Mimozemšťan ze Zelňačky: smutný klaun Jacques Villeret zavrhl otce, trpěl depresí a upil se k smrti

Neustále opilí francouzští venkované, dědci Claude a Francis (Louis de Funès a Jean Carmet), dostanou jednoho večera návštěvu - roztomiloučkého mimozemšťana v gumovém žlutočerveném obleku, který se zamiluje do zelňačky. Za polévku jim pak splní všechna přání… Nic moc komedie, řeknou mnozí. Louis de Funès už měl nejlepší roky za sebou, dabing nebyl od Filipovského, děj je absurdní… Tohle vše se o filmu Zelňačka (1981, Jean Girault) říká. Možná je to pravda, ale své diváky si toto nevinné dílko najde.

Herecké výkony jsou skvělé, obsazení Claude Gensac do role potrhlé bezdomovkyně je příjemnou perličkou a Jean Carmet nikdy nezklame, o Louisovi nemluvě. A pak je tu sympatický obtloustlý ufon „Bandaska“ z planety Oxo, který byl přivolán silnými pr… éééh.. větry obou starých alkoholiků. „Bllblbllll plllll blllll plllll…“ zní nestandardní překlad jeho rodné řeči do jazyka českého, řečeno s nadsázkou! Sotva ochutná zelňačku, začnou se dít věci nevídané. Mrtvoly ožívají, vzduchem létají usedlosti…

Jacques Villeret si roli mimozemšťana užíval, i když byl jen jednou z mnoha a mnoha dalších úloh, komických postaviček, klaunů, brblalů, smíšků, bláznů a praštěných malých mužů, které Villeret na plátně nejčastěji ztvárňoval. Často se zapomíná na jeho roli nejslavnější - Pignon ve filmu Blbec k večeři, kterému předcházelo téměř tisíc repríz stejnojmenné hry Francise Vebera. Na první pohled dobromyslný a usměvavý herec měl však velice těžký život - který si těžkým udělal sám. Alkoholem.

Usměvavý tlouštík s výraznýma modrýma očima a kudrnatými vlasy - vizáž Jacquese Villereta rozhodně nevypovídala o tom, jak moc herec vnitřně trpěl. A to už od dětství. Celý život se totiž trápil svým původem. Nevěděl, kdo je, čí je, kam patří. Tato rozervanost se promítla do jeho povahy natolik, že bylo velice těžké s ním v „civilu“ vycházet. Na poli hereckém byl naprostý profík, na tom se shodují všichni, kdo s ním spolupracovali. „Nemohl jsem proti němu říct křivé slovo. Byl to génius,“ řekl o Villeretovi například Jacques Veber.

Jean-Paul Belmondo si s ním zahrál třikrát (Mrchožrouti, Bezva finta, Herci) a tvrdil: „Vyjukaný výraz, nevinné pomněnkové oči, komediální talent. Pod tím ale cítím strašný smutek.“ Byla to pravda. Jacquesův raný život ovlivnil natrvalo celou jeho budoucnost. Však posuďte sami. Villeret se narodil 6. února 1951 v Tours. Matka Annette byla nádherná vysoká blondýna, po které syn zdědil ony modré oči. S otcem to bylo daleko složitější a nebýt nevlastního bratra Ahmina Boufroury, který si Jacquese sám našel, nikdo by se podrobnosti o zoufalém dětství budoucího herce nedozvěděl. Villeret se totiž velice styděl za okolnosti svého početí.

„Když někdo od malička poslouchá naříkání babičky a dědy - ty jsi se neměl narodit, ty jsi syn hajzla, tvoje matka tě měla utopit, měli jsme ji dohnat k potratu - ruku na srdce, vy byste nezačali chlastat taky?“ položil řečnickou otázku Ahmin v rozhovoru pro La Nouvelle. Jacques byl synem Alžířana Ahmeda Boufroury. „Táta byl tak hezký muž. Chlapík vysoký téměř dva metry. Stejně jako mnoho Kabylů ani on nevypadal jako Severoafričan: zelené oči, bledá pleť, hnědé vlasy. Annette Bonnin, 16letá dívka, která se vyučila kadeřnicí, se do mého otce bezhlavě zamilovala,“ říká Ahmin Boufroura.

Rodiče Annette se na lásku své dcery k Arabovi dívali s nenávistí a despektem. Čím více však dívce bránili, tím to bylo horší, až jim dcera oznámila, že čeká dítě. Nastala příšerná „nalejvárna“, která mladičké dívce způsobila trauma - utíkala z klinik, kde jí otec zařizoval potraty, byla bita, do všeho se ještě pletl budoucí otec, kterého zuřivý děda inzultoval také. Nakonec měli všichni té „ostudy“ už plné zuby a nesměli dopustit, aby Annette zůstala svobodnou matkou. Ahmedovi ji blahosklonně „dali“ a konala se maličká svatba. Nevěsta v šestém měsíci zářila štěstím, ale ihned po svatbě prožila šílený šok - její otec do všeho zainteresoval své známé na policii, Ahmed Boufroura byl obviněn ze znásilnění nezletilé a následoval okamžitý rozvod.

