Článek
Myslím si, že mám poměrně vysoký práh bolesti. V pubertě jsem si byla schopna propíchnout ušní lalůček (několikrát) sichrhajskou, která namočena ve vodce a opálena zapalovačem projela mým lalůčkem jako nůž máslem. A ani jsem nekvikla.
V tetovacím salónu jsem si četla, zatímco jehla konala svou pouť na jemné kůži vnitřní strany mé ruky. Po císaři jsem osm hodin po operaci vesele (jooo, to musel být pohled!!!) lezla v podřepu kolem postele. Zlomený jsem měla akorát prst na ruce. To jsem ještě dobrovolně hasičila a při soutěžním útoku při „roztahování béčka“ (dobrovolní hasiči vědí) jsem s vervou sobě vlastní nasadila vrut béčka na základnu tak vehementně, až jsem si přerazila ukazováček.
Leč zašroubovala jsem hadici, napojila na rozdělovač, roztáhla, vyhráli jsme a já si až při jásání všimla, že ukazováček ukazuje na opačnou stranu, než by správně měl. Nevěděla jsem o ničem, dokud mi to na pohotovosti nesrovnali a nedali do sádry.
Ale jo, tohle všechno bolelo. Ale ne tak, jako ten mrňavý ďábel, který dosud s nehtem úhledně nalakovaným na červeno spořádaně a esteticky přiléhal k prsteníčku na noze a nečinil mi žádnou újmu. To je takový ten úd, o kterém ani nevíte, že ho máte, dokud si ho neukopnete. Malíček. Kdo zažil, pochopí. Já to ještě nezažila, takže jsem nepochopila. Pochopila jsem to až v momentě střetu s kovovými schůdky, které mi osud (a dcera) nastrčil do cesty.
To máte tak. Jsem už stará a nechci, abych jako stará působila. A jelikož mám 4,5letou ratolest, která si chce neustále hrát a vymýšlet různé krávoviny, snažím se být matkou, se kterou užije legraci. Prostě ne taková ta - „dej mi pokoj, až příště!“
Takže jsme si hrály na honěnou. Velká sranda. Běhala jsem tady bosa jako postřelený kojot z animáče a dělala různé smyky a otáčky. Dcera se řehtala tak, jak to umí jen malé děti, a já byla sice udýchaná, ale šťastná. Do okamžiku, než jsem ji rychlostí u mě nevídanou naháněla po pokojíčku.
Rozběhla jsem se fakt rychle a plnou, opravdu plnou parou jsem narazila na výše zmíněné kovové bytelné schůdky, které používáme ke šplhání do vyšších pater skříně. Nevím, co dělaly v cestě, dcera je ještě asi neunese (myslím, tak zákeřná snad není, tedy doufám), ale najednou jsem bolestí viděla hvězdičky. Opravdu, nikdy se mi to nestalo, a vždy jsem se strašně smála popisu těch, co hvězdičky skutečně viděli. Nyní se jim s pokorou hluboce omlouvám.
Ta bolest byla taková, že jsem začala řvát. Nahlas. Nikdy jsem takhle neřvala. Skutečně nikdy. Znělo to něco jako doprovodná hudba „bodací“ scény z Psycha a zvukem mrouskající se kočky (kočičáři vědí, co dovede ten tvoreček vyloudit za otřesné zvuky). Řvala jsem, podlomila se mi noha, skončila jsem zcela neesteticky v podřepu na zemi a z očí se mi řinuly slzy bolesti, které jsem také dosud nepoznala.
Já, dospělá ženská, řvu a brečím bolestí. Dcera to zprvu považovala za součást hry a řvala nadšeně také. Já už ale nemohla. Po jedné noze jsem se nějak dostala před postel, v hlavě mi hučelo, před očima mžitky a do té postele jsem se složila. Na břicho. Já se totiž nechtěla podívat na nohu. Nechtěla. Protože jsem věděla, že tam ten malíček prostě není. Nemůže být.
Mého krákání havrana z Poea si konečně všiml dosud laxní manžel, který zanechal nějaké hry na mobilu a přišel se podívat, co to ta jeho manželka zase vyvádí.
„Prosím tě, prosím tě, prosím tě,“ řvala jsem zoufale a prosila ho mezi kapajícími slzami: „podívej se mi na nohu, podívej se mi na nohu, já nemůžu!“ bědovala jsem.
Manžel pochopil, že moje lkaní není lákáním k jakýmsi obskurním sexuálním hrátkám. Protože jsem skutečně brečela. Tak se podíval.
„Hmmm,“ odtušil zahloubaně a pokusil se mého chodidla dotknout.
„Nehrabej na mě!“ zařvala jsem na něj jako na nějakého chlíváka, který se o mě tře jako frotér v metru.
„Máš… ho… do…“
„Co koktáš, co ho mám, do čeho ho mám?“ brečela jsem a spektrum barev před mýma očima se změnilo z fialové na žlutočervené.
„Do zatáčky,“ děl muž.
„Do zatáčky? Do zatáčky?“ zkusila jsem si to představit a k pulsující bolesti se přidal ještě velmi silný, intenzivní a skoro nepotlačitelný pocit na zvracení. No výborně. Ještě se tady pobleju do peřin.
„Hele, to je na pohotovost, máš to evidentně zlomený nebo vykloubený. Já ti to připlácnu zpátky a pojedeme,“ rozhodl manžel a při té představě se spektrum barev změnilo ze žlutočervené na černou a dávila jsem. Zatím naprázdno.
„Připlácnout?“ zakňourala jsem zoufale, protože jsem si překřičela hlasivky a už jsem mohla pouze šepotat. A na pohotovost? Tak to ne. Tam se přece jezdí s úrazy mnohem většího kalibru, za vola budu, za krávu, která si znásilnila malíček o schůdky, to ne. To zvládnu.
Navíc ta naše okresní nemocnice - víte, ona je dost často ve zpravodajství. Většinou v černé kronice. Často tam někdo ordinuje opilý (či spíše neordinuje, protože vyspává čtyřku v žíle), nebo jednou tam taktéž opilý primář skákal ze střechy…
Vážila jsem pro a proti, až jemné foukání na moje čím dál více pulsující bebí mě donutilo se podívat. Dcera s podkovičkou rtů staženou dolů mi foukala na prst. Kdybych už neštkala, tak se určitě rozeštkám - tentokráte dojetím. Jenže jsem to neměla dělat. Já to UVIDĚLA. A bylo to. Nebyl do zatáčky, byl vyvrácený směrem dolů.
V tu chvíli jsem pochopila, že mi skutečně nic jiného nezbyde, než na tu pohotovost jet. Manžel se chopil mojí nohy, dal si ji do klína a já v předtuše něčeho strašného kousla do vlastní ruky. Vybavila se mi pouze Angelika a „roubík do úst!“ Jo, to bych přesně potřebovala.
Plác! udělalo to. Do míst, kde záda přestávají mít slušné místo, mi vystřelila taková vlna bolesti, že jsem snad omdlela. Asi. Já nevím. Už jsem neviděla ani černou barvu, ale prázdno. Probrala jsem se, když mě manžel táhl k autu. Na noze jsem měla žabku, na druhé ponožku (jeho).
Dcera byla ve velice provizorním oděvu (jak to umí ty tatínkové, když se po nich chce, aby ratolest oblékli) - měla na sobě džíny, tenisky obuté obráceně, mikinu, kterou vytáhl evidentně z pračky, a na hlavě beranici do mínus dvaceti. Venku bylo tak na nule. Budiž. Tak jedeme. Mně už to totiž bylo jedno, hlavně, aby mi někdo něco s tím zas..ým prstem udělal.
V autě byla ohromná legrace. Manžel mě bavil výčtem všech svých zlomených okončetin. A že jich bylo! Při popisu toho, jak skákal někde od někoho z okna (zřejmě od nějaké slečny), a rozdrtil si při dopadu obě paty, jsem maně nahmatala tlačítko pro otevírání oken a plavně se zbavila oběda. Nemohla jsem mu říct, aby držel proboha už hubu!, protože jsem nemohla mluvit. Já nemohla už nic.
Po příchodu (no, příchodu… spíše přinesení) na příjem jsem jen seděla s nataženou nohou a tupě hleděla před sebe, zatímco manžel se tam něčemu chichotal spolu se sestrou (asi mně) a dcera rejdila po ordinaci. Zvláště ji zajímaly různé nůžky a skalpely, ale nebyla jsem ve stavu cokoliv řešit. Můj svět se smrskl na tepající a pulsující úd, o kterém jsem dosud neměla ani tucha, že ho mám.
V duchu jsem si představovala ty scénáře: ležák na LDN, nechodící ležák doma (ještě lepší!), chodící sádra (jako Rimmer - prováděl inspekci podřízených HOPKAJE!!!), amputace (to byla možnost, která mě napadala nejčastěji - fik a bude to!)
