Louis de Funès: malý velký muž s komplikovanou povahou se bál matky a tajil syna

164 centimetrů talentu, neuvěřitelné energie, neskutečné houževnatosti a rtuťovitosti, to je Louis de Funès v kostce. Postavou maličký, hubený, ale nepřehlédnutelný. Svou filmovou kariéru, tu hvězdnou, nastartoval až po padesátce - do té doby byl sice „u kumštu“, ale jak sám přiznal - „byl jsem ve filmech jen ten, kdo otevře nebo zavře dveře. Kolikrát mě zabírali jen zezadu. Poznal jsem svoje vlasy, nic víc.“

Oplýval nejen nezměrným komediálním talentem a obličejem doslova elastickým, se kterým dělal své proslavené grimasy, ale také nesnášenlivou a rozporuplnou povahou. Herečtí kolegové ho nesnášeli, měl jen pár přátel. Málokoho si totiž pustil k tělu a do života. Ale když se tak stalo, přátelství bylo pevné a trvalé.

A když někdo okusil jeho soukromý život, seznal, že je to vlastně velice umělecky založený muž, který trpěl velkým nepochopením a také velkou nejistotou. Což může někomu připadat jako nesmysl, přece tenhle herec nemohl být nejistý - ale byl.

Obával se kritik, nikdy ani jednu nečetl, děsil se reakcí diváků na své filmy. Aby zjistil, jak diváci reagují, chodil do kina v přestrojení. Nebyl to žádný suverén, naopak. Svým leckdy příšerným chováním si v sobě vlastně kompenzoval svou plachost a obavy z neúspěchu.

Svou rodinu miloval a dokonce se stal terčem vydírání. A udělal vše, aby bezpečí svých milovaných ubránil - a to doslova. Dětství měl divoké, zejména osoba matky byla svérázná natolik, že se maličké uječené ženy bály nejen její děti, ale i celé široké okolí. Ale i ona prožila život jak z románu.

Od narození slavného herce letos uplyne 110 let. Jeho filmy jsou notoricky známé, jeho životní příběh však moc ne. Legendární Louis de Funès.

Příběh rodičů Louise de Funèse je jak z historického románu. Milostného. Možná právě už tam byly začátky jeho zvláštní povahy - měl totiž onu „zvláštnost“ po kom podědit. Doslova. Jeho matku totiž budoucí otec unesl. Jak to celé bylo - no jako z červené knihovny. Ale šťastný konec to nemělo. Leonor Soto y Réguéra (1878 - 1957) pocházela stejně jako její nápadník, milenec, budoucí manžel a otec jejích dětí Carlos Luis de Funès de Galarza (1871 - 1934), ze Španělska.

Leonor byla dcerou dříve zámožného a slavného, posléze notně zchudlého španělského šlechtického rodu z Galicie. A ta, ještě coby hrdá a bohatá šlechtická dcera, při jedné z návštěv Málagy potkala horkokrevného, staršího a okouzlujícího právníka Carlose. A okamžitě se do něj zbláznila. Otec dívky, taktéž temperamentní (až moc) Teolindo Soto Barro, okamžitě zasáhl, přece svou dcerušku nemůže dát do tenat nějakému doktůrkovi. To ani náhodou.

Ale dejme mládí rozum, vše si najde cestičku a našla si ji i Leonor. I když - ona zase již tak mladá nebyla. Rodiče ji nemohli „udat“ žádnému odpovídajícímu šlechtici, neboť do té doby se datoval finanční krach celého rodu v čele s politikem Teolindem, který špatně investoval. Bylo jí už 28 let, když potkala osud v podobě Carlose. A než se kdo stačil rozkoukat, byla v jiném stavu. Vypukl skandál, po narození chlapce Charlese (1908 - 1939) si Teolindo rval vlasy a spílal nezdárné dceři. Carlose chtěl okamžitě sprovodit ze světa a křičel a křičel.

A jak běsnil, když seznal, že dcera je podruhé těhotná, to se zřejmě nedá ani popsat. Narodila se Maria (1909 - 1993) a Leonor otci pohrozila, že klidně bude rodit jedno dítě za druhým, dokud jim nedá požehnání. Teolindo nepovolil, tak následoval únos jako z komediálního filmu. Carlos pod rouškou noci sbalil děti, Leonor a odjeli do Francie.

