Článek
Michel Galabru oplýval mimořádným talentem. Za svůj život se objevil v neuvěřitelných 200 filmech. Někdy to byly pouhé epizodní roličky, ale vždy byl jeho široký obličej a robustní postava k zapamatování. Nebyl však jen filmovým hercem, právě naopak. Na divadelních prknech stál doslova celý život a sklízel jeden úspěch za druhým. Na sklonku života si udělal radost a divadlo si koupil. Malá scéna v Paříži se stala jeho dědictvím pro děti - měl tři, dva syny a dceru.
Rád vzpomínal na Louise de Funèse, se kterým byl velký kamarád - ač kolovaly zvěsti, že se ti dva neměli rádi, nebyla to pravda. Za svůj život se potkal s legendami francouzského filmu. Přátelil se s Jeanem Maraisem či Gerardem Phillipem. Na natáčení slavných „četníků“ rád zavzpomínal. V roce 2003 pobýval v České republice a ochotně pózoval na fotky s nasazenou četnickou čepicí.
Michel Galabru v roce 1952
O svou osudovou lásku Claude musel bojovat. V jednu chvíli byl dokonce jakýmsi bigamistou - žil dvojí život, měl dvě domácnosti, dvoje děti… dvojí život ho znepokojoval a neuměl nic tajit. Vše nakonec přiznal a se svou láskou se posléze oženil. Když Claude zemřela na Parkinsonovu nemoc, se kterou bojovala roky, ztratil chuť žít, jak sám řekl.
Nebyl jen hercem komediálních rolí - fenomenálně se zhostil role sériového vraha ve filmu Soudce a vrah (1976) a ukázal všem, že škála jeho herectví je doslova všestranná. Hodný člověk, talentovaný herec, nadšený fotbalový fanoušek, milující manžel a otec a legendární „pan velitel“ - Michel Galabru.
Já budu fotbalista! Vlastně ne. Spíš herec.
Michel Galabru se narodil ve městě Sáfí v tehdy francouzském Maroku. Jeho otec Paul byl stavební inženýr a s manželkou Yvonne Payré byl do Maroka z Francie poslán, aby vystavěl přehradu. Michel Louis Edmond spatřil světlo světa 27. října 1922. Měl o sedm let mladšího bratra Marca. Ten v dospělosti působil jako slavný lékař a politik a podoba obou bratrů v dospělém věku je skutečně veliká. Marc zemřel 5. října 2014 a vztah obou sourozenců byl velice vřelý.
Marc Galabru, bratr Michela
Těžko si lze představit, že byl Michel Galabru někdy natolik mrštným a hbitým mladíkem, že hrával fotbal, a dokonce tak dobře, že v jednu chvíli koketoval s myšlenkou stát se fotbalistou profesionálním. Našlápnuto k této kariéře měl - všimli si ho hledači talentů. Jenže jeho teta byla spisovatelkou a ukázala Michelovi jiný svět - literatury a divadelních her. Pověsil kopačky na hřebík, ale fotbalu fandil celý život. Dokonce jednou jako čestný host zahajoval utkání mezi Slavií a Bayernem Mnichov:
Když jsem si potřásal rukou s českými fotbalisty, hned mě poznali a volali: „My vás známe - vy jste přece hrál velitele v Četnících!
Po návratu z Maroka pobývala rodina v jižní Francii. Po maturitě ale odešel do Paříže, kde se živil mimo jiné jako pojišťovací agent nebo uvaděč v Théatre National Populaire. Začal se zajímat o literaturu a divadlo a studoval herectví na Conservatoire national supérieur d'art dramatiqu - což je slavná pařížská konzervatoř. Studium ukončil jako nejlepší absolvent oboru moderní a klasické komedie a v roce 1950 se stal členem divadla Comédie Francaise. Hrál především v klasickém repertoáru (Moliére, Shakespeare, Feydeau) a v angažmá vydržel sedm let. Pak ze scény odešel:
Bylo tam velmi tvrdé konkurenční prostředí. Herec, o kterého se nezajímala média, byl anonym, jeden z řady. Říkal jsem si, vydrž to, všimnou si tě a bude líp. Nic takového se nestalo. To bych spíš uspěl, kdybych běhal nahý po ulicích. A já nechtěl slávu za každou cenu.
Těch filmů je nějak moc!
Po odchodu ze slavné scény se věnoval hlavně kabaretům a točil jeden film za druhým. Pokud bychom je měli všechny vyjmenovat, nestačila by na to kapacita článku. Ucelenou filmografii Michela Galabru lze nalézt například na portále čsfd. Galabru svou vizáží obyčejného Francouze, jakého lze na ulici minout bez povšimnutí, nikdy neodpovídal představám o filmové hvězdě. Přesto patří k suverénně nejobsazovanějším francouzským hercům.
V divadle Hébertot de Paris v roce 2012
Od začátku padesátých let byl obsazován spíš opatrně do epizodních rolí, například v televizním představení Trois mousquetaires, Les z roku 1959, kde se objevil po boku Jeana-Paula Belmonda, stejně jako v romantickém Amours célèbres (1961). S Louisem de Funèsem se setkal v roce 1962 v komedii Nous irons à Deauville. Následná role otce jednoho z hochů ve slavné Knoflíkové válce mu již mezi lidmi zajistila popularitu.
Po úspěchu „Četníků“ se Michel Galabru stal zárukou kvality ve všech filmech, ve kterých se objevil. Namátkou vyjmenujme ty nejznámější u nás, jako například role Scipiona s přejetou nohou po boku Louise de Funèse v Tonoucí se stébla chytá (1967). Objevil se v komediích Doživotní renta (1972), či Životní šance (1973). Ve spolupráci se slavnou skupinou Les Charlots zazářil jako majitel krachujícího bistra v komedii Velký bazar (1973). Následovaly další a další komedie, často bláznivé, třeba za všechny Vrátný od Maxima (1976).
Soudce a vrah - já nejsem jen k smíchu!
Následovala však velmi vážná role válečného vysloužilce a vraha Bouviera ve slavném dramatu Soudce a vrah (1976), kde Galabru rozehrál herecký koncert a ukázal, že není pouze komediálním hercem, ba naopak - zvládl roli vyšinutého vraha naprosto excelentně a získal za ni Cézara za nejlepšího herce roku.
pan velitel Gerber
Jako další známý film můžeme jmenovat například válečnou komedii Stepující stonožka (1977), německé drama Skupinový portrét s dámou (1977), kriminálku Volba zbraní (1981) nebo komedie Dědoušek se dal na odboj (1983) nebo Venkovan (1990). Objevil se i v Angelice, konkrétně v Angelika a král (1966) a také v Asterixovi - Asterix a Obelix (1999). Na sklonku života se objevil v několika rolích, kde i ve vysokém věku hrál velice dobře, například v dramatu Láska jako jed (2010).
Jednou pan velitel - navždy pan velitel…
Italsko-francouzská komediální filmová série z let 1964 - 1982, která sleduje osudy osazenstva četnické stanice ve francouzském letovisku Saint-Tropez znamenala skutečný přelom kariéry nejen Michela Galabru. Šestice filmů je notoricky známá a tandem Louis de Funès- Michel Galabru diváky baví dosud. Režisér Jean Girault režíroval všech šest filmů a během natáčení posledního - Četník a četnice - zemřel. Nedlouho po natočení tohoto snímku zemřel i Louis de Funès.
Když Girault zvažoval obsazení prvního snímku o strážmistru Cruchotovi, Četník ze Saint-Tropez (1964), obsadil do role pana velitele Gerbera Pierra Mondyho. Jenže tento slavný herec na poslední chvíli odřekl. Girault tedy zkusil požádat právě Michela Galabru. Jenže ten tuto roli nechtěl. Domníval se totiž, že takových roliček v podobných bláznivých komediích má na kontě už dost a myslel si, že stejně film upadne za pár měsíců v zapomnění.