„To bude strašná ostuda,“ skřehotala jsem, když mě spolu se sestrou manžel poponášel směr rentgen a pak chirurgická ambulance. „Vždyť se mi budou smát…“
„Ale nebudou. Tady jsme zvyklí… Jednou sem přijela paní s klíštětem. Měla ho u pí…éééh… pohlavního orgánu. Já nevím, ale seběhlo se tam najednou asi patnáct doktorů, asi nikdy neviděli klíště. Taková mladá paní to byla. Blbá, ale hezká,“ usmívala se sestra. Ježišmarjá, zabědovala jsem v duchu. Zabijte mě někdo.
Službu konající lékař se však nezlobil. Vmanévrovali mě dovnitř jako stěhováci almaru (chyběl jim jen takový popruh, jak mívají kolem pasu a ramen, aby se nestrhli, když stěhují piáno, nebo nemohoucí debilní osobu) a usadili na lehátko, doktor jen poposunul brejle a bylo mu to asi jasné:
„Bolí jako sviň, co… O co, o skříň, o stůl?“ zabrejlil na malíček, který nabobtnal do nepředstavitelných rozměrů, až jsem si připadala jako v pohádce o Popelákovi, místo nohy bakuli.
„O schůdky,“ zakrákala jsem
„No jo, to je hned…To se neomlouvejte. Akorát s tímhle nic neděláme. Zlomený to je, ale jen vám to stáhneme takovou náplastí a bude gůt,“ hvízdal si a kroutil mi velíčkem (jako malíčkem, už mu jinak neřeknu), až jsem opět zatlačovala slzy. „Ledovat a nějakej prášek si vemte…“ propustil mě. Fajn.
Cestu domů jsem asi strávila v bezvědomí, protože to bolelo čím dál víc, jak s tím manévroval kroucením. Dcera si zpívala a já do rytmu skřehotala. Zase ohromná legrace. Dokonce se manžel dovolil zeptat, co bude k večeři!!!
„Nic!“ odsekla jsem. To snad není možný. To mám vařit vsedě, případně si na zemi udělat ohniště, sesednout se a opéct si buřty? Achjo. Chlap má vždycky tak blbý otázky, všimli jste si toho někdy? Ženská ale ještě horší, známe.
Doma ta bolest nepolevovala a stažená okončetina bolela jak sviň, díky pane doktore za nové slovo! Ibalgin, Paralen, na nic… Rejdila jsem v lékárničce, to chce něco silnějšího. Ha! Mám to. Po nebožce babičce, která trpěla asi 4589865 nemocemi, chovám v igelitce nějaké léky ještě, co jsem tak pak pobrala, hmmm… Joooo, mám ho. Tramal, poslední tramálek v balení, to je ono!
Pro případné odborníky s varovně zdviženým prstem - ano, já vím. Ale jeden, jednou za čas… Jsem těžce zraněná! Lup, byl tam. A krása. Bolest pomalinku odplouvala, a navíc se mi udělalo tak pěkně. Viděla jsem duhu! Přísahám. Byla doma u lustru a usmívala se na mě. A taky přišel jednorožec. Něco mi povídal, ale já ho neposlouchala, protože z druhé strany stála ovečka. Jeeeee…A malíček velíček mi vyprávěl, že je scvaknutý, i pohladila jsem ho, pofoukala ho a usmívala se na něj. To nevadí, hlavně, že už nebolíš!
Poslední, co si pamatuji, než jsem se ráno z rauše probrala, byl jednorožec, který říkal ovečce - „Pojď, necháme maminku spinkat, je sjetá jak pneumatika.“ Pneumatika prej, chichotala jsem se a mávala zvířátkům. No, probuzení stálo za to.
Už to tak nebolelo, ale scvaknuté jsem to měla asi dva týdny a skutečně jsem všechny inspekce provozovala jako Rimmer - hopkaje. (Možná je to špatný tvar přechodníku, ale říkal to Arnold Jidáš Rimmer, tak to určitě bude správně!)
Tak pozor na zákeřné nástrahy domácnosti. Skutečně ten zákeřný skřet bolí strašně! A díky babi, škoda, že jsi ty Tramálky tehdy vyzobala a nechala mi jen jeden. Alespoň teď vím, že když je nouze nejvyšší…
Hezký den a ať máte všechny údy na svém místě!