„Táta musel utéct z Tours co nejdále, hrozili mu tvrdým vězením. Chtěl vidět dítě, ale nedovolili mu to, musel však na syna platit,“ říkal Ahmin. Do tohoto zmatku se narodil malý Mohammed Boufroura. Který byl pro všechny jen přítěží. Na malé miminko se nikdo pořádně nepodíval, Annette jen plakala, dítě bylo neklidné, plačtivé, do toho pořád všichni křičeli a křičeli…

Annette byla záhy po narození Mohammeda provdána za Raymonda Villereta, který chlapečka přijal za svého. Aby se smyla veškerá „špína“, byl klouček přejmenován na Jackyho, později Jacquese, příjmení měl od svého nevlastního otce - Villeret. Později do rodiny přibyla dcera Ghislaine a všichni se snažili vystupovat jako normální a solidní rodina. Ale stejně, škoda už byla napáchána.

Křehká nervová soustava dítěte nesnesla dusnou atmosféru, malý Jacky trpěl tiky, nesoustředil se, málo rostl, přejídal se. A do svých 18 let vůbec nevěděl, že jeho otec není jeho otec. „Nikdo mu nic neřekl, jen ho všichni pozorovali a čekali, kdy se projeví ty „bastardí“ geny, jak pořád hlásal děda a jeho sestra Ghislaine.“ Tu Ahmin označuje za „opravdovou a neskutečnou čarodějnici“. Inu, rodinka jako ze žurnálu! Bohužel, vše to odnesl nevinný Jacques Villeret. Malý mužík se smutnýma očima miloval cirkus, klauny, rád se přestrojoval a maskoval.

„Utíkal tím ze svého zoufalého dětství. Hrál si na někoho, kým nebyl. Byl to pro něj únik. Úžasný herecký talent Jacquese Villereta byl maskou, kterou nosil. Šlo to z jeho nitra. A tam, uvnitř, držel zamčené ty svoje démony. Navenek vtipný a šarmantní muž - geniální herec - byl geniální právě tím, že nasazoval masku geniálního herce.“ vrtěl hlavou Jean Girault, když se doslechl, že Villereta „zase“ sbírali z ulice, kde ležel úplně opilý.

Jacques vystudoval Lycée Descartes v Tours, následně divadelní kurs a dostal se na slavnou pařížskou konzervatoř. Aby ne. Villeret byl neuvěřitelně talentovaný, měl absolutní sluch, krásně zpíval a persona jeho typu (kulatý, malý, dobromyslný a veselý mužíček) v té době na francouzské herecké scéně chyběla. Filmografie Jacquese Villereta je velice obsáhlá a jeho hrdinové „z lidu“, kteří bývají onou osinou v zadku, se stali mezi diváky velice oblíbení.

Začínal na divadle, kde si netypického komediálního herce všimli filmaři. Následovala plejáda vedlejších rolí a roliček, kde byl ale Villeret zcela nezapomenutelný: R.A.S, Otevřená tlama, Láska v dešti, Pan Dupont, Začít znovu, Rodinná zpověď, Disciplína musí bejt! Zelňačka, Jedni a druzí, Edith a Marcel, Dědoušek se dal na odboj, Danton, Mrchožrouti, Bezva finta, Poslední léto v Tangeru, Herci, Zločin v ráji, Podivné zahrady… Musíme zmínit Villeretův epochální kousek, což byl Blbec k večeři:

„Před natočením filmové verze (za niž získal Césara 1998), strávil Villeret s rolí Francoise Pignona bezmála tisíc večerů na jevišti, kde hrál Veberovu hru od roku 1993 a ještě dlouho po filmu. Diváci se tedy báječně bavili jeho komediálním koncertem, za léta vycizelovaným do nejmenších podrobností, a jako by Villereta znovuobjevili i filmaři. Blbec k večeři ukázal, že dlouholetý notorický epizodkář je schopen sám utáhnout celý film,“ píše nick Stuart Hampl na portále ČSFD. Pravdou je, že na Blbce k večeři se neprávem zapomíná, protože Villeret je znám spíše svými komickými rolemi různých otravů, popletů a roztomilých pitomců či vychytralých nešiků.

Celou filmovou kariéru Jacquese Villereta (a celý jeho život) provázel alkohol. Netypický herec pil jako duha. Alkoholismus mu v práci nijak neubíral, naopak, ale jeho civilní život byl naprosto otřesný. Sám si to uvědomoval, ale nemohl s tím vůbec nic dělat. Jeho kamarád Alphonse popsal Villeretovu povahu velice výstižně:

„Vypadal, že potřebuje zachraňovat. Vypadal, že je naivní a lidé měli potřebu ho chránit. Charakterově byl úplně rozpolcený. Říkal jsem vždy, že existují dva Jacquesové - jeden, který je hodný, milý, důvěryhodný a smutný mužíček, co má v duši obrovské trápení. A druhý byl vychytralý a zlý cynik, který jen chlastá a pod vlivem chlastu dělá hrozné věci. Villereta jsem měl moc rád. Toho prvního. Od toho druhého raději dál, nikdy jste nevěděli, kdy vám vrazí kudlu do zad…“ Až tak.

Později začal nenávidět i svou matku, dělal jí scény, opilecky plakal, telefonoval na všechny strany, nadával lidem, aby se ráno omlouval… Muselo být šílené v tom všem žít. Villeretova manželka, spisovatelka Irina Tarassov, o závislosti svého muže napsala dokonce knihu. Je jí to velice vyčítáno, protože vychoval jejího syna Alexandera jako svého a v přítomnosti chlapce byl vždy střízlivý. Na to si dával velký pozor.

„Nechtěl dopustit, aby Alexander trpěl jako v dětství on. Stejně ho ale viděl, jak se někde válí, Irina ho opustila, a on dospěl k přesvědčení, že ho opustili všichni. A začal pít takovým způsobem, že jsme si každý den říkali, jestli se vůbec dožije rána. A nějaké léčení? Jak donutíte svéprávného člověka, aby se šel léčit? Nijak.“ konstatoval Alphonse velice smutnou pravdu.

Ještě před odchodem Iriny Villereta kontaktoval nevlastní bratr Ahmin Boufroura - a to bylo zřejmě pomyslnou poslední kapkou. Jacques začal pít jako urvaný z řetězu. „Narazil jsem na jeho první ženu. Představil jsem se. Požádal jsem, abych mohl vidět svého bratra. O dvě minuty později přijely dvě policejní dodávky a odvezly mě na policejní stanici v rue Clément-Marot. Vysvětlili mi, že mě můj bratr nechce vidět. Najednou přijde Jacques, potácí se tam, střílí po mně očima, vyhrožuje mi, je mi z toho mizerně… Jacques mi pak v noci několikrát volal, opilý jako prase…“ vrtěl hlavou Ahmin, když popisoval neustálé eskapády svého nevlastního bratra.

Chvíli s ním mluvil, pak se opil, zase s ním nemluvil, Ahminovi došla trpělivost a odmítl se účastnit jeho totální a zoufalé sebedestrukce. „Nepřemluvíte někoho, kdo nechce,“ mávl rukou víceznačně jako Alphonse na otázku léčení. Když odešla Irina, Villeret k bezuzdnému pití přidal ještě příšerné přejídání, navíc mu byl diagnostikován diabetes. Bylo mu to jedno. Jeho poslední fotky ukazují zničeného a zdevastovaného člověka, který se při chůzi musel opírat o chodítko. Křehké kosti neunesly váhu těla, byl celý žlutý, trpěl žaludečními i bércovými vředy. Přesto si našel lásku, černošku Seny ze Senegalu.

Pak už blábolil, volal bratrovi, že „našel své kořeny“, nemohl ani mluvit. S matkou a sestrou se střídavě hádal, smiřoval, pak je posílal někam, přestal ovládat své tělesné funkce. Seny se starala, v plánu byl dokonce nucený převoz do Senegalu, kde by se k alkoholu prostě nedostal. Jenže bylo pozdě.

28. ledna 2005 se herci udělalo špatně, když měl „posezení“ se svými kamarády. Ze svého domu v Evreux byl převezen s mohutným krvácením z úst (praskl mu žaludeční vřed) do nemocnice, kde ve věku 53 let zemřel. Primární příčinou smrti Jacquese Villereta byl alkohol. „Trpěl nemocí zvanou alkoholismus. Věděl, že neustále flirtuje se smrtí,“ uvedl režisér Francis Veber, autor scénáře Blbce k večeři.

Villeret byl pohřben v Perrussonu (poblíž Loches), a na pohřbu vypukl ohromný skandál, kdy matka Annette a sestra Ghislaine odmítly pustit na obřad Seny i Ahmina. „Stál jsem se Seny venku za zdí a modlil se. Jsem křesťan. Bylo to odporné gesto, kdybyste to viděli… Jeden z nosičů rakve šel za Annette a promlouval jí do duše, ale nic platné. Ta rodina je toxická a má ho na svědomí.“ dokončil svou zpověď Ahmin Boufroura.

Žalostný konec oblíbeného herce, který rozdával radost a smích, ale v nitru měl trápení, které řešil alkoholem. Jak vidno, pokud člověk nechce, nikdo mu nemůže pomoct. Osud Jacquese Villereta je toho typickým důkazem. Bohužel.

Jacques Villeret (1951-2005) - Find a Grave Memorial, Ludwig von Apfelstrudel | WW2 Movie Characters Wiki | Fandom, Jacques Villeret | Film Wiki | Fandom, Et Mohammed Boufroura devint Jacques Villeret, Jacques Villeret – Wikipedie, Jacques Villeret | Biografie | ČSFD.cz, Zemřel Villeret, hrdina Blbce k večeři - iDNES.cz