Lino Ventura: něžný smolař se stal legendou filmu. Měl kruté dětství a miloval svou postiženou dceru

Zlatá éra francouzské kinematografie dala vzniknout skutečným hvězdám mezinárodního formátu, jejichž charisma a šarm nebledne ani po mnoha a mnoha letech. Lino Ventura má mezi nimi specifické postavení - málokdy se stane, aby měl herec tak přirozenou autoritu a byl skutečným a pravým chlapem na plátně i v reálném životě. Ventury nebylo třeba se bát, jenže předváděl světu tu svou zamračenou tvář.

Tak si lidé řekli: „Tenhle bourák hraje samé drsňáky, špatné muže, mstitele, zločince. Vypadá jako buldok, má svaly, tvář má neotesanou, ostře řezané rysy, je to určitě rváč a nesnášenlivý chlap i ve skutečnosti!“ Nebyl. Vzal si první lásku, se kterou měl čtyři děti, byl něžný a milující otec a manžel. Miloval je všechny, nejvíce prý ale svou mentálně postiženou dceru. Tak velké srdce Lino Ventura měl.

Jeho dětství bylo příšerné, tak se snažil všem svým dětem připravit co nejlepší start do života. Idylku v Itálii totiž přerušila násilná emigrace, odchod otce od rodiny, hlad, bída. Lino Ventura byl skutečným dítětem ulice. Musel se od útlého věku starat sám o sebe. Přišly na řadu rvačky, pěsti, zranění v různých bitkách.

Objevil v sobě talent na řecko-římské zápasy, v nichž vybojoval titul mistra Evropy ve střední váze. Zranění překazilo slibnou sportovní kariéru, takže následovala herecká. Ventura byl úplným zjevením. A uměl. Minimalistické herectví se líbilo. Ventura hrál očima, gesty, svalnatým tělem. Zrodil se nejslavnější Jean Valjean všech dob.

V roce 2017, kdy si Francie připomínala třicet let od jeho smrti, napsala jedna z fanynek na webové stránky francouzského filmu krásnou vzpomínku, kterou můžeme celé vyprávění o osudu tohoto zvláštního herce začít:

Lino Ventura se vždy považoval za Itala, i když prožil většinu života ve Francii. Itálie byla jeho životní láskou, prý hned po manželce a dětech. Obdiv k rodné zemi choval nesmírný a vracel se tam vždy, kdy mu bylo nejhůře. Protože tam začala jeho životní pouť a prožil v ní osm idylických let svého raného dětství. Jen osm. Protože pak se to celé strašidelně zvrtlo. Ale popořádku.

Lino Ventura se narodil 14. července 1919 v italské Parmě s občanským jménem Angiolino Giuseppe Pasquale Ventura. Matka Luisa Borrini byla prostá a mlčenlivá žena, která po boku horkokrevného Sicilana Giovanniho Ventury velice trpěla. Giovanni ženu označoval za hloupou, nanicovatou, ošklivou. Jejich jediný syn tím velice trpěl, protože oba rodiče miloval. Útěchu nacházel u své babičky, která si vnuka nakonec nastěhovala k sobě. U rázné Italky měl Lino zlaté časy, dětství plné dobrodružství a kamarádů.

Pak se otec rozhodl, že pojede za prací do Francie. Ze dne na den se sbalil, oznámil manželce, že se mu v Itálii nedaří, protože ho nikdo nerespektuje. Ve Francii prý bude líp. „A vy si za mnou přijedete, až vám řeknu. Jistě, budu na vás čekat a už mi s tím dej pokoj!“ vzpomínal Ventura na odchod svého otce. Plačící Luisa manžela vyprovodila na nádraží, aby ho už nikdy nikdo nespatřil. Když se v Itálii k moci začal dostávat fašismus, přátelé osamělé matky říkali, aby raději vzala synka a odjela do Francie za manželem. V naivní a slabé Luise se něco zlomilo a docela hrdinským způsobem (potmě, potají a s falešnými doklady) emigrovala se synem do Francie.

V Paříži nastalo hledání otce. Marné. Lino Ventura o tom nerad mluvil. Bylo mu tehdy pouhých osm let, byl v cizí zemi, neznal řeč a musel se postarat o matku, která úplně rezignovala. Pracovala jako pokojská v hotelu, kde někde ve sklepě oba bydleli. Chlapec po otci pátral sám. Dozvěděl se, že odjel s nějakou ženou. To bylo všechno. Když už byl Ventrura dospělý, nepřestal Giovanniho hledat. Jako známý a bohatý herec měl více možností, najal si detektiva, dokonce se na vlastní pěst vypravil do USA, kde měl jeho otec údajně pobývat, ale nikdy ho nenašel.

Luisa se ve Francii trápila, neučila se řeč, pracovala jako robot a malý kluk měl strach, že si něco udělá. Oprávněně. Matka měla dlouhé období melancholie a deprese, nepracovala, neměli co jíst. „Hlad, chlad a strach,“ řekl Lino Ventura na otázku, co se mu vybaví z dětství. K hrozným podmínkám se přidala i šikana, malí Francouzi „toho divnýho Itala“ neustále pronásledovali a bili. Lino Ventura se musel začít ohánět pěstmi, navíc matka zcela přestala fungovat, takže v devíti letech opustil základní školu a a začal sám pracovat.

Prodával noviny, nosil v hotelu snídaně, čistil boty. Byl hubený, neduživý, bledý, měl špatnou výživu. „Byl jsem jako párátko, hubený, zakrnělý. Jsem přesvědčen, že tato etapa mého života, ta špatná výživa, souvisí s nynějším menším vzrůstem. Mám 175 centimetrů, jsem nahrbený jako zvoník od Matky Boží. Vše je to z dětství. Já jedl i zbytky, co vyhodil hotelový kuchař ven psům,“ glosoval tuto zoufalou etapu svého života Ventura. Neustále se pral, jako mladík byl pronásledován francouzskými výrostky, až si ho při jedné rvačce všiml Fred Oberlander, rakouský mistr v řecko-římském zápase.

Fred bydlel v hotelu, kde pracovala Luisa. A zaslechl hluk bitky, vyklonil se z okna a pozoroval nenápadného kluka, jak zkušeně odráží přesilu útočníků. Oberlander si ho zavolal k sobě a přesvědčil ho, aby začal trénovat na zápasy. „Naučil jsem se pokoře a bratrství. Tento sport mě zformoval do konečné podoby. Vítězství nebylo prioritou, vše bylo o lidech, o srdci, o partnerství, ideálech,“ řekl ke svému zápasení Lino Ventura. Slibně rozjetou zápasnickou kariéru přerušila válka.

Protože Lino Ventura byl stále národností Italem, byl povolán do ozbrojených sil Itálie. Narukoval k jednotce horských myslivců, když se ale v roce 1943 zhroutil fašistický režim, dezertoval a skrýval se v Paříži. Rázem se vyrojila spousta udavačů, kteří po něm „pásli“ - jednalo se vesměs o ty mladé muže, kteří na Venturu před válkou útočili. Chtěli se pomstít. Ukrýval se do konce války ve stodole v Baracé, kde to „doklepal“ do konce světového konfliktu. Tuto stodolu pak koupil, přestavěl ji na dům a měl ho až do smrti.

K zápasení se po válce vrátil ve velkém stylu a už jako ženatý muž. V roce 1935 se totiž seznámil v cestovní kanceláři s Odette Le Comte. Dívce bylo šestnáct let, zamračený a melancholický mladík se jí vůbec nelíbil, ale Lino se zamiloval až po uši. Rozhodl se, že si svou první lásku vezme za ženu a také se tak stalo, i když to trvalo dlouhých sedm let, než ji „udolal“. Pomohla tomu paradoxně válka, Odette se bála, že ho ztratí někde v pekle zákopů, takže na sňatek kývla. Brali se osmého ledna 1942. A když dezertoval, byla to právě Odette, která manžela ukryla v oné stodole.

První dcera Myléne se narodila v roce 1946, kdy začal Lino Ventura znovu zápasit. A tentokrát ve velkém stylu. Zkoušel nejdříve wrestling, ale toto „hraní si na boj“ nebylo nic pro něj. Přesto pár wrestlingových utkání absolvoval pod přezdívkou „Italská raketa“. Nakonec propadl řecko-římského zápasu. V roce 1950 se stal mistrem Evropy ve střední váze za Itálii. A pár dní po zisku titulu mohl slavit znovu - Odette přivedla na svět jejich jediného společného syna Laurenta.

Cesta z vrcholu na úplné dno byla ale příšerná - o měsíc později po zisku titulu měl přípravný zápas s Henri Coganem. Ten Venturovi nešťastně zlomil nohu. Diváci byli v šoku, protože mistra Evropy odvážela v bezvědomí sanitka s dvojitou otevřenou frakturou levé dolní končetiny. Byl okamžitě operován a bohužel mu zůstaly trvalé následky - Lino Ventura měl nohu o centimetr kratší. Na vrcholové výkony musel zapomenout. Stal se však trenérem a organizátorem zápasů a o svůj milovaný sport se zajímal celý život.

A pravá buldočí nátura Lina Ventury se naplno projevila v roce 1958, kdy přišla na svět druhá dcera, Linda. Porod byl dramatický, Odette velice trpěla, konečně se narodila holčička, která ale musela okamžitě podstoupit transfuzi krve a být resuscitována. Zřejmě vinou lékařů se „něco“ nepovedlo a ubohá Linda zůstala mentálně postižená. Těla se toto postižení netýkalo, takže celá rodina se slzami v očích sledovala, jak z Lindy vyrůstá krásná slečna s rozumem ročního dítěte. Musela mít celodenní péči a Lino Ventura se rozhodl: „Tak to ne! Udělám pro ni vše. A nejen pro ni!“

Rozčílil se, když viděl tehdy tristní stav francouzské sociální péče a služeb pro mentálně handicapované a založil za vlastní peníze svou vlastní nadaci - Sněhová vločka (Sněženka) postavila spoustu domů „na půli cesty“, vybrala spoustu peněz a položila základ pro novodobý systém podpory mentálně handicapovaným ve Francii. V roce 1961 Odette nějakým zázrakem otěhotněla znovu. Přemýšleli prý o potratu, ale opět zasáhl Ventura - řekl rezolutně, že tohle dítě je zázrak, takže se narodí. Tečka. Něžný a milující otec opravdu klamal tělem. Navenek drsný a zlý muž byl ve skutečnosti citlivý, laskavý a oddaný člověk, který by pro dobro své rodiny a svých přátel udělal vše.

Narodila se Clélia, která se stala jeho mazlíčkem a v dospělosti vydala o tatínkovi několik knih. Nyní se věnuje psaní životopisů slavných osobností. Její sestra Myléne zemřela velice tragicky v roce 1998 - Cessna 172, ve které letěla spolu s manželem a několika přáteli ze Španělska do Francie, havarovala na otevřeném moři poblíž Landes. Nikdo nepřežil. Laurent zemřel na infarkt v roce 2022. Milovaná Odette zesnula v požehnaném věku 94 let v roce 2013. Soukromí slavného herce nikdy nepošpinil žádný bulvární skandál, ač se o to snažila jeho asistentka. Po smrti Lina Ventury „vylezla“ tato paní s tím, že s ní herec spal od roku 1972. 

Jenže jí to nikdo nevěřil. Milovaný Ventura a milenka? Jděte s ním někam, plivali lidé na Yanu Collart. Pravdu se asi nikdo nedozví. Žil tiše, za zdmi svého domova se měnil na hravého a milujícího otce a manžela. „Dlouhé hodiny si vydržel s námi hrát. S neuvěřitelnou trpělivostí Lindě podával panáčky a vystřihoval panenky. Hrál na schovávanou, přestrojoval se, neustále se nahlas a hlučně smál. Ten jeho smích slyším dodnes. Byl nádherný a úžasný. A pak jsme ho zahlédli v televizi, jak škrtí nějakou paní, maminka nám zakrývala oči a nadávala, jestli tohle má táta zapotřebí, dělat ze sebe na veřejnosti takového brutálního ......“ smála se ve vzpomínkovém rozhovoru Clélia.

A tím se dostáváme ke kapitole života Lina Ventury, která by si zasloužila vlastní obrovskou a tlustou knihu. Protože jeho filmografie je obsáhlá, nedá se zestručnit tak, aby se vypíchly všechny drobné akcenty jeho civilního herectví. To opravdu patří pravým historikům, kteří se zabývají francouzským filmem. Protože Lino Ventura byl opravdový mistr svého řemesla.

V roce 1953 sháněl režisér Jacques Becker do role v připravované gangsterce někoho, kdo mluví francouzsky i italsky. Přítel z mládí si vzpomněl na Venturu. Jenže ten chtěl, aby mu všichni dali pokoj. Hrát? To ani náhodou. Připadal si ošklivý a myslel si, že než o film půjde o nějakou parodii, kde se mu budou všichni smát. Na zkoušce však podal výkon, který byl neuvěřitelný. A to se vůbec nesnažil. Spíše to „tlačil“ do průšvihu, jak by se dalo říct. Svalnatý muž s obličejem boxera režiséra doslova srazil na kolena a nabídl mu smlouvu. Lino Ventura vůbec nevěděl, co má dělat, tak si řekl o nesmyslně velký honorář, aby ho museli vyhodit. Milion franků. A oni mu je dali.

„Proti své vůli jsem byl do toho všeho zatažen,“ smál se Ventura. Jean Gabin v hlavní roli tohoto filmu, Nesahejte na prachy, se s Linem dal do řeči a ti dva se spřátelili tak, že šlo o velice důvěrný vztah, který skončil až Gabinovou smrtí. A pak už to obrazně řečeno jelo. Ventura hrál drsné chlapíky, zločince, gangstery, policisty. Také si liboval v příbězích o mstitelích, o mužském přátelství, takový ten archetyp opravdového chlapa, který pomstí všechno a všechny.

Proslulé filmy Lina Ventury jsou například Tři dny na přežití, Montparnasse 19, Zdraví vás Gorila, Sicilský klan, Valachiho svědectví (s Charlesem Bronsonem), Dotěrný chlap, Nelítostný souboj, Ctihodné mrtvoly, Dotek medúzy, slavní Dobrodruzi s Delonem, Velký risk a 100 000 dolarů na slunci s Belmondem, Výtah na popraviště, Svědek, Maigret klade past, Šelma na svobodě, Taxi do Tobruku, Žebrácká opera, Pláč pro banditu, Dravec, Mlčenlivý, Klec, Motýl na rameni, Milenci na neděli. Lino Ventura odmítl roli vědce ve slavném filmu Blízká setkání třetího druhu, stejně tak dal košem Coppolovi s jeho Apokalypse Now.

Naproti tomu se dlouhá léta nechal přesvědčovat, že právě on je ten pravý Jean Valjean. A on roli galejníka v Bídnících vždy odmítal. Neustále dokola, když se připravovala další adaptace, chtěli Venturu. „Nemám rád kostýmní role. Moje herectví je civilní. Ani nezvyšuji hlas. Je to můj hlas. Stejně tak nechci kostým. Mám oblek. To jsem já. Navíc nejlepší Valjean byl Gabin. Na toho nemám, tak co bych tam lezl…“ tvrdil neustále dokola, až ho nakonec v roce 1982 přesvědčil Robert Hossein (Peyrac z Angeliky).

Tato verze Bídníků (též Ubožáci) patří k tomu nejlepšímu, co ve Francii v oblasti filmu vzniklo a Lino Ventura nebyl Linem Venturou, ale galejníkem Valjeanem. Jeho herecký výkon je dle mnohých v této adaptaci jeden z nejlepších v dějinách filmu vůbec.

Ucelenou filmografii i bližší životopis najdeme například na portále ČSFD, článek by opravdu kapacitně nestačil. Ventura během své herecké kariéry natočil přes sedmdesát filmů. Pečlivě si vybíral scénáře a rád si upravoval dialogy podle svého. Od prezidenta obdržel Řád Čestné Legie, ale převzetí vytrvale odmítal. Považoval se totiž za Itala. Tvrdohlavý herec si ho prostě nevzal, až to musela udělat jeho manželka. Sportoval, hrál tenis, golf, miloval umění a navštěvoval památky po celé Evropě. Byl velice aktivní, často a rád vařil.

Opulentní večeře v sídle Venturových navštěvovali jeho přátelé. Samá hvězdná jména - Belmondo, Gabin, Brasseur, Oury, Brel, Delon… Všichni ho měli rádi a Jean-Paul Belmondo se nechal slyšet, že nebýt Ventury, nikdy by se nestal hercem. Byl to jeho mentor, stejně jako byl Gabin mentorem pro Venturu. Z doby, kdy přátelství něco znamenalo a chlap byl chlapem, jak se v úvodu článku zmínila ona Francouzka Vanessa, zbylo tolik krásných filmů, že mají jen jedinou chybu - skoro nikdo je nereprízuje. Přitom to jsou hotové klenoty.

22.října 1987 zemřel Lino Ventura na náhlý infarkt. Byl ve výborné kondici, celý den sportoval, aby to s ním obrazně řečeno seklo. Byl doma v Montretoutu, bylo šest hodin večer, pohladil ženu, políbil Lindu a „prásk“. Bylo mu 68 let. Pochován je na hřbitově ve vesnici Val-Saint-German.

Dlouhé ohlédnutí za životem vynikajícího herce je u konce. Zkuste si nějaký film s Venturou pustit, je to lahodné pokoukání, ať už hraje gangstera, vraha nebo mafiána. Lino Ventura byl skutečně obdivuhodnou osobností s pohnutým životem, který po sobě zanechal nesmazatelnou stopu nejen v kinematografii. V těchto dnech uplyne 37 let od jeho smrti.

Lino Ventura | Biografie | ČSFD.cz (csfd.cz), Lino Ventura – Francouzský film (francouzskyfilm.cz), Lino Ventura – Wikipedie (wikipedia.org), Lino Ventura : dans quel accident tragique sa fille Mylène est morte ? - Closer (closermag.fr), Scena.cz - 1. kulturní portál, Nejslavnější filmový Jean Valjean se narodil před 100 lety - iDNES.cz, Lino Ventura | Cinemorgue Wiki | Fandom, Quora - A place to share knowledge and better understand the world