Louis de Funés
Když jsem si to přečetl, přišlo mi to hrozné. Navíc Saint-Tropez -nikdy více jsem se do tohohle šíleného města nechtěl vracet. Všude davy, špína, hluk a slunce mi spálilo zadek. Děsuplné. Ach, jak já tehdy chtěl do Paříže! Nakonec jsme doslova utekli. A teď bych tam měl natáčet?
Také letovisko, ve kterém se natáčelo, bylo pro Michela Galabru prokleté. Strávil totiž v Saint-Tropez dovolenou, kterou později označil jako „děsuplnou“. Nelíbil se mu ani scénář. Přišel mu až moc bláznivý a divil se, že Louis de Funès vůbec na tuto roli kývl.
Ale nakonec se něco stalo, film se líbil natolik, že si diváci doslova vydupali pokračování. A pak další a další. Bohužel, v posledních dvou filmech bylo jasné, že kvalita naprosto upadá, ale duo Cruchot - Gerber si filmování pořád užívalo. I když Girault v posledních „četnických“ filmech vyloženě vařil z vody a tlačil na pilu.
Po prvním filmu následovaly v pořadí tyto: Četník v New Yorku (1965), Četník se žení (1968), Četník ve výslužbě (1970), Četník a mimozemšťané (1979) a Četník a četnice (1982). Navzdory sestupné kvalitě jednotlivých snímků si tyto filmy vysloužily úspěch doslova fenomenální. Četnická stanice, kde je dnes muzeum s exponáty z natáčení, se stala nejnavštěvovanějším místem francouzského letoviska.
Četníci
Při práci ožíval, to byl gejzír nápadů, ale musel být obklopen přáteli, lidmi, které dobře znal. Když se při natáčení ocitl mezi cizími, několikrát mi volal, abych přišel. A já jsem mu dlouze vysvětloval, že to nejde, že přece angažovali jeho, a ne mě. Měl jsem ho moc rád.
Prozrazené tajemství a Cruchot v Bermudském trojúhelníku
Louis de Funès a Michel Galabru se během filmování spřátelili. Jen jednou ho prý „podrazil“, protože nevědomky vyzradil jedno velmi křehké tajemství. Cholerický mužíček se při natáčení Četník se žení zamiloval do Claude Gensac, Josephy. Svěřil se právě Galabruovi a ten to při práci na posledním snímku, Četník a četnice, Gensac jen tak mimochodem mezi řečí omylem „práskl“.
Claude Gensac z toho byla šokovaná a překvapená, Louis de Funès nikdy ani náznakem neprojevil zájem jiný než profesionální. V soukromí plachý mužíček byl prozrazením zdrcený, ale vše si s Gensac vysvětlili.
Série „četnických“ filmů úmrtím Giraulda a de Funèse skončila. Ale po smrti režiséra byly nalezeny scénáře k dalším pokračováním. Těžko se dohadovat, jak by to dopadlo, protože náměty to byly skutečně přestřelené - v jednom mělo jít o pomstu mimozemšťanů, v dalším měli letět četníci do vesmíru, ve třetím měl Cruchot zmizet v Bermudském trojúhelníku a v posledním měli četníci letět zpět v čase do roku 1815, kde měli zasáhnout do bitvy u Waterloo a potkat tam Napoleona.
Portrét Claude Gensac
Je asi dobře, že tyto filmy nevznikly. A také je otázkou, zda by v těchto fantasmagoriích vůbec chtěli herci hrát.
Moje dvě ženy, moje dva domy, moje dvoje děti…
Michel Galabru nepatřil mezi filmové svůdníky, krasavce a milovníky. Jeho fyziognomie byla spíše svérázná a bodrá. I když oplýval charismatem, rozhodně nebyl žádný romantický hrdina. Ovšem v soukromém životě prožil příběh jak z románu pěkně peprné červené knihovny. Oženil se v roce 1950 se svou první láskou, výtvarnicí Anne Jacquot. Měli spolu dva syny, Jeanna a Phillipa.
V roce 1969 Galabru doprovázel svou tetu, herečku Micheline Daxon na natáčení filmu Hanba rodiny. A tam potkal osud. Šťastně ženatý herec se zamiloval doslova a do písmene jako puberťák a úplně ztratil hlavu. Claude Etevenon byla o dvacet let mladší než Galabru a byla zaměstnaná na ministerstvu spravedlnosti. Pro film dělala právního poradce. Zamilovala se také a dvojí život mohl začít.
Galabru se bál rozvést, protože jak později přiznal, svou první ženu miloval a nechtěl jí ublížit. Zároveň byl naprosto uchvácený mladou Claude. Pendloval mezi dvěma domácnostmi, mezitím natáčel a dvojí život ho opravdu zmáhal. Než se konečně odhodlal přiznat, vyrůstala v domácnosti s Claude malá Emmanuelle Galabru a roky utíkaly.
Slavná četnická stanice
Osud tomu chtěl, že se do sebe rodiče zamilovali. Vášeň silnější než oni. Dlouhou dobu, více než deset let, se tajně vídali jako školáci. Tátu to moc zmáhalo. Ale nechtěl nikomu ublížit, byl už takový. Jednou si spletl jména, řekl mámě Anne. Máma se chtěla urazit, ale pak mu řekla, Michele, musíš to říct, nebo tě to zničí.
Odcházení všech blízkých…
Galabru vyšel s pravdou ven a vypukl poměrně velký skandál. Claude v té době pracovala jako tisková mluvčí ministerstva spravedlnosti a byla známou veřejnou osobou, stejně tak Galabru. Nikdo nemohl pochopit, jak dovedli oba utajit tento desetiletí trvající vztah i dceru. Manželka Anne se rozvést odmítala dalších deset let. Claude a Michel se mohli vzít až na začátku devadesátých let.
2008
Bylo to tak těžké. Ale dopadlo to, jak to dopadlo a jsem za to rád. Jsme pro sebe stvořeni a nikdy jsme se nehádali. Osud je někdy těžký a složitý. Miluji všechny své děti a synové už jsou dospělí muži. Snad mi to všichni odpustí.
Osud jim dopřál pár šťastných let, bohužel, Claude byla v poměrně mladém věku diagnostikována Parkinsonova choroba a k ní přidružené onemocnění, které nikdy blíže nespecifikovali. Téměř pět let Claude pomalu slábla, ztrácela zdraví i sílu, a nakonec bohužel ztratila i vzpomínky a trpěla i duševně. Galabru se o ní staral, ale byl už moc starý. Vše leželo na Emmanuelle. V roce 2014 mu zemřel bratr a v roce 2015 naposledy vydechla i Claude.
Hercův hrob na Montmartru
Galabru neměl pro co žít. Snažil se ještě hrát, ale už každý viděl, že nemá sílu ani vůli žít. Velmi vysoký věk se také nedal zastavit. Herec se ploužil jako stín a jen vnučka Sophie mu občas vyloudila úsměv na tváři.
Ztratil jsem svého bratra téměř ve stejnou dobu jako svou ženu… Stěží se dá žít. Přes den je to v pohodě, protože je tam hodně aktivity, ale v noci, když jste sami, zažíváte hrozné chvíle. Nikdo neumí pochopit, jak moc jsem tu ženu miloval. Nebýt Sophie, tak…
4. ledna 2016 ve věku 93 let Michel Galabru zemřel. Ve spánku a pokojně. Den předtím si dal ještě oblíbenou sklenku a vyšel si na procházku po Paříži. A vzpomínal na Claude. Protože si osud pohrál s Galabru i naposledy - zemřel přesně na její narozeniny a půl roku po její smrti. Asi to tak měl napsáno v osudu. Místem jeho posledního odpočinku je hřbitov Montmartre.
Zajímavý život neméně zajímavého herce, kterého diváci milovali a milují dosud.
Michel Galabru
Michel Galabru 27. říjen 1922 - 4. leden 2016
zdroje:
