Madam LaLaurie, krutá otrokářka s domácí mučírnou: navenek bohabojná žena byla sériovou vražedkyní

10. duben 1834, New Orleans, Louisiana. Časně ráno se z luxusní francouzské čtvrti ozývá praskání plamenů, hukot ohně; ulicí se plazí dusivý kouř. Znepokojení sousedé vyslali na výzvědy své otroky. „Běž tam a zjisti, u koho hoří, jestli se máme bát o majetek!“ nakázal také ctihodný soudce Jacques Francois Canonge synovi své kuchařky. Hoch se vrátil s vytřeštěnýma očima: „Hoří sídlo madam LaLaurie, pane, vše je pryč, pane! Všichni tam shoří! A je to dobře! Kéž by shořela i ona, vražedkyně!“ vykřikoval prostořeký klouček.

„Mlčíš!“ udeřil ho soudce a vyběhl ven. Dům jeho sousedky byl v plamenech. Venku pobíhali lidé, přivolaní záchranáři chtěli začít hasit, ale nemohli. Madam Delphine LaLaurie totiž stála před dveřmi svého hořícího domu a odmítala kohokoliv pustit dovnitř. „Paní, vždyť tam všichni uhoří!“ křičela mladá otrokyně. Madam LaLaurie byla neoblomná. Rozcuchané vlasy jí vlály ve větru, měla vytřeštěné oči a podle vzpomínek soudce Canonge, který ji vyzval, aby všechny pustila dál, odsekla:

„Kdyby se lidé raději starali o své vlastní záležitosti a nevměšovali se do soukromí jiných lidí! Zvláště vy!“ píchla prstem do důstojného občana, který toho měl právě dost. Dům byl plný lidí, z oken se ozýval křik otroků.

„Volání černých, kteří křičeli nahlas strašné věci. Pomohu vám, usoudil jsem. A nemohl věřit jejich řečem. Jen - slýchával jsem ty povídačky. O ctihodné sousedce. O krvi, mučení, kůži a křiku otroků. Brzy jsem poznal pravdu, onu děsuplnou a mučivou pravdu!“ zní citace z výpovědi soudce pro deníky The Courier a New Orleans Bee.

Muž zákona se naštval. Tehdy si žena, byť vysoce postavená, nesměla na muže „vyskakovat“. Z moci úřední vydal na místě ústní rozkaz k otevření hořícího domu. Shromážděný dav otroků i bílého obyvatelstva pomohl vyrazit dveře do sídla na Royal Street. To, co tam spatřili, vešlo do dějin nejen americké historie, ale i do mýtů, legend, folklórů a děsivých povídaček. „Peklo. Ta ženská je ďábel z masa a kostí!“ uplivl si jeden z hasičů - a to v době, kdy život otroka neměl žádnou cenu a nikdo se nad bitím nebo týráním těchto osob nepozastavoval!

Ale když otrlí muži vnikli do panského domu, mnozí se při spatření příšerné scenérie pozvraceli. Pod rouškou ctihodné a lidumilné jižanské dámy se totiž údajně skrývala jedna z nejodpornějších sériových vražedkyň všech dob. Legenda o Delphine LaLaurie se rozrostla v popkulturní fenomén a jako ve většině věcí v popkultuře se hranice mezi skutečností a fikcí vytratila. Nelze popřít, že byla fascinující postavou v historii New Orleans.

Co se stalo v domě s adresou Royal Street 1140? Zakládá se děsivý a temný příběh této ženy na pravdě?

Marie Delphine měla velice dobrý start do života. Narodila se 19. března 1787 do rodiny prominentů tehdejší doby, bohatých Macartyů, kteří vlastnili snad půl Louisiany. Rytíř Louis Barhelemy Macarty a Marie-Jeanne L'Érable byli význačným manželským párem kolonizátorů a otrokářů. I další příbuzní se proslavili - strýc byl guvernérem španělské provincie a bratranec starostou New Orleansu.

Delphine vyrůstala v krásnou mladou slečnu, získala náležité jižanské vychování a způsoby a ve třinácti letech ji seznámili s manželem číslo jedna. Důstojník Španělské královské armády Don Ramón de Lopez y Angula byl „velké zvíře“ své doby - mezi roky 1763-1801 byl New Orleans pod správou Španělska a vdovec Ramón se stal ohromnou partií - měl moc, peníze a touhu po mladé manželce.

Jenže pětatřicetiletý muž své čtrnáctileté novomanželce neustále předhazoval svou první ženu, plakal, všude vyvěšoval její podobenky, až budoucí madam LaLaurie psala domů: „Jen jednou se mě dotkl, aby splnil svou povinnost, jsem nyní v naději a již nemám jeho lásku, natož tělesnou,“ stýskala si. A mělo být hůř. Ramón se vydal na lodi do Havany a při cestě zahynul. Mimochodem, jeho první žena také zemřela při lodním neštěstí. Delphine porodila pět dní po jeho smrti dceru Borquitu.

V den svých dvacátých narozenin, 19. března 1807, se Delphine provdala za manžela číslo dvě - staršího Francouze a vdovce Jeana Paula Blanquea. Tento bezohledný obchodník zavětřil příležitost, zjistil totiž, že Delphine po matce zdědila spoustu pozemků a otroků. Delphine si v prvním manželství stěžovala na neexistující sexuální život, nyní to bylo naopak- starý Jean Paul byl v tomto směru nad poměry čilý. Delphine porodila další čtyři děti. Delphine a Blanque si zajistili privilegovaný život. Ale věci nejsou vždy takové, jak se zdají. Začalo se něco šuškat.

Jean Paul zemřel na zranění z bitvy, Delphine ovdověla podruhé a ve svých osmadvaceti letech byla opět sama. A ke své hrůze při vyřizování pozůstalosti zjistila, že její manžel probendil veškerý jejich majetek. Trvalo dlouhých deset let, než se Delphine ze všeho vyhrabala a velice zbohatla. Uměla v tom chodit. Nakupovala pozemky pod cenou, aby z nich udělala proslulé plantáže, otroky nakupovala a prodávala, velice cenná komodita té doby jí umožňovala vydělávat. Pak zemřel její otec, který dceru zajistil.

Lidumilná a bohabojná paní Blanque se těšila pověsti ctihodné jižanské matróny, alespoň tedy u bílých spoluobčanů. Otrokům stačilo zaslechnout její jméno a v panice se modlili nebo prováděli různé náboženské rituály ze země svého původu. Delphine zešílela. Násilná a zrůdná žena se neštítila ničeho. Kde se to celé zlomilo, jak se z poměrně normální dívky své doby stala taková bestie, o tom lze jen spekulovat. Ale nikdo nic nahlas neřekl. Otrokům nikdo nevěřil, neměli žádná práva, každému to bylo fuk. Jenže ty řeči byly čím dál horší.

Záznamy ukazují, že osm zotročených lidí, které v té době vlastnila, zemřelo v rozmezí asi pěti let. Většina z nich byly děti nebo ženy v plodném věku. „Bije všechny hlava nehlava a vyžívá se v mučení mladých černošek. Neustále zkoumá své tělo, hrůzou je celá bez sebe, že stárne. Ona, krásná a nejkrásnější, stárne. Závidí všem. Ty krvavé věci - nelze je ani popsat,“ čteme z dopisu její přítelkyně, která měla o Delphine strach. Ta ale potkala štěstí v podobě manžela číslo tři. V roce 1825 se objevil na scéně Dr. Louis LaLaurie.

Delphine bylo osmatřicet, byla tedy považována již za starou a odepsanou, nicméně se do něj zbláznila. Šikovný chiropraktik byl o patnáct let mladší a Delphine otěhotněla před svatbou. „Snad se zbláznit musela! Na co myslela? Nyní čeká plod zakázané lásky, nemanželský, s mladým hochštaplerem!“ pohoršovala se přítelkyně. „Stará“ Delphine porodila syna Jeana Louise, svého doktora si vzala a přestěhovali se do velké vily na 1140 Royal Street v New Orleans. A tam to všechno začalo i skončilo.

Archivované dopisy napsané přáteli zmiňují, že manželství nebylo šťastné, docházelo i na fyzické násilí (z obou stran). V některých z těchto dopisů se objevují opatrné zmínky o Delphinině krutosti vůči otrokům. Není divu. Jižané si se svým lidským majetkem mnohdy nedělali žádné starosti, zákon jen zakazoval mučení, ale bití a bičování bylo na denním pořádku. Proto jsou tyto dopisy tak zajímavé. Ukazují totiž, že i takto otrlí otrokáři byli otřeseni už jen zvěstmi o tom, co se za dveřmi sídla děje.

Dům si brzy získal šeptaná přízviska jako Díra smrti, Strašidelný dům madam LaLaurie nebo Bezedná jáma. Dva roky před zmíněným požárem požádala madam LaLaurie soud o rozvod „od stolu a lože“. Doktor LaLaurie usoudil, že do provedení rozluky raději bude sám, sbalil kufry, na cestu se s Delphine popral a odstěhoval se do jedné z rezidencí bohatého páru. Sotva odešel, Delphine popustila uzdu svým nejtemnějším myšlenkám a děsivým choutkám.

Zřídila si vlastní mučírnu, která se nalézala v podkroví opulentního sídla. Už jen to, že tato „kobka smrti“ byla de facto všem na očích, vypovídá o jisté naléhavosti, kterou ve svém vražedném nutkání musela madam LaLaurie pociťovat. Veřejná šeptanda o týraní otroků byla natolik znepokojující, že byl na pozemek vyslán právník, aby LaLaurie připomněl zákony o zacházení se zotročenými lidmi; nenašel však žádné důkazy o týrání. Slavná sociální teoretička Harriet Martineau (1802-1876) však otrokům naslouchala. A začala si vše zapisovat.

Zjistila například, že pohřební matriky z let 1832 až 1834 dokumentují smrt dalších 12 otroků v sídle na Royal Street, vesměs se jednalo o malé děti a mladé ženy. A zapsala také hrůzný osud Leah (Lia), mladé otrokyně, která při česání svou paní zatahala za vlasy. Madam LaLaurie ji zbičovala a prohodila oknem. Mrtvou černošku pak musel zakopat její otec na zahradě pozemku. Pak byl zabit i on a pohozen do jámy k dceři. Ale konec řádění madam LaLaurie se blížil.

A nyní se vrátíme k desátému dubnu 1834, do okamžiku, kdy soudce Jacques Francois Canonge vydal rozkaz k otevření hořící rezidence na Royal Street. Někteří z příchozích začali pomáhat vynášet cenné věci, přece jen - byli to bohatí sousedé a v nouzi se má pomáhat. Jenže… Když hasiči spolu se soudcem vnikli do kuchyně, odkud se požár rozšířil, nalezli na zemi polomrtvou starou černošku, která byla těžkým řetězem připoutána za kotník ke sporáku.

Kuchařka později řekla, že požár založila jako pokus o sebevraždu: „Neměla jsem pro co žít. Všechny mi zabila. Chtěla jsem je vysvobodit z utrpení. Nic jiného mě nenapadlo, pane, nikdo nám nevěřil, pane. Ti, co šli nahoru, se nikdy nevrátili. Jejich vytí jsme pak už ani nevnímali…“ mumlala stará paní u výslechu. Když lidé probíhali hořící rezidencí, dostali se až nahoru do podkroví. Masivní dřevěné dveře se jim jednoduše nezdály. Proč takové bednění na půdě? Pár silných chlapů zabralo a otevřela se pekelná jáma. Mučírna madam LaLaurie.

„V závislosti na zdroji se míra hrůznosti objevu liší, ale i to nejkrotší z vyobrazení je přinejmenším hrůzyplné a děsivé.“ čteme v turistickém průvodci po strašidelných místech Louisiany. Noviny (The Courier a New Orleans Bee) se po objevu kobky smrti předháněly v co nejšťavnatějších popisech, takže lze opravdu jen těžko říct, nakolik je pravda přikrášlena. Ale muselo to být hrozné, protože mentalita davu bílých otrokářů, kteří šli hasit sídlo své bohaté souputnice, se změnila natolik, že tito občané začali volat po lynči.

Sídlo madam LaLaurie doslova vyrabovali a srovnali se zemí. „Jelikož šlo o mučení otroků, bytostí, jejichž život tehdy vůbec nic neznamenal - to jen evokuje zrůdnost celé scenérie. Po jejím spatření i jižanští otrokáři hodlali madam LaLaurie zabít,“ konstatuje The New Orleans Advocate. Přeživší otroci byli vyneseni z hrůzné mučírny, kde někteří z nich dleli dlouhé roky. Po základním lékařském ošetření je vedení města shromáždilo v budově radnice. A jen za jednu jedinou hodinu se na oběti zvrhlosti madam LaLaurie přišlo podívat na 4000 lidí.

Následující řádky se nečtou lehce. Madam LaLaurie byla ve svém mučení skutečně velice vynalézavá. Podle očitých svědků, místopřísežného prohlášení soudce Canonge a deníku Hariett Martineau se dá popsat objev kobky asi takto: Vyhublí otroci, kteří viseli na hácích ze stropu, byli přichyceni za kůži vzadu na krku a nohama se sotva dotýkali země. Jejich kůže byla oloupaná v pruzích, pod pásy staré kůže bylo živé hnijící maso.

Dvě děti byly svázané v omezující pozici, ženy musely nosit železné obojky s hroty, které směřovaly ,dovnitř‘ čili držely jejich hlavy ve statické poloze. Pokud žena pohnula hlavou, hroty jí probodly kůži na krku, mnohdy tepnu. Jiný otrok měl ležet spoutaný na zemi, celé tělo měl pokryté sotva zahojenými jizvami po bičování a v proražené hlavě se mu hemžili červi.

„Na tyto už tak hrozné zvěsti se během let nabalovaly další a další historky. V místnosti měla být nalezena asi 75 centimetrů vysoká bedna, ve které byla nacpaná dívka s přelámanými končetinami. Jiné ženě prý mučitelé zlámali ruce i nohy a kosti jí nechali záměrně srůst otočené do nepřirozených směrů, takže připomínala hrozného kraba. Další oběť byla děsivými lékařskými metodami přetvořena do podoby obří larvy. Většina z těchto hororových zpráv pravděpodobně pochází ze zjitřené fantazie lidí.“ stojí v článku o madam, který publikoval týdeník Reflex.

Když se objev týraných otroků rozšířil mezi lidi, dav místních občanů doslova zaútočil na sídlo madam LaLaurie a „zničil vše, na co sáhl“, jak konstatují dobové deníky. Z domu nezůstalo nic než zdi. Původní stavba byla zcela zničena zfanatizovanými lidmi, kteří byli sami otrokáři. Na místě později vyrostl dům nový, koupil ho například herec Nicolas Cage, ale neustále tvrdil, že tam straší. Dům se stal široce vyhledávaným místem turistů a lovců duchů, stal se doslova folklorem New Orleansu. Stejně tak legenda o madam LaLaurie. Kde vlastně tato žena skončila? To je také velice zvláštní a zajímavé.

Madame Delphine LaLaurie měla mezi svými otroky jednoho věrného sluhu. Uprostřed chaosu a plamenů černý kočí přivezl její kočár a Delphine do něj s naprostou důvěrou nastoupila. Dav byl zpočátku ohromen. Říká se, že rozhněvaní občané se zoufale snažili zadržet koně a vyvléct ji z kočáru. Přesto kočí použil bič a hnal koně kupředu, aby unikl davu. Šílenou rychlostí se řítil únikovou cestou a dopravil svou paní na škuner čekající v docích jezera Pontchartrain. Tam se otrokářka nalodila a uprchla.

Kočí se vrátil k hořícímu domu a lidé se vrhli na prázdný kočár. Dav nenašel madam, vybil si tudíž svou zlost na koních, které ubodal. Všechny děti byly v té době u doktora LaLaurie v jeho sídle, takže na ně naštěstí zášť lidí nedosáhla. Další osudy uprchlé madam objasnil až po její smrti deník básníka Williama Cullena Bryanta, který popisoval:

„Odplul jsem do Francie z NY 24. června 1834. Pěkně vypadající žena se mi později na palubě přiznala, že prchá. Že je obviněna ze strašných zločinů. Dodala, že její dům zachvátil požár a při pokusech uhasit požár bylo zjištěno, že několik černochů bylo uvězněno, jiní strašlivě zraněni a stěží naživu. Litovala jich, že trpěli požárem. Když jsme se vylodili, představila se jako Delphine a označila mě za drahého přítele.“ V Paříži se setkala s manželem a dětmi, kteří za ní přicestovali, a všichni obývali domy v prvním obvodu.

Delphine Macarty LaLaurie zemřela v Paříži 7. prosince 1849, ale neznáme příčinu smrti. Dokonce se povídalo, že byla na honu a roztrhal ji divočák. Dopisy mezi ní a jejími dětmi ale hovoří o něčem jiném - podle všeho trpěla rakovinou. Nasvědčují tomu poznámky: „Zvětšuje se to, bolest se již nedá vydržet.“ 9. prosince 1849 byla LaLaurie pohřbena v Paříži, ale dlouho si tam „nepobyla“ - někdo vydal rozkaz k přemístění těla. Jednoduše i do Francie prosákly hrůzné zvěsti o jejích činech.

Mrtvola kruté otrokářky byla v roce 1851 vykopána a v obyčejné dřevěné bedně přivezena lodí do New Orleans. Kde je v Americe pohřbena, to se neví. V roce 1941 však byla na hřbitově v St. Louis objevena zvětralá a omšelá náhrobní deska, na které je nápis: Madame Lalaurie, rozená Marie Delphine Macarthy, decedée a Paris, le 7 decembre, 1842. Odborníci však konstatovali, že záhadný náhrobek není pravý.

Kde je pravda, to už se asi nikdo nedozví. A netýká se to jen místa posledního odpočinku Delphine LaLaurie, ženy, která vešla do dějin jako brutální sériová vražedkyně. Možné přikrášlení všech jejích zločinů senzacechtivými novináři se zde přímo nabízí. Každopádně se o ní točí filmy, stala se i protagonistkou jedné řady hororového seriálu American Horor Story (AHS), kde ji hraje skvělá Kathy Bates.

Legenda o životním příběhu otrokářky LaLaurie žije dál. Pokud však její příběh „očistíme“ od vyložených nesmyslů, vyjde nám velice zajímavý vhled do doby, kdy si lidé mohli koupit a prodat otroka, a kdy lidský život vlastně vůbec nic neznamenal.

Delphine LaLaurieová – Wikipedie, Madame LaLaurie | The story of Delphine LaLaurie, of New Orleans, New Orleans, LA Local News, Breaking News, Sports | NOLA.com | New Orleans News, Sports and Entertainment, Facebook, Delphine LaLaurie si zařídila mučírnu ve vile. Krutost čachtické paní z New Orleans otřásla i otrlými jižany | Reflex.cz, časopis Enigma, Enigma plus, AHS seriál, American Horror Story Wiki | Fandom, Marie Delphine Macarty LaLaurie (1787-1849) - Find a Grave Memorial

(Jméno protagonistky příběhu lze psát různě: Madam či madam, Madame/madame, též Delphine/Marie, Lalaurie/LaLaurie/Madame Blanqueová, pozn. aut.)