(Některé zdroje uvádějí, že tento únos proběhl ještě PŘED narozením dětí, ovšem na oficiální genealogické stránce je jako místo narození sourozenců LdF uvedeno Španělsko, pozn. autorky)

Zde se pár usídlil poblíž Paříže v Courbevoie, kde svůj romantický vztah v roce 1914 korunovali třetím dítěte. Byli konečně sezdáni. Jenže Carlosovi nebyl ve Francii uznán jeho titul doktora práv, tak se živil jako pašerák šperků a pokoutný prodejce drahých kamenů.

Dopadlo to všechno špatně. Carlos se cítil být čím dál více zneuznaný. Upadl do deprese, pil, stýskalo se mu po právničině a jeho „zaměstnání“ bylo více než rizikové - byl opravdu jednou nohou neustále v kriminále. Nakonec se pokusil o sebevraždu. Manželka ho na poslední chvíli zachránila a pobyl si i v sanatoriu. Z něj se vrátil do Španělska. Ale tam už ho nikdo nechtěl, šrámy na jeho psychice byly obrovské.

Vrátil se za rodinou, ale pro změnu zase začal na „poslední chvíli“ prohánět ženy, měl i vážný vztah, kvůli kterému opustil unesenou manželku i tři děti. Vrátil se rok před svou smrtí v roce 1934, těžce nemocný tuberkulózou.

Leonor mu posloužila v posledních chvílích, jak se to na dobrou manželku slušelo. Příběh rodičů Louise de Funèse je docela důležitý k pochopení jeho excentrické, zadumané, zvláštní a cholerické povahy. A také temperamentu, který měl opravdu po kom podědit. Hlavní roli v jeho mladém věku totiž hrála matka.

Louis Germain David de Funès de Galarza, tak znělo celé jméno chlapce, který se narodil 31. července 1914 při domácím porodu v nuzném malém bytě poblíž Paříže. Dětství měl neduživý hošík skutečně neradostné a světlých chvilek bylo málo. Těsně po jeho narození totiž začal otec se svým „blázněnín“, jak bylo psáno výše.

Když odešel od rodiny do Španělska, matka musela dát nejmladšího Louise dokonce na dva měsíce do útulku pro chudé děti - něco jako náš chudobinec - neměla absolutně žádné peníze a neměla co dát dětem. Starší se nějak protloukaly, ale malý chlapec musel něco jíst. Vždy, když si něco přivydělala, Louise si zase vzala k sobě.

Když si vše trochu „sedlo“, začal chodit do školy a tam už bavil své malinké spolužáky i učitele neuvěřitelným způsobem. Už jako skutečně malý kluk dovedl se svým obličejem dělat naprosté divy, parodoval kdekoho a také projevil nesmírný hudební talent. Hrál na vše, co mu přišlo pod ruku, i kdyby to měl být klavír, vyhozený na smetiště, nebo děravá harmonika.

Když nastoupil na poměrně prestižní gymnázium v centru Paříže, Lycée Condorcet, stal se už proslaveným mezi spolužáky. A také profesory. Ale ne kvůli studijním výsledkům, ale kvůli tomu, že je „ten malej skrček, co si myslí, že je komediant“ doháněl k šílenství. Nemohlo to dopadnout jinak, než vyhazovem, ale Louis zjistil, že dělání grimas má obrovský úspěch. Navíc odešel velice rád. Matka ho totiž umístila do velice přísného internátu, v domnění, že jeho temperament tam zkrotí.

A také jeho vrozená inteligence spolu s hereckým talentem mu umožnila tvořit parodické a komické výstupy, které se velmi líbily. Nicméně musel se něčím stát, musel si vydělat, protože doma byla skutečná bída. Snažil se alespoň vzdělávat se po svém - objevil v sobě nadání i na jazyky. Mimo španělštiny, kterou se občas mluvilo (a nadávalo) doma, se naučil plynně anglicky. A také začal malovat. A to velice hezky a dobře.

Jenže kumštu se věnovat nemohl, ač by nesmírně chtěl. Matka mu přikázala, že se musí něčím stát, něčemu se vyučit a začít se živit. On sám však žádné řemeslo dělat nechtěl, chtěl někde vystupovat, jenže se bál matky. A ta byla skutečnou „herdekbabou“, jak se tak říká. Drobná, maličká, shrbená Leonor oplývala hlasem, který musel být slyšet na celou Paříž.

Chodila vždy jen v černém - ať už proto, že se to tak nosilo u španělských vdaných žen, nebo kvůli neutěšenému životu, který ji pronásledoval. Na děti byla velice přísná a neustále jen ječela. A to neustále. Byla tak temperamentní, že to hraničilo až s jakousi posedlostí - na denním pořádku byly výstupy nejen s dětmi, ale se sousedy, s prodavačkami, s každým, s kým se hádavá „babizna“ setkala.

Se španělským přízvukem ječela a ječela na každého, děti honila kolem stolu, když nedojedly nějaké jídlo, hrozila jim, že je na místě, teď tady a okamžitě zabije. Vším, co měla po ruce a co popadla. Jednou si Louis nějakým omylem přivedl kamaráda z gymnázia.

155 cm vysoká (spíše nevysoká) Leonor při spatření dalšího strávníka zachovala jakés takés dekorum - mladíka usadila ke stolu, laskavě mu pokynula, aby si přidal, aby se vůbec neupejpal a vedle sedícímu synovi spílala jen tak mezi řečí, co s ním provede, až chlapec odejde:

„Já tě zabiju, vykuchám, vykostím, ale ty, chlapče, klidně jez, nech si chutnat, jen počkej, já ti dám, to jsi ještě neviděl, ty se rána nedožiješ, ale copak chlapče, chutná ti u nás, to je dobře, ty fracku, s tebou si poradím, budeš počítat zuby, co ti vyrazím, nechceš přidat…“ Prostě něco na ten způsob. Když se Louise zděšený spolužák optal, co to je za šílenou uřvanou čarodějnici, chtěj nechtěj (spíše nechtěj) musel přiznat, že je to jeho matka.

Mimochodem - nepřipomíná vám to něco? Není Leonor jakýmsi předobrazem pozdějších kreací nevrlých a nesnášenlivých staříků a mrzoutů a choleriků, které Louis de Funès na plátně předváděl s takovým gustem? A navíc, pokud se podíváte na fotografii jeho matky výše, podoba se synem je skutečně až neuvěřitelná.

Louis de Funès tedy zanechal „brnkání“, dle matky nesmyslného a k ničemu, a začal si hledat místo. Jakékoliv. A jeho dobrodružná anabáze po zaměstnáních všeho druhu si nikterak nezadá s peripetiemi jeho postav v pozdějších bláznivých komediích. Jediný, kdo byl ochoten beznadějně manuálně nezručného (a to zcela) mladého muže přijmout do učení, byl mistr řemesla kožešnického.

Jenže nepraktický učeň kožešiny nenáviděl, kolikrát i zničil, nebo na ně něco vylil, jednou zapálil mistrovu chloubu z nějaké polární lišky. A definitivně hlavou napřed letěl ze dveří, když z dlouhé chvíle střílel prakem po kanárkovi, kterého mistr kožešník miloval. Ptáček inzultaci nevděčného učedníka nepřežil. Plejáda dalších průšvihů a zaměstnání neskutečného nemotory pokračovala dále. Líbila se mu fotografie a chvíli pracoval v ateliéru. Ale pokud ho mistr pustil ke kameře, lidé na fotografii nebyli lidé, ale šmouhy - Louise spíše zajímalo, co je uvnitř fotoaparátu.

Lidé chodili pro vážnou portrétovou fotografii s dlouhým aranžmá, odcházeli s rozpitou šmouhou místo obličeje. A ještě na ně ten drzý kluk dělal ksichty. Když hodil mistrovi pod nohy petardu (dlužno podotknout, že ne ze zlého úmyslu, zkrátka si chtěl tu bouchací novinku vyzkoušet), letěl i z ateliéru. Fotografie ho však chytila, zapsal se do fotografické školy, ale tu navštěvoval krásných 5 dní, než mu došlo, že by se musel učit. Matka neustále ječela a ječela, protože nenosil domů žádné peníze, naopak, občas chodil roztrhán, očouzen, podle toho, co provedl a jak moc dostal.

Vyzkoušel aranžérství - výloha módního domu, zhotovená Louisem de Funèsem, vyvolala u Pařížanů dlouhotrvající záchvaty smíchu. Když dělal poslíčka, vždy si někam sedl, zasnil se a zásilku mu někdo ukradl, nebo ji ztratil. Jak dopadlo jeho působení v kanceláři projektanta či účetního, to si jistě dovedeme představit. Matka ho opět honila kolem stolu, „motovidlo bez talentu a peněz“ hodlala opět svrhnout do řeky a vykostit a podobně.

Tudy opravdu cesta nevedla. Byl sice nesmírně talentovaný, ale nepraktický tak, že toto označení povýšil na diagnózu.

Nakonec, jak se říká, za vším hledej ženu. Louis de Funès se bláznivě zamiloval. A to tak, že ztratil hlavu. Měl již spoustu pletek, ženy po něm šílely, ač se to prostě nezdá, bylo to tak. Co mu chybělo na výšce a tělesné konstrukci, to doháněl slovy, gesty. Zkrátka ovládal takové to umění „ukecání“. Když otec odešel od rodiny, zasáhlo ho to tehdy natolik, že sám sobě dal slib, že nikdy nic podobného neudělá a vážným vztahům se snažil vyhýbat.

Ale maminka se do toho neustále pletla, když je tedy k ničemu, ať jí dá alespoň vnouče, ječela na něj celé dny. Bylo mu pouhých 22 let, když se matce tento sen měl splnit.

Louis de Funès se seznámil se svou první ženou v roce 1935, rok po smrti svého otce. Mladá Germaine Louise Elodie Carroyer, jak znělo celé jméno jednadvacetileté dívky, Louise zcela okouzlila. A jak to tak bývá, už o rok později musela být svatba, protože nevěsta byla v požehnaném stavu. Třiadvacetiletý mladík, který uměl jen hrát na piano, měl najednou na krku manželku a o rok později i syna. Daniel de Funès se narodil 12. července 1937 (zemřel v roce 2017).

Jak ho maminka nutila k vnoučeti, nyní opět ječela, že si zkazil život. Vnuk ji ještě smířil, ovšem s Germaine nevycházela a to velmi. Proč? Na to je jednoduchá odpověď - byly totiž vlastně stejné. Sám Louis de Funès to později v jednom velice vzácném rozhovoru přiznal. (Rozhovory, které se týkaly jeho soukromého života dal za celý svůj život asi tři, čtyři, a velice povrchní a všeobecné)

„Tak trochu jsem si vzal svou matku,“ konstatoval lakonicky na otázku jeho prvního manželství. Střety mezi španělskou mamá a mladičkou novomanželkou byly na denním pořádku. Louis zanechal pokusů o jakékoliv stálé zaměstnání a přes kamaráda si sehnal práci v baru, kde po večerech hrál na piano. S rodinou bydlel v jednopokojovém bytě, Germaine neustále nadávala, neměli vůbec žádné peníze. V baru si kompenzoval svůj neutěšený soukromý život tím, že začal provozovat pásmo skečů k pobavení náročných hostů - a s obrovským úspěchem.

Jeho elastická osoba, rtuťovitost, temperament a scénky na ožehavá témata s notnou dávkou vtipu - to bylo to pravé, co scházelo v nudných pařížských barech. Počátkem čtyřicátých let získal první stálé místo v baru Horizont s pevným platem. Jenže už bylo pozdě. Germaine se po šesti letech manželství sebrala a odešla i se synem. A Louis utrpěl ještě jednu velkou ránu - jeho bratr Charles padl v roce 1939 v druhé světové válce.

Louis sám se válce vyhnul - při mobilizaci ho paradoxně zachránila jeho nevysoká postava. Pro bratra truchlil tak, že se prostě nestaral o syna ani o manželku. A jak vyváděla mamá, to ponechme raději stranou - snad jen - vyškubala si vlasy. Temperamentní Španělka se stala už jen stínem svého starého já. Zemřela v roce 1957.

Manželství bylo rozvedeno a Germaine se synem zmizela. Louis de Funès se stal melancholickým a upadal do depresí, které ho pronásledovaly už po celý další život. Měl vůbec velice zvláštní náturu. Perfekcionista s cholerickou povahou měl křehké a velice zranitelné nitro. A tato rozporuplnost se v něm „třískala“ vlastně až do jeho smrti

Přes všechny neúspěchy v osobním životě se začalo Luisovi docela dařit na poli kariéry. V roce 1942 se V roce 1942 se zapsal na Simonovy herecké kurzy a ve třiceti letech dostal první divadelní roli, kterou mu zprostředkoval jeho spolužák Daniel Gélin. V roce 1946 se spolu objevili ve filmu La tentation de Barbizon, kterým započala Funèsova filmová kariéra. Více než deset let hrál nepatrné role v řadě filmů a současně byl klavíristou a hercem malých divadelních souborů.

Natočil třeba 18 filmů ročně, ale tyto filmy jsou už v propadlišti dějin. Navíc hrál role typu „pán, otvírající dveře“ či „muž, který podává lahev“. Až konečně v roce 1958 (ve 44 letech) dostal hlavní roli v divadelní komedii Oskar a patřičně toho využil. Ale to už byl dávno znovu ženatý a zcela v područí své druhé ženy.

Jednoho dne totiž vešla do baru nenápadná dívka v obnošených šatech. Jeanne-Augustine Barthélemy de Maupassant pocházela z rodiny slavného spisovatele Guy de Maupassanta - byla to jeho praneteř. Původně zámožná šlechtická rodina však zcela zchudla. Jeanne neměla vůbec žádné peníze a byla nucena si vydělávat různě - šít, vyrábět klobouky, poklízet. Do Louise se zamilovala vlastně hned na první pohled a vzali se dubnu 1943. Skromný obřad se konal v devátém pařížském obvodě a válečné menu sestávalo z koňských klobás a nastavované kaše.

Zamilovaný Louis de Funès dělal novomanželce, co jí na očích viděl. Dokonce i to, s čím se neslučovalo jeho svědomí. Jeanne si totiž usmyslela, že si vezme modrookého manžela „do parády“ a první stupeň této parády spočíval v tom, že mu zcela striktně zakázala vídat se se synem z prvního manželství. Naprosto a definitivně. Zamilovaný muž souhlasil, ač toho posléze (a po celý život) trpce litoval.

Také to tak nenechal, jenže potají. I když Jeanne slíbil, že s ním nebude v kontaktu, tajně ho navštěvoval. V důležitých okamžicích jeho života – svatba, narození dětí – byl s ním. Daniel pracoval celý život jako grafik, s manželkou Chantal vychoval dva syny. Ale s otcem se oficiálně sešel jen jednou. Protože na všechny důležité momenty Danielova života otec sice dohlížel, ale stejně tak jako chodil do kina na své filmy - v přestrojení.

Zní to až neuvěřitelně, že? Prostě nechtěl být viděn, poznán, ale byl tam. Ale Daniel byl skutečně přesvědčen, že se na něj otec vykašlal. Také na něm nenechal nit suchou a sotva se Louis de Funès proslavil, dával divné rozhovory o tom, jaký byl otec tyranem a necitou. Nebýt toho, nikdo by vlastně ani nevěděl, že nějakého syna z prvního manželství má.

Při tom jednom setkání se prý měli pohádat, nebo poprat, lidé nadsazovali a hledali senzaci za každou cenu. Ovšem Daniel mu nepřišel ani na pohřeb. Zákaz od Jeanne byl svým způsobem od této jinak laskavé ženy neuvěřitelný podraz. Malý hoch za nic nemohl.

Zamilovaní manželé de Funèsovi bydleli v miniaturním bytě v Paříži a Jeanne Louise velice podporovala v jeho kariéře. Synové Patrick (*1944) a Olivier (*1949) jejich lásku korunovali. A také se oba velice povedli. Mladší Olivier si s otcem zahrál v šesti jeho filmech, pak ale herectví pověsil na hřebík a stal se pilotem Air France. Patrick je světoznámým lékařem, jeden čas vedl organizaci Lékaři bez hranic a angažoval se jako doktor ve všech možných oblastech světa.

Od roku 1946 se Louis de Funès začíná objevovat ve filmech. Namátkou La tentation de Barbizon, Six heures à perdre, Antoine a Antoinetta, Vient de paraître, Du Guesclin, Na shledanou, pane Grocku, Žádná dovolená pro pana starostu, La Poison, Knock, Adresát neznámý, Počestná děvka, Boží soud, Poprask v kabaretu, Osení, Napoleon, Ingrid, Husaři, Zákon ulic, Napříč Paříží. Jak je vidět (či spíše nevidět), tyto komedie vesměs běžnému divákovi už moc neřeknou.

Louis de Funès v nich dělal nahrávače velkým hvězdám, ale už tam jsou první známky toho, že tenhle vzteklý mužíček se může stát legendou. Zajímavé je, že sláva a proslulost Louise de Funèse končí Evropou - a to ještě ne celou. Zná ho samozřejmě celá Francie, Itálie, znají ho v Německu, ale u nás je populární stejně jako ve Francii.

Pro ostatní země je to prostě „nějaký dobrý francouzký herec“ případně „jo, ten malej, co pořád skáče a dělá čtyřicet ksichtů za minutu“. Zásluhu na popularitě a jisté legendárnosti Louise de Funèse u nás má bezesporu dabing Františka Filipovského.

Ti dva se nikdy se nesetkali osobně, ale slyšeli se po telefonu. A Louis si nechal pustit nadabovanou scénu právě panem Filipovským, Řekl, že by si přál mít takový hlas.

Ale nedaboval ho jen Filipovský. Mezi další dabéry můžeme zařadit například Jiřího Krampola, Jiřího Císlera, Jiřího Lábuse, Tomáše Juřičku, Dalimila Klapku, Vladimíra Brabce, či imitátora Václava Faltuse, který se snažil hlas Filipovského „oživit“.

Louis de Funès stále objížděl vlastně celý svět se svou komedií Oscar. Ale filmy ne a ne zabrat. Dokonce si usmyslel, že bude milovník. Že je takový „ten typ“, což mu manželka něžně, leč rezolutně rozmluvila. Jeanne tak nelibě nesla práci dosavadního Funèsova agenta, že se rozhodla tuto činnost vykonávat sama. A jak to tak bývá, když si něco vezme do ruky žena, vesměs to dopadne. A dopadlo.

V roce 1957 natáčí Louis de Funès komedii o notorickém sebevrahovi Smolař. Dočkala se úspěchu, ale pořád to nebylo ono. Pak přišel rok 1964 a kariéra drobného mužíčka vystřelila e hvězdám. Potkal totiž (za pomoci své manželky) režiséra Jeana Giraulta (1924 - 1982). Tento filmař nosil v hlavě nápad na komedii, která měla být taková lehká, svižná a na motivy různých policejních komedií, jaké se natáčely v USA. Girault se s Louisem spřátelil, opět je to zásluha jeho ženy.

V té době také rodina získává zámek, Chateau de Clermont na břehu Loiry nedaleko Nantes. Tento zpustlý zámek Jeanne jako poslední potomek rodu zdědila. Ale musela alespoň část koupit, na což neměli peníze, tak se na rozpadající se sídlo jezdili dívat. Na rozlehlé zahradě pořádali pikniky, neboť dovnitř nesměli. Zatím. Girault si Louise, který byl v civilu zadumaný, ale velice inteligentní člověk, nesmírně oblíbil.

Role strážmistra Ludovica Cruchota byla původně nabídnuta tehdy velice populárním komikům Darry Cowlovi a Francisovi Blanchovi. Oba odmítli, proto Girault mohl obsadit svého přítele, tehdy ještě nepříliš známého. Prostě mu ukázal scénář. A Louis de Funès mu řekl, že blbce hrát nehodlá. Leč slovo dalo slovo a Louis z Cruchota udělal legendu. Původně ve scénáři totiž neměl mít tolik gagů, neměl se tak pitvořit, neměl tak skákat a pohybovat se. Vše je dílem jeho improvizace.

Kolegové i štáb pouze nevěřícně zírali, čeho je schopný. Byl ochoten záběr opakovat třeba stokrát, dokud dle jeho mínění nebyl perfektní. A to nejen nějaké záběry vsedě, kdepak. Byl schopen třeba běžet, osmdesátkrát za pár hodin podat fyzický výkon, který byl hodný mladého atleta, a ne padesátiletého maličkého muže.

Zjevení jménem Cruchot ho katapultovalo ke hvězdám a konečně se začalo něco dít. Můžeme popisovat jeho kariéru pořád dokola, ale článek by nestačil kapacitně. Filmy s Louisem de Funèsem jsou natolik notoricky známé, že pro českého diváka není třeba je nijak blíže představovat.

Snad jen malý výčet - již zmiňovaná četnická série, Nebožtíci, Jak vykrást banku, trilogie o Fantomasovi, Smolař s Bourvilem, legendární a nejvíce oceňovaná válečná komedie Velký flám, Grand restaurant pana Septima, Tonoucí se stébla chytá, Senzační prázdniny, na filmové plátno převedený legendární Oscar, Tetovaný, Hibernatus, Piti Piti Pa, Pošetilost mocných, Na stromě, Jo, Dobrodružství Rabína Jákoba, Křidýlko nebo stehýnko, nádherná komedie s Annie Girardot Jeden hot a druhý čehý nebo Zelňačka.

O šarvátkách mezi Louisem a ostatními herci bylo napsáno mnoho. Spíše by byla na místě otázka, kdo ho rád měl. Mimo Giraulta byl jeho velkým přítelem Michel Galabru, pan velitel četníků. Také velice hezky vycházel s Bourvilem. Do své filmové manželky Claude Gensac (Josepha) byl tak trochu zamilovaný i v reálu. A měl rád Genevieve Grad (Nicole). Všichni tito přátelé mu říkali FUFU. Velkou rodinnou přítelkyní byla i představitelka majitelky hotelu z Velkého flámu - ta byla něco jako chůva jeho synů.

Kdo ho nesnášel, byl Jean Marais, který se nechal slyšet, že Louis de Funès není herec, ale nedomrlý šašek. Při natáčení Fantomase Marais nesnesl, jak na sebe Funèsův komisař Juve strhává čím dál větší pozornost právě na úkor civilního herectví Maraise. Také při natáčení této trilogie se vzteklý herec rozhodl, že není „žádné béčko“ a všechny nebezpečné scény bude točit sám. Také to odnesl několika zraněními - třeba pár let trvalo, než se mu vyléčilo zranění vazů na ruce, když zavěšen na jeřábu jakoby „létal“. Marais ho nemohl ani vidět.

Stejně tak Jean Gabin. Když točili Tetovaného, Gabin s ním mimo natáčení nepromluvil ani slovo. A dokonce došlo k fyzické inzultaci, když reptajícího a vzteklého Louise, který neustále trval na tom, že ona konkrétní scéna se bude přetáčet a přetáčet, popadl a lidově řečeno ho „zahodil“ do dáli. Jean Lefebvre, představitel četníka Fougasse, odešel z četnické série právě kvůli němu a dokonce ztropil velký skandál na premiéře, kdy na celé kino křičel, že Louis de Funès je podvodník, který krade role.

S tím se Louisovi nežilo lehce. Navenek byl schopen neuvěřitelných věcí - tělo měl jako z gumy, s obličejem doslova kouzlil, ale jeho povaha byla prostě - divná. Na jednu stranu vzteklý, cholerický, doslova hnusný, na druhou stranu melancholik s depresivními sklony, který se tak bál neúspěchu a byl tak nejistý, že mu rodina nesměla dávat noviny, aby se nedočetl nepříznivou kritiku a do kina chodil v přestrojení - celkově si všichni myslí, že skutečně trpěl velkou depresí, která z něj spadla vlastně jen při natáčení, kdy mohl být kýmkoliv chtěl. A předvádět se, to se mu líbilo.

Doma však byl zadumaný, zádumčivý, skoro nemluvil. Konečně začal vydělávat a mohl koupit zámek Clermont, kam se celá rodina nastěhovala. Trávil celé hodiny ve skleníku, kde pěstoval růže. Jeho syn Olivier vzpomínal, že s otcem skutečně doma legrace nebyla, naopak. Prý dovedl celé hodiny prosedět u stolu, aniž by cokoli řekl.

Ožíval jen na place, jeho gesta byla prostě neuvěřitelná a herecké výkony udivující. A fyzickou kondicí si nezadal s kdejakým mladíkem. Věčně v pohybu, neustálé rtuťovité cholerické záchvaty, neuvěřitelná mimika, to vše lidi prostě bavilo. Ale přesně to si začalo vybírat svou daň na zdraví Louise de Funèse.

Od roku 1970 ho začalo zlobit srdce, nicméně on na to nedbal a hrál dál. Pouze přestal hrát v divadle a soustředil se jen na filmování. A jak začal vydělávat a stal se slavným, začal přitahovat pozornost různých pochybných existencí.

Žádosti o peněžní podporu mu chodily vlastně pořád, takové ty zoufalé dopisy od chudých a podobně. Reagoval tím, že velkou část výdělku posílal na charitu. Ale jednou se stala věc hodná zápletky z nějaké jeho špionážní komedie. Leč byla to realita a to hodně tvrdá.

Jednoho dne přišel na zámek dopis, který se obálkou nikterak nelišil od ostatních. Jaké však zavládlo zděšení, když ho Louis de Funès otevřel, to si asi neumí nikdo představit. Anonymů mu chodilo hodně, ale vesměs se týkaly jeho osoby, o tom, jaký je šašek a kašpar a že co nevidět stejně umře, tohle vše si herec musel přečíst. A před syny to tajil, Jeanne tyto záštiplné dopisy pálila v krbu. Ale nyní to bylo něco jiného:

Louis de Funès zpanikařil, protože tohle nebylo samo sebou a bylo mu jasné, že jde o něco vážnějšího. Starší syn Patrick pak vzpomínal, že ho probudily rány. Spolu s Olivierem seběhli dolů, kde otec zuřivě zatloukal okenice na celém zámku. Byl úplně bez sebe, obávali se o jeho zdraví a přivolaný lékař mu musel píchnout injekci na posílení srdce. Když se uklidnil, pokračoval v opevňování rodinného sídla.

Doslova Clermont proměnil v pevnost. A kdyby jen zatloukl okna, Patrick pak dodal, že s pomocí svého kamaráda, který byl voják, připevnil na okenice drobné detonátory. Kdyby někdo zvenčí okenice otevřel, následoval by výbuch.

Bál se tak, že kluky i manželku uzavřel v obytném křídle, nesměli nikam, dokud se to nevyřeší, a zavolal policii. Ta zprvu nevěděla, co dělat a považovala to za výstřednost cholerického herce. Jenže zazvonil telefon a vyděrač se ozval osobně. A nastala mela. Bylo to jako ve filmech té doby, zámek se hemžil policisty v civilu, byl napíchnut telefon, všichni chodili dokola, popíjeli a kouřili, prostě jako z filmu. Ale bohužel, byla to tvrdá realita.

Pokyny zněly jasně - Jeanne vezme peníze do příruční kabely a sama přijde do jisté kavárny. A opět jako ze špionážního filmu - policisté nedoporučili pravé peníze, ač je Louis de Funès měl připravené. „Stříhali jsme z novin papírky,“ odtušil lakonicky Olivier, když se ho na to novináři ptali.

Jeanne skutečně došla s policií v zádech do kavárny, kde „peníze“ převzal jakýsi pobuda, který byl lapen a zjistilo se, že mu někdo zaplatil pár franků za to, že brašnu převezme. Vyšetřování už nikam nevedlo a vyděrače se nepodařilo nikdy odhalit.

Ale tohle vše spolu s neustálým filmováním náročných scén si vybralo velkou daň na srdci Louise de Funèse. V roce 1971 a 1975 prodělal poměrně velké infarkty myokardu. Byl důrazně varován, ať zvolní. Nezvolnil. Naopak, jakoby chtěl ještě všechno dohnat. Do každé scény šel po hlavě a naplno. Opět se opakovala jeho svéhlavost, akurátnost, vše muselo být perfektní, opět opakoval každou klapku třeba padesátkrát, dokud ON nebyl spokojený.

Při natáčení Četníka a četnice zemřel jeho dlouholetý přítel, kolega a souputník Jean Girault. To byla pro Louise rána tak tvrdá, že když pak Claude Gensac vzpomínala na natáčení, uvedla, že po smrti Jeana se z Louise stal stín. Přestal vyskakovat, rozčilovat se, propadl depresi a melancholii. Místo aby se do všeho pletl i o přestávkách, jak bylo jeho zvykem, seděl sám zády ke všem a klacíkem si něco čmáral do trávy.

Film byl dotočen i bez Giraulta. A je vidět, jak hodně Louis de Funès sešel. Pár týdnů po premiéře, 27. ledna 1983, ve skleníku na zámku stříhal své růže. Najednou se mu udělalo nevolno a zavolal manželku, která mu pomohla na lůžko. Louis jí řekl:

Ještě prý snědl jablko, ale pak se chytil za hruď a upadl do bezvědomí. Jeanne mu rychle přivolala sanitku, která bezvládného herce odvezla do nemocnice v Nantes. Ale vezla již mrtvé tělo. Slavný a legendární Louis de Funès zemřel pravděpodobně ještě na svém milovaném zámku Clermont. Převoz se uskutečnil spíše proto, aby nikdo nemohl říci, že zdravotníci neudělali vše, co mohli.

Louis de Funès zemřel na masivní infarkt myokardu v 68 letech. Pochován je na hřbitově Le Cellier v blízkosti zámku Clermont. V roce 2015 vedle manžela spočinula i Jeanne.

Pohnutý a zajímavý život, nemyslíte? Louis de Funès skutečně nebyl jen cholerický vztekloun, kterého známe z filmů. A ty filmy naštěstí pro nás nikdy nezestárnou, stejně jako on. Letos uplyne již 110 let od jeho narození.

Louis de Funès 31. červenec 1914 - 27. leden 1983

prameny:

Louis de Fun�s | Le site (louisdefunes.com)

Louis de Funés – Francouzský film (francouzskyfilm.cz)

Louis de Funès | ČSFD.cz (csfd.cz)

Louis de Funès – Wikipedie (wikipedia.org)

Vyhledávání v médiích - Wikimedia Commons

Louis de Funès (†68): Dal přednost nové lásce před nejstarším synem | Čas jen pro mě (casjenprome.cz)

FOTO: Před 33 lety zemřel Louis de Funès! Podívejte se na jeho poslední foto (frekvence1.cz)

Louis de Funès | Kinobox.cz