl rozptýlen v Tichém oceánu.
Víno, ženy a…dcery
Klaus Kinski byl doslova sexuálním maniakem. Byl čtyřikrát ženatý (některé zdroje uvádějí třikrát s tím, že s poslední partnerkou Deborou Caprioglio svatbu nestihl) a jeho manželky Gislinde Kühbeck (1952 – 1955), Brigitte Ruth Tocki (1960–1971), Minhoj Geneviève Loanic (1971 – 1980) a Debora Caprioglio (1987 – 1989) s ním skutečně neměly lehký život. Mimo nich měl tisíce poměrů s ženami i dívkami, prostitutkami, náhodnými známostmi i těmi, na které se nezdravě fixoval a stal se opět doslova posedlým.
Klaus Kinski na festivalu v Cannes, 1990
Posedlost ženami nijak neskrýval. Vydal knihy pamětí Jsem tak divý po tvých jahodových ústech (1975) a Vše co potřebuji, je láska (1982), ve kterých detailně popisuje svá sexuální dobrodružství. Tvrdil v nich, že se sexem začal v sedmi letech, druhou milenkou byla jeho sestra, matka a dalších 4000 žen. Démonický herec prozradil i seznam svých milenek, u kterých někdy neznal jméno, někdy je pouze popsal (Agnes, Emi, Jeptiška, Hubená čtyřiadvacítka se dvěma dětmi, Pákistánská letuška, Cikánky v Andalusii, Beduínka, Holčička, Sedm černých modelek, Niko, Lola, Největší německá filmová hvězda, Kudrnaté kotě, Malá tlustá holka…) Později se zmiňované dívky, které se poznaly, ohradily proti těmto tvrzením. Sám Kinski po bouřlivém a odmítavém přijetí svých autobiografických knih řekl: „Vy mi taky všechno uvěříte!“
V těchto pamětech také poprvé zmiňuje nezdravou náklonnost ke starší dceři Pole. Píše, že ji ještě jako malou holčičku vodil do nevěstince, kde sledovala, jak má její otec styk s prostitutkami. Jednou se stal posedlým mladou lékařkou a opět se v něm probudil jeho vnitřní démon. Mladou ženu pronásledoval, byl naprosto nesnesitelný, chodil za ní všude, spal na jejím balkoně a vloupal se jí do bytu, kde v její nepřítomnosti přespával. Pronásledoval ji i do nemocnice, kde tropil neustálé žárlivé scény a když ho lékařka po sté odmítla, přeskočilo mu doopravdy, rozmlátil její byt a pokusil se ji uškrtit. Přitom tyto výstupy neměl zapotřebí, měl zástupy fanynek a každá toužila s temným a výbušným excentrikem prožít románek. Jeho pokřivená mysl si však tyto výbušné scény a pronásledování užívala. Nechtěl mít nic usnadněno, chtěl ženy dobývat a jak psal ve svých pamětech: „Lezly mi samy do postele. Já to takhle nechci. Já jsem dobyvatel, útočník a upír. Já je musím získat. Nic není odpornějšího než svolná ženská.“
Klidně by si to s vámi rozdal na hromadě mrtvol, ale nikdy by si s vámi nepotřásl rukou kvůli bakteriím
V roce 2013 vydává starší dcera Pola skandální paměti Zraněné dětství. V nich dcera enfant terrible německého filmu odhaluje, že od svých pěti let byla slavným hercem zneužívána. „Roky jsem mlčela, protože mi zakázal o tom mluvit. Nejhorší na tom je, že mi jednou řekl, že je to naprosto přirozené, že tohle otcové s dcerami dělají po celém světě. A já mu věřila, jako malá jsem mu věřila. Doma se choval úplně stejně jako ve filmu,“ popisuje Pola.
Dcera Nastassja Kinski v roce 2009
Mladší dcera Nastassja se k pamětem své sestry vyjádřila: „Když jsem byla malá, tak se mě vždy tak zvláštně dotýkal. Ale vždy se mi podařilo se z jeho sevření dostat. Vždy jsem se třásla strachy, když tam u mě byl. Nikdy jsem nevěděla, kdy vybuchne, bude mít záchvat vzteku, házet věci a rozbíjet je. Nikdy se mě nezeptal, jestli jsem v pořádku, jestli je mi teplo a jestli jsem spokojená, jestli nemám hlad, jak to třeba jiní tátové dělávají. Nikdy. Jen jsem se ho strašně bála. Ale v tom smyslu, v jakém to popsala sestra, v tom na mě nikdy ruku nevztáhl. Jsem na ni hrdá, že našla tu sílu. Udělala bych vše, abych ho dostala za mříže. Ale už je mrtvý. A já jsem ráda, že je mrtvý.“
Nesnesitelný, uhrančivý, démonický blázen s osobním kouzlem a vnitřními démony, který si liboval v utrpení blízkých, nepřekonatelný herec, který svým zjevem nepřestává fascinovat další generace diváků. Tajemný zloduch, kterému ani jedna z dcer nepřišla na pohřeb - vzdát mu památku přišel pouze syn. Temný anděl, bandita a tyran v reálu i na plátně. Muž, který slovo „démonický“ přijal jako svou vizitku a choval se ke všem jako k onucím. Přesto nesporně talentovaný, fascinující a uhrančivý herec, který nezvládal svou duševní poruchu. Zůstane rozporuplnou osobností navždy. Klaus Kinski.
Zdroje